úterý 3. května 2011

Možná někdy... years from now

Čas to zahojí. Časem se zapomene. Za čas už to nebude tolik bolet. Hloupá a prázdná úsloví, když chlácholíte. V tu dobu, v ten čas totiž žádný čas nedokáže a nesvede nic. Protože nemáte čas, a čím víc nad tím přemýšlíte, tím víc cítíte, jak málo času jste si sobě věnovali, jak málo jste ho měli.
A pak se čas zastaví. Stojí. A mlčí.

Chce to čas.
Už jsou to dva roky, co se čas zastavil. Už se pomalu plní osud těch původně prázdných frází.
Čas hojí. Pomalu, ale přece.

Jen si představ, koukáme na film, chodíme do divadla nebo prostě jen tak prolézáme Divokou Šárku a když nasněží, trápíme se v Jizerkách na běžkách.

Přestala jsem na tebe sice myslet, to ale neznamená, že někdy zapomenu.

I wondered how long this could last.
Maybe some day, years from now- if the pain would just decrease to the point where I could bear it- I would be able to look back on those few short months that would always be the best of my life.
And, if it were possible that the pain would ever soften enough to allow me to do that. I was sure that I would feel grateful for as much time as he´d given to me. More than I´d asked for, more than
I´d deserved.
Maybe some day I´d be able to see it that way.

sobota 27. listopadu 2010

Ať věřím na cokoliv. Ať se koukám kamkoliv. Ať prosím kohokoliv.

Mám pocit, že si pryč celé roky. Jako kdybys byl vymyšlená postava. Jako kdybych o tobě jen četla jako malá.

Mluvím k tobě a vzpomínám na tebe prakticky každý den, a přesto už si nedokážu představit, jaký by s tebou život byl.
Je mi to líto. Je mi to tak strašně líto.
Nikdy jsem pro tebe nepřestala plakat a nedokážu si představit, že jednou přestanu. Nic nebolí víc, než to, že jsme se nerozloučili, a že jsem jen málokdy řekla to, co opravdu chtěla. Jenže já si myslela, že na to budu mít celý zbytek života.

Dneska v Praze poprvé sněží. Tak jako sněžilo, když jsme se Prahou brouzdali spolu. Tolik bych si přála přetočit na začátek, ať to stojí, co to stojí. Vrátím všechno! Přijímačky, zkoušky i Adama. Za to mi to stojí. I kdyby to byl jen ten jeden usněžený večer.

neděle 1. srpna 2010

Tak jde čas

Je to sice už dva roky starý, ale dneska jsem to najdenou odněkud vytáhla, když jsem prohledávala ta nejhlubší místa svého počítače, abych mu trochu ulevila v paměti a abych do něj nacpala další díly Grey´s Anatomy. A nedá mi to to sem nepřipnout!

Tak to jsme byli My! Gypláci! :)



PRIMA

Jsme nejmladší. Starší žáci nás vůbec neberou na vědomí.
Učitelé nás mají moc rádi, nezlobíme, nemluvíme, neodmlouváme.
Učíme se, protože mamka by se za špatnou známku zlobila.

SEKUNDA

Už nejsme nejmladší. Nevšímáme si primánů. Ve skříňkách jsme terorizováni našimi staršími spolužáky z vyšších tříd.
Učitelé nás mají stále rádi.
Učíme se a pořád nevíme proč.

TERCIE

Jsme mazáci na gymplu. Stále objevujeme krásy Gymnázia, které nám chystá jedno překvapení za druhým.
Učitelé nás mají stále rádi. Zvyk je holt železná košile.
Někteří spolužáci se přestávají učit a doufají, že se na to nepřijde. Nepřišlo.

KVARTA


Jsme tu už čtvrtým rokem. Nechápeme, proč se nám ostatní odmítají klanět.
Začínáme se ohlížet po ostatních třídách a navazovat přátelské vazby.
Máme se rozloučit se snadným učením, na vyšším stupni se nám protočí panenky.

KVINTA

Naše přátelské vazby se začínají plně rozvíjet. Je nás všude vidět, hlavně na chodbách.
Profesoři nás začínají strašit maturitou.
Měli bychom vědět, jakým směrem se hodláme vydat. Ale nevíme.

SEXTA

Vyčkáváme příchod nových prváků. Jsme zvědaví na
„nový materiál“
I bez špatného vlivu vlčíme. Profesoři si občas stěžují, že nás přechválili.
Volíme volitelné předměty - děláme první osudové chyby.

SEPTIMA

Nejsme sice ještě nejstarší, ale vyšší třída už nemá tolik času. Gympl patří nám!
Zlobíme, mluvíme, odmlouváme, nepřezouváme se, chodíme pozdě a navíc hlavním vchodem.
Někteří se začínají učit. Prý už za rok máme maturitu.

OKTÁVA

Právě pozorujete špičku tanvaldského Gymnázia.
Už víme, že nic nevíme, ale Víme, kam bychom dál chtěli.
Snažíme se uklidnit, abychom byli připuštěni k maturitě.
Spoléháme na to, že si učitelé vzpomenou na primu.

pondělí 19. července 2010

Too busy

Prázdniny utíkají. Jako utíkaly loni, předloni i předpředloni.
Jenomže už to není jen tak nazdařbůh, teď se musí dobrovolně povinně pracovat a vydělávat.
A tak věřte nevěřte, ona ta práce i bolí. A stojí toliko přemáhání, aby se člověk ráno vykopal z postele, umyl si zuby a vůbec se tak nějak obecně profackoval do samotné práce. Raději mi dejte do rukou hromadu knih, raději mě zavřete s mikroskopem a sadou preparátů, raději mě naučte závodní domino a základy maďarštiny. Jen mě nenuťte pracovat :)

Jak vesele se jde každý den z práce a zase do práce, když víte, že za pár let už to bude denním chlebem a po zbytek života budete jen vstávat, řešit dovolenou a čekat na výplatu.

Jednou mám fůru času a fantazie, ale ne peníze... Jednou mám peníze, ale ne čas...

Co naplat, jdu makat!

sobota 19. června 2010

Přežila jsem!


Ruce i hlas se přestaly třást, hlava se upokojila a zbytek těla se jakštakš vyškrábal zpátky na nohy. Zkoušku z anatomie mi už nikdo z indexu nesmaže, z čela nesmyje a ze zad neodpáře. Je to tam!

S úsměvem od ucha k uchu, s plnou rukou papírů, ze zajímavě nejistým krokem v lodičkách jsem se vymotala z piteven a vrhla se o náručí! Dostala jsem pusu, kytičku a ten nejlepší pocit na celém světě!

Tak a co teď?
Nejvíc zasloužený a nejvíc vymodlený prázdniny jsou tady a je tolik věcí, do kterých bych se chtěla pustit, že nevím, kde a jak začít. Pro začátek by stačil nějaký film, parta mých gympláků, láhev vína a můj Mazlík!

Přežila, zvítězila! :)

čtvrtek 10. června 2010

Přežít! Hlavně přežít!

"Neudělám to"
"Jsem ten nejhoupější člověk na světě"
"Přeložím si zkoušku o pár dní"
"Přeložím si to ještě o týden, to už musím stihnout"
"Inu, půjdu to zkusit"
(citace z úst medikových)
.
.
.
Venku to krásně voní po létu, ale u mě to zatraceně smrdí zkouškovým. Denní režim je jednoduchý, pravidelný a hlavně nudný. Pomalu se mi začínají stírat rozdíly mezi dnem a nocí, mezi středou, sobotou, pátkem...

S pocitem naprostého vyloučení ze společnosti, s pocitem nesmím ven a musím sedět, s pocitem je mi horko, asi umřu, s výčitky a s naříkáním...

neděle 2. května 2010

Moja?



Je mi tolik smutno, je mi to tolik líto...

Dala bych cokoliv za to, abych mohla vrátit čas.


On věděl, jak mě pomoci z té tůně, ve které jsem byla až po uši, ale také věděl, že úplně na sucho na břeh se musím vyškrábat sama.
Proto jsem se většinou brodila pokolena nebo popás a čekala, co se stane.
CHtěla jsem, aby taky skočil do té tůně. Aby skočil ke mě a abychom se brodili světem spolu.


Dnes je to rok, co lavina srovnala Život se zemí a vzala sebou to nejcennější, co jsem na světě měla. 12 měsíců. 365 dní. 8 760 hodin. Jak je možný, že jsem to vydržela?

středa 21. dubna 2010

Příroda to vymyslela, PánBůh stvořil a Vy se tomu musíte naučit!


Pamatujete na tu scénu z Básníků, kdy kolem Štěpánka přibývá jedna kniha vedle druhý, jak se štosují na sebe a jak se nakonec ty hromady knih zhroutí přímo na něj? To jest sladké úděl medikův. Všude knihy, všude výpisky, vpisky, propisky, úpisky.

Mým spolužákům kolegům se už zdávají noční můry o tom, jak celé noci memorují, někteří ze spaní odříkávají větve maxilárky a z hrůzyplných snů nás budí Řasinky naložené ve formalínu, Vajnerovo ´kolego, jaká je tedy vaše diagnóza, Drugovo ´Ani řez mesencephalem!´, Uhlíkovo ´hmmm.. je Vás tady moc, nevejdete se nám do tříd. Myslím, že to budeme muset trochu zredukovat´...
Vymýšlíme nejnepravděpodobnější algoritmy, jak dostat ke zkoušce toho a toho zkoušejícího, bádáme nad tím, jakou budou mít zkoušející náladu v den ten a ten. Všechno je zatím skvěle vymyšlené- odchylka pouhých 99%!

Možná bych sem už chtěla napsat něco originálnějšího, něco úplně ale úplně jiného, jenže co, když celodenní a celonoční zážitky a dávky adrenalinu čerpám jen ze stále se zvětšujícího objemu informací, které musím dobrovolně povinně napěchovat do pevně vymezeného a omezeného prostoru dutiny lebeční...

Drazí kolegové, přeji Vám pevné zdraví v místech, kde se tělo setkává se židlí! :)

Zkoušky se blíží: I feel it in the water. I feel it in the earth. I smell it in the air....