čtvrtek 31. prosince 2009

Ať už je konec!

Rok 2009 je u konce.

A lidská bytost se ptá po důsledcích svého ročního kolotoče. Chce shrnutí a rekapitulaci. Chce si uklidit stůl a nastavit nový pořádek. Dát věcem nové názvy, nové smysly, nové motivace. Chce cítit, že ten půlnoční krok ze starého do nového bude jako prozření. Zas a znova se houpe na spirále a zas a znova je o krůček výš, o krůček dál.

Vždyť už je to celý rok, co píšu. Střádám jednotlivé vzpomínky a vytvářím tak jiným bezvýznamnou mozaiku jednoho obyčejného malého života, který touží po velikosti. Zaznamenávám skutečné a maluju smyšlené.

"Skončil Starý rok a začíná Nový. A právě do nového roku, roku 2009, vkládám veškeré své naděje. Bude plný od začátku až do úplného konce. Bude důležitý. Bude zajímavý. Bude to Můj rok!" ... leden 09


Ne, prosím, jen ho nenazývejme ´mým rokem´!
Byl zajímavý, ale za jakou cenu?!
Byl důležitý, ale za jakou cenu?!
Byl plný od začátku až do konce, ALE ZA JAKOU CENU?!

Moc se toho stalo. A když se to řekne dohromady, točí se hlava. Je tu nový domov, nová škola, noví spolužáci a přátelé, nové pohledy z očí do očí. Je to nový boj. Každý se ptá na můj postoj, na můj názor, chce řešení, chce radu, chce pomoc, chce vysvětlení.
Všechno se tváří tak vážně. Ale co je zvláštní, dřív jsme se na ten čas tolik těšili. Chtěli jsme být sami sebou. Tenkrát totiž ta zodpovědnost ještě tolik nevážila. Tenkrát jsme ale měli sudičky, žili za sedmero lesy, věřili na prince, který se proseká přes trs růží i dračí hlavy.
Princ je mrtev. Co s pohádkou?

Jsem šťastná za to, co mám. Jsem nešťastná pro to, co nemám.
Mám všechno, ALE ZA JAKOU CENU?
Nesnáším laviny. Nesnáším je, protože je nikdo nikdy nečeká, protože s nima nikdo nikdy nepočítá, protože všechno stáhnou sebou. Nesnáším je, protože není cesta zpátky.

Já zůstala, ALE ZA JAKOU CENU ?!
Položivá. Bez naděje, bez křídla, s bolavou jizvou na tváři.
Pro ostatní tolik spokojená a šťastná.
Nešťastně šťastná.

Se slzami v očích prosím, aby příští rok tolik nebolel.
Prosím za sebe a prosím za Tomáše.

Rok 2009 je u konce.

Díkybohu

Co je na člověku komického

Uvažují vždycky naopak.

Chtějí rychle dospět, a potom vzdychají po ztraceném dětství.
Utrácejí zdraví, aby měli peníze, a hned nato utrácejí peníze, aby měli zdraví.
Myslí tak usilovně na budoucnost, že nedbají přítomnosti, a tak neprožívají přítomnost, ani budoucnost.
Žijí, jako by nikdy neměli zemřít , a umírají, jako by nikdy nebyli žili.

No, není to k smíchu?

středa 23. prosince 2009

PF 2010


Přeji všem hlavně hodně hodně zdraví,protože všechno ostatní můžeme při trošce štěstí buď koupit, ukrást, opsat nebo zdědit! :)
Amitié Danka

úterý 22. prosince 2009

Il a mis le café
Dans la tasse
Il a mis le lait
Dans la tasse de café
Il a mis le sucre
Dans le café au lait
Avec la petite cuiller
Il a tourné
Il a bu le café au lait
Et il a reposé la tasse
Sans me parler
Il a allumé
Une cigarette
Il a fait des ronds
Avec la fumée
Il a mis les cendres
Dans le cendrier
Sans me parler
Sans me regarder
Il s'est levé
Il a mis
Son chapeau sur sa tête
Il a mis
Son manteau de pluie
Parce qu'il pleuvait
Et il est parti
Sous la pluie
Sans une parole
Sans me regarder
Et moi j'ai pris
Ma tête dans ma main
Et j'ai pleuré.

pátek 18. prosince 2009

Zpoždění

Nikdy jsem neuměla chodit přesně na čas. Buď brzo nebo pozdě.
A dneska?
Zpoždění...

Místo v šest třicet, osm třicet. 120 minut nechtěného spánku, kdy jsem přišla o přednášku, o vánoční rozloučení s Víťou, o nejlepší ´AiJajovou´ společnost v autobuse...

Mám zpoždění a neuvěřitelnou smůlu...

pondělí 14. prosince 2009

Předvánoční finiš



Celá Praha voní skořicí a pečenými kaštany. Po zemi se táhne nasládlá vůně vanilkového cukru, který dopadá z trdelníků přímo na dlážděné náměstí. Je tady citrón a svařák, vánoční jmelí, z každého koutu hučí vánoční koledy a celé město se rozsvítilo do všech barev. Do všech barev z barev, do všech barev barev z barev...

Můj zápočtový pohovor na HZL skončil skvěle a práce, kterou jsem předkládala ještě lépe! Mám radost! Vůbec jsem do té práce nevkládala takové naděje.

Někteří páni vyučující mi začínají vysedávat a v pravidelných intervalech tahat za moje posledni dobou hodně zkoušené nervy. A někdy mi tam dokonce sedí i celé ústavy. Konkrétně se odvolávám od čerta k ďáblu, prosím u všem starostolců a modlím se ke všem svatým, aby někdo vymazal z mého života ústav biofyziky i s předrahým Ferdinandem Vargou! Ať jde k čertu!

Dlouhodobou studií jsem zjistila, že mi vlastně nevadí se učit, nevadí mi ani se hodně učit. Ale bohužel, před anatomií mívám záchvaty histologie, před histologií záchvaty anatomie. Musím to ještě trochu poladit a lépe načasovat, a potom mě zastaví snad už jen Ferdo a jeho "neuspěla u zkoušky z biofyziky." :)


Zítra poslední zápočtový test z anatomie a hurá, jsou tady vánoční prázdniny. Čtrnáct dní NEzaslouženého NEodpočinku a NEklidu. S krutou přípravou na biofyziku, biochemii...a první pomoc.

... Help ! ... Hilfe ! ... Au Secour ! ...

středa 9. prosince 2009

Mám lebku. A za Á!

:)
A Dneska jsem vybojovala i zápočťák na histologii. Mám dostatek procent na to, abych si mohla dovolit nepsat poslední test, který nás čeká až po Vánocích. Jupí:)
Příhodovi jsem odevzdala svou práci a zápočtový pohovor mi byl spočítán na pátek v 10:00.
Plány se plní do posleních detailů.
Snad už jen po Vánocích napsat zbytek zápočtů, užít si pitevní týden, spravit předtermíny na biofyzice a biochemii, první pomoc si zapsat do prvního řádného zouškového termínu a oslavit přechod z nácti do kulatých dvaceti let!

neděle 6. prosince 2009

V době, kdy nebe je plné nejzářivějších úsměvů


Slibují nám lepší svět, vyšší platy, méně práce. Slibují v pravidelných intervalech, slibují a úsměvy rozdávají na všechny strany. Křičí do světa velká slova, která se jako nafouklé bubliny vznáší nad hlavami lidí, ale dosud do žádného domova klid a pokoj nepřinesla.

Ve starověkém Římě senátoři křičeli „Chléb a hry“. A moc dobře věděli, že jen to jim zajistí stín nad rozhodováním o životě jiných. Napoleon III. už rázněji volal po „Cukru a biči“. Podrobte si lidi, ukažte jim dobrou vůli a trpělivost, dejte jim naději, slibujte a budou vás následovat kamkoliv.

Lidé slyší na krásně zabalená velká slova. Jen nám klidně říkejte lži, ale ať se to hezky poslouchá, ať to hezky vypadá!

A úsměv, prosím!

Media nás každý den zásobují těmi nejaktuálnějšími novinkami ze světa, šokují nás zprávami o bojích na východě, probouzí v nás závist při virtuálních exkurzích do vyspělejších států, oslavují amerického prezidenta, vysmívají se tomu českému. Média v dnešní době už ztratila všechny zábrany a limity. Jsme přeci otevřená společnost. Jsme přeci svobodná společnost.

Po revoluci se slibovala objektivita veřejnoprávní televize. Ale jen si poslechněte, kolikrát dostanete z večerních zpráv už předem naservírováno, co si máte o daném problému myslet. „A pokud si chcete počkat na rozbor dané situace, zapněte si nás v nočních hodinách, a to na Čt 24.„

Ano, pravda, jsou tady možnosti, ale jako by se snažili je oddálit co nejvíc do nepopulárních hodin a na co nejodlehlejší kanál. A proč? Protože peoplemetry jsou na nule. Oni potřebují sledovanost, zvlášť pokud se jedná o televize soukromé. Pro široké masy jsou tady nesmyslné nekonečné televizní seriály, Superstar I., II., III., zprávy s veselým zvířátkem na závěr.

Smějte se nám, prosím!

Je to pravidelná dávka emocí, která by měla lidi odreagovat a odtáhnout od reality. Lidé mají rádi strašidelné příběhy, překvapení, osudové zápletky a zamilované pohádky. Hladoví po lásce, po vítězství, po ocenění… Jako by si vším tím televizním adrenalinem kompenzovali vlastní stereotyp, vlastní stejnojakost, vlastní omezenost.

Úsměv, prosím!

Doba se změnila, ale lidé ne, zůstali s původním režimem. Jsou rádi za neomezenou nabídku, ale stěžují si na záplavu informacemi. Jsou rádi za nekonečné možnosti, ale říkají, že teď není ta správná doba. Jsou rádi za svobodu, ale stěžují si, že už si nemůžou stěžovat.

Nemračte se na nás, prosím!

Chybí mi tu objektivita. I dnes, po dvaceti letech od konce totality, jsou informace tolik schematické, tolik černobílé. Buď si špatný, nebo si dobrý. A zase se nám tady po zemi plazí Meresjev a u všech boduje odvážná školačka. Ať se jde Karenina i Raskolnikov zahrabat!

Sami nevíme, kde nám v honbě za vlastním pohodlím hlava stojí. Chceme pomáhat, ale primárně pomoci sami sobě. Do té doby, než se budeme mít dobře, než budeme materiálně zajištěni, než budeme v závětří. Do té doby od nás nic nečekejte, nic nechtějte. Jak jednoduše se to s námi manipuluje. Dejte nám cukr! Dejte nám hry! A rozhodujte za nás. My se budeme jen smát!

Píšou o nás: „Je to doba nového tisíciletí, ultramoderní společnosti, která je emancipovaná, vyspělá. Vzdálenosti se zkrátily, možnosti rozšířily. Všude je blízko, všechno je všech. Nemáme zábrany, nemáme limity.“ A samozřejmě, máme ty nejzářivější úsměvy!

Nesmějte se už, prosím!

Až moc mi to usměvavé divadlo připomíná vůni zelí, která se všudypřítomně táhla okolo Winstona Smithe.

ZÁPOČTOVÁ PRÁCE NA HUMANITNÍ ZÁKLAD LÉKAŘSTVÍ
- budu ráda, když mi to trochu zkritizujete. Bojovala jsem s tím taaak dlouho a vůbec mi to nešlo napsat. Už nikdy nechci psát práci "na cokoliv"!

pátek 4. prosince 2009

Hmmm...

Zanedbávám to tu a vím to!
I když bych chtěla toho tolik napsat, tolik povědět, tak času je málo a vůle ještě míň!
Domů jezdím jednou za měsíc a popravdě řečeno, moc mi domácí prostředí nechybí. Snad po čem se mi stýská jsou hory. Přestože naše opičí hory se stěží dají nazvat horami, mám je ráda. Chybí mi zima a mráz. Vždycky, když krajem přejde mráz, všechno se vyčistí a prostříbří. Je znát všude kolem mě, že mrazová inventura je potřeba jako sůl!

Zimní semestr se už přehoupnul do druhé poloviny. Někdy mám pocit, že už tu jsem třetím rokem, někdy si připadám, že jsem nastoupila teprve včera.

Mořím se právě s prací na Humanitní základ lékařství. To by člověk neřekl, jak je svazující psát o čemkoliv. Už jsem napsala skoro stránku, ale výpovědní hodnota žádná.
Už aby byli Vánoce!

čtvrtek 26. listopadu 2009

Co by kdyby?

Škola škola škola
Volno
Škola škola škola

A jakkoli stejnojace, nudně a nevýrazně to zní, pravá tvář současného běhu je toliko různojaká.
Jsou to ty dětské sny, kdy běžíme a zachraňujeme, kdy pomáháme světu, kdy luštíme záhady a chytáme zloděje, kdy všechno končí šťastně, kdy publikum tleská...

Máme sen, chceme sen, žijeme pro sen, žijeme ve snu.
Jak krutá jsou každá rána, jak se zima tlačí pod peřinu, jak kličkuje v drobných skulinkách a hledá cestu dovnitř...
Otočit se a zapomenout? Spát? Vrátit se? Vstát?

pondělí 2. listopadu 2009

Musela jsem...

Číslo v diáři i v mobilu, facebook, kontakt na icq i na skype, adresa na Kajetánku...
Všechno je pořád na svém místě.
Číslo je hluché, facebook zarůstá prachem, kontakty offline a na Kajetánce v pokoji na třetím patře bydlí už jiní.

Dnes už půl roku.

Člověk si nakonec zvykne na všechno. I já si zvykla.
Musela jsem!





Moj Tio, take slniečko, ktoré rozjasnilo den

čtvrtek 29. října 2009

Šíleně Šílená

Není hvězda jako hvězda. Jsou hvězdy malé a hvězdy velké. Jsou velké hvězdy v malém městě, které jsou jen střípečky v tom velkém. Jsou malé hvězdičky a hvězdná souhvězdí. Jsou celé galaktické prostory plné hvězdných mlh, červených trpaslíků a rudých obrů.
A v celém vesmíru existuje jen jedna, zatoulaná už z dávnověku, která stejně jako pták Fénix znovu a znovu umírá, aby se mohla znovu a znovu probudit k životu. A svým leskem a bleskem řídit život okolí. "H"vězda!

Jak se u nás říká: „Na Hvězdu cesta daleká, ale zpátky raz dva!“. Tak přesně tak probíhala včerejší Šíleně Šílená Hvězdná Medická Párty, poprvé ve své historii pod taktovkou Motoláku.

Když už Motolák jednou probudí Hvězdu k životu, tak Hvězda praská ve švech! Tématem párty se stalo, jak jinak, všechno, co zavání jinojakostí a desinfekcí! Od osmé hodiny do Hvězdy proudily davy roztodivných diagnóz. S postupující hodinou fronta u vchodu jen rostla a sílila. Uvnitř na parketu houstl vzduch a prostor se scvrkával tak, až nakonec byl každý každému bratrem.
Renomovaní lékaři odposlouchávali fonendoskopem šelest na dně prázdné sklenice. Specialisti chirurgických oborů přišli přímo od operačních stolů v rouškách a čepicích, zakrvácení od hlavy až po paty, někteří ještě s nástroji v ruce, a zarytě hledali, co by se dalo kde přeříznout.

Byli tu i zástupci zřízenců, kteří se zřídili do němoty a ještě dál. Byli tu optikové, kteří ostřili na dálku i na blízko, pánové z ORL, kteří se strč-prst-skrz-krk drželi záchodů, byli tu ortopedi se svým tesařským náčiním, byli tu z transfuzních stanic, a když došla krev, tak sosali i jiného moku.

Pro všechny případy, pro všechny kolapsy, fraktury, luxace, porody, punkce a jiné tu bylo těch nejlepších specialistů. Pro náhlé srdeční zástavy a bezdeší přispěchali záchranáři od Červeného kříže, kteří se odvážně vrhali do davu na taneční parket a ve víru tance na požádání dýchali z úst do úst.

Avšak největším komfortem bezpečí Party Šíleních mediků byli bezpochyby naše obětavé sestřičky. Málokterý lékař by se, v rámci ujištění vlastní bezpečnosti, za nimi neohlédnul. Jejich starost o druhé, jejich laskavé pohledy a minikrátké sukně byly vždy v pravý čas na pravém místě. Ne nadarmo je sestřička lékařova pravá (někdy i levá) ruka!

Díky bohu, že na akci došlo málo stomatologů a neurochirurgů, a proto má každý chrup a hlavu na svém místě!



Šíleně Šílená zářila skrz celou noc a její žár sálal až do ranních hodin, kdy opět vyhasla a utichla. Žár zničil všechny bacily, odstranil všechny malformace.

Není možné Hvězdu zahlédnout z Vesmíru, protože její záře není trvalá, ale pokud si ve správný čas stoupnete na Vypich, pražskou střechu světa, uvidíte, jak šibalka září, jak sálá, jak hoří!

Kdo to nezažil, nepochopí, kdo zažil, nezapomene!

(pro Motolák)
http://motolak.lf2.cuni.cz/node/251

What´s new?



Tak už jsem tu jeden dlouhý měsíc! Přesně na den!

Z anatomie jsme u svalů horní končetiny, v histole (díky všem svátkům, děkanským dnům a imatrikulacím) tvrdneme stále ještě v buňce, v latině u IV. deklinace, na První Pomoci jsme úspěšně kariopulmonárně resuscitovali, byli v šoku a zastavovali krvácení, na přednášky z ošetřovatelství nechodím, biochemie je celkem legrace a v zimně u zkoušky z biofyziky vyletím. Ještě jsem zapomněla tělocvik. Po těžkých plánech s volejbalem jsem nakonec skončila na overbollech.

Kolejní život je paráda. Člověk může dělat co chce, kdy chce. Ke každému je to kousek, tak stačí jen obout pantofle, hrníček na kafe a jít se družit. Jedinou nedokonalostí je snad kvadraticky stoupající hromada špinavého prádla a nádobí.

Můj devatenáctiletý denní režim je po revoluci. Po Velké Řijnové Revoluci!Rozhodně nebyla sametová. Během jednoho měsíce jsem si zvykla, že můj denní kolotoč končí kolem druhé ranní a začíná až po deváté. Většinou s podobným scénářem- probudit se, zkulturnit se a hurá na oběd do menzy.

Začala psát pro Motolák. Je to vlastně poprvé, kdy musím závazně psát. Na každou akci, která se pořádá na fakultě a v Motoláku, musí přijít moje vlastní reflexe. Zatím to jde, uvidíme, jak to půjde, až mi to nepůjde.

Jsem tu teprve jeden měsíc a připadám si tu jako doma.

neděle 18. října 2009

Severní vítr je krutý...

...počítej má lásko s tím.

Nepočítala nebo se spíš přepočítala.

Jsem pražákem (nebo lépe pražanem nebo ještě milosrdněji studentem studujícím po čas studia v Praze) teprve pár týdnů a už mi kruté severní klima našich opičích hor překvapilo.
Jen co jsem přijela a ohřála se v teple domova, spustila se mi rýma, jako když zapnete vodovodní kohoutek.
Bolí mě celý člověk, kapesník si držím u nosu a v nepravidelných intervalech otevírám pusu, nadechuji se a očekávám, jestli tentokrát kýchu nebo ne. Kýchnu! A třikrát za sebou! Parada :/

S nemocí jsem na tom jako mužské pohlaví. Nemocná málokdy, ale když, tak si alepsoň pořádně postěžovat a pozoufat, ať to každý slyši!

A tak si zoufám. A nejen z nemoci, ale i ze školy, domova, samoty. Jak je člověk doma, přichází na něho chmury všehosvěta.
Není tady opory, která mi na koleji podá pomocnou ruku a řekne třeba: "Pojď, koukneme na Burtona":)

Ne, doma je jen nejdražší sestra, která nemá čas na nic jiného než je výběr správného odstínu make-upu, je tu mamka s taťkou, kteří otáčejí oči v sloup, jakmile nesedím v knížkách. A naštěstí, je tu Čenda, ten se vždycky přitulí a nechá se drbat za ušima a na bříšku až do konce světa:)

Učeního je hodně a míst, kam si zalézt málo. A tak bojuju. Bojuju s protorem, časem, nemocí, záplavou ligament a carpálních a tarsálních kůstek, bojuju sama se sebou, bojuju proti severnímu větru všehosvěta.

Ale pamatujete na Burtnovu Velkou rybu? "Čím je cesta obtížnější, tím větší odměna čeká na konci"

A tak bojuju. Bojuju za šťastný konec!

čtvrtek 15. října 2009

White Christmas


Bílé svinstvo padá mi za límec,
vždyť on je skoro prosinec!

Neni! Je říjen, dokonce teprve polovina řijna.
Poslední týdny jsem si zvyla zalézat pod peřinu až kolem jedné nebo druhé ranní, a proto každé další ráno, kdy musím stávat na sedmou, abych se doplazila na fakultu, upřímně nesnáším a zoufale prosím budík o slitování. Ani dnešek nebyl vyjímkou. Vrávoravě jsem vyklouzla z postele. Venku ještě tma jako v pytli. Mžouravě jsem hledala na svém stole lampičku. Pouliční lampa před Kajkou žlutě svítila do tmy a pod jejím svitem jsem konečně, konečně po dlouhém půl roce zahlédla svoji životní radost a lásku! V Praze padá sníh!!!

Miluju, miluju, miluju sníh!
Miluju, miluju, miluju zimu!

Najednou všechna únava zmizela a já skákala až do stropu!
Po cvikách z první pomoci (kde jsem si víčka musela téměř podepřít sirkou), jsem vyrazila na sever. Na sever domů. Po třech týdnech se vracím ke kořenům. Momentálně ovšem ty kořeny leží pod půl metrovou vrstvou sněhu.
Cesta byla tragická. Před jabloncem jsme chytli kolonu kamionů, kteří ještě neměly přezuto na zimní dobrodružství, spoustu větví přes cestu, dvě ambulance a hasiče. Jelikož zpoždění nabralo na síle, ujel mi autobus do mé rodné dědiny.

Po dlouhé anabázi jsem už ale v teple.
Tanvald bez sněhu není Tanvald!

PS: Těšte se Pražáci, přivezu vám v neděli do Prahy pořádnou severní zimu!


úterý 13. října 2009

Kolotoč

Chtěla jsem napsat první zážitky prvního týdne!
Chtěla jsem napsat zážitky po prvním zkoušení z anatomie i histologie!
Chtěla jsem napsat, jak moc nesnáším biofyziku i o tom, jak jsem si myslela, že už nikdy v životě nepoužiju nenaučené a mnou nepochopené derivace!
Chtěla jsem napsat o večerním kolejním životě, o párty na Hvězdě, na kterou nás nepustili, o tom, jak jsme vypili Radovi víno, o bludišti jménem FN Motol.

Ale nenapsala! Ale napíšu! Časem... :)

I když občas povzdechneme a neusále si stěžujeme- ať už nad počasím, hromadou učení, nad nikdynicnevědícím studijním oddělením, nad veledůležitými slečnami z knihovny, nad nejnudnějšími přednáškami z ošetřovatelství nebo nad zácpou na Vypichu, tak jedno...
...jedno jediné vím jistě! Neměnila bych!

Mám ráda tápání po nemocnici, vysedávání před emergency, nošení bíléjo pláště.
Mám ráda tu pondělní zoufalost před úterním zkoušením, probděné noci v Čihákovi a Netterovi, sobotní večery se Sobottou.
Mám ráda vysedávání na okně a ševelení zaklínacích formulí jako sulcus tendinis musculi flexoris hallucis longi :)
Mám ráda příhody dr. Příhody i vynechávání ranních přednášek.
Mám ráda Motolák.
Mám ráda Artura, který nesouhlasně kroutí očima, když něco nevím, který má se mnou nekonečnou trpělivost, který mi vždycky dokáže, že to dokážu.
Mám ráda svoji spolubydlu, ačkoliv ona je ze mě už na prášky.
A mám ráda všechno všechny, kteří voní formalínem a desinfekcí.

(teda s tím formalínem se až dneska uvidí) :)

Jen Kajetánka mě občas vrátí prudce na zem. Dvě patra podemnou bydleli ti, kteří tam už nikdy bydlet nebudou. Ale věřím, že kdyby tam bydleli, stáli by při mně, měli by mě rádi...Já je mám ráda. Oni to ví...

pátek 2. října 2009

Buď Vítán mezi Svými

Zamračená obloha a mrhající déšť už od sedmé hodiny předpovídaly, že účast na této párty bude víc otázkou morální odpovědnosti než samotnou chutí k alkoholu.

Vrchol Welcome Weeku- WELCOME PARTY- začala právě v tento čas!

Celý večer byl programově rozčleněn do tří částí. V devět hodin začala pro nás hrát kapela KROCAN Orchestra a s prvním úderem do bubnů započala i první část KŘESTU prváků.

Já, jako současný prvák, jsem byla tedy vyslána se svým kruhovým týmem na stezku odvahy. Stezku, která ačkoliv byla celá pod pouličním osvětlením a čítala jen asi 100 m, byla zlomovým momentem celého večera! Přes zručnost při hodu vajíčkem, hledání partnerů podle vůně až po exování piv (primární místo zlomu večera!:-)

V jedenáct potom pokračovala druhá část KŘTU. S povinným prstem v nose a rukou na srdci jsme slibovali na Čiháka a na Řasinku, že budeme studovat a pít tak, jak se na studenta nejlepší lékařské fakulty sluší! A tak se z nás přes jeden večer stali ti nejlepší prváci té nejlepší fakulty!

A tuto skutečnost jsme s nejlepším svědomím a mírně pohrouženým vědomím zapíjeli až do samého dna!

O půlnoci potom začala poslední ze tří programových částí. Byl vyhlášen nejkrvelačnější mafián, který měl na svědomí nejvyšší počet nevinných obětí. Samotná hra Mafie byla rozehrána už na seznamovacím kurzu v Dobronicích, kde si člověk tajně vytáhl jméno své spolužácké oběti, kterou musel nejprve poznat, najít a nikým jiným neviděn políbit na odhalenou část těla. Takže můžeme s radostí oznámit, že současní prváci jsou políbeni. A ten, kdo zůstal nepolíben, může jen hořce litovat!

Všem svým kolegům ze starších ročníků děkujeme za podporu a rady nejen ke studiu. Jedni radili tak, jiní onak a my se teď s tím musíme sami v sobě poprat.
Byli nám podporou morální i tou reálnou v podobě stojících či ležících orientačním bodů, o které jsme se mohli s notnou dávkou odvahou opřít a nevrávorat.

WELCOME PARTY nás důkladně přivítala a ozkoušela další z povinných limitů, které by student, obzvlášť student medicíny, obzvlášť student 2. lékařské fakulty, měl ustát!
Budeme se snažit dostát tomu, v co jsme s prstem v nose přísahali!

K tomu nám dopomáhej Čihák a Bible Žlutá!
Amen

úterý 29. září 2009

"A hlavně se uč!"

Dneska už to začne!

První školní den v Praze! První školní den na vysoké! První školní den na medicíně!
Do první přednášky, přednášky z biofyziky, odťukává posledních pár hodin. Hodiny, které se poprvé rozběhly před dvěma lety, hodiny, které tak nemilosrdně pomalu odtikávaly čas, který zbýval do dnešního počátku.
Já vím, že za minulostí nejde udělat černá čára. Člověk si ji pořád táhne za sebou, s sebou nebo před a nikdy neví, kdy mu do toho "nového"života, který se snaží vést, podstrčí nějakou bolavou ránu minulosti.
Ale i tak mi zítřek(tedy vlastně už dnešek) přijde jako začátek nové etapy, nového běhu, nové síly, motivace a energie...snad i začátek nového života.

Co má být zapomenuto, ať je zapomenuto... Co má přetrvat, ať zůstane!

středa 23. září 2009

ZKOUŠKA ODVAHY- prerekvizice pro celé další studium



Možná jsme si přesně nedokázali představit chuť naší dobronické výpravy. Možná proto jsme v našich fantaziích tolik vzrušeně hádali, zkoumali a očekávali. Možná proto jsme se tak těšili!

Když se řekne, že sraz je na střeše hlavního vlakového nádraží, někteří z nás si na svůj seznam rychle připsali a dvakrát podtrhli žebřík. Bylo tedy už od počátku jasné, že my, začínající medici, se nenecháme zastrašit spletitým systémem pražské dopravy, vystavením ISICu ani cestou na střechu hlavního vlakového nádraží!

V Dobronicích už na nás čekali starší spolužáci, děkan a "jeho muži", tělocvikáři, celozrnná bageta s tatrankou a povlečení do chatek. S nadšením jsme hltali každou informaci, každou radu starších, každý zlepšovák! Plni entuziasmu jsme tleskali všem a všemu.

Naši starší spolužáci nás už od první chvíle začali vycvičovat k obrazu svému. A právě díky nim by se dali Dobronice označit za naší první velkou zkoušku na fakultě- zkoušku odvahy! Po přednášce o strastech a slastech kreditního systému jsme velmi rychle pochopili, že Dobronice se staly neodmyslitelnou součástí výuky na 2.lékařské fakultě.


Jako první zkouškou odvahy a kuráže se ukázaly plavecké testy v Hostivaři. Vidět víc než sto dvacet svých spolužáků poprvé v životě a hned v plavkách stačilo na hrůzyplné noční můry několik týdnů před samotnými Dobronicemi.
V Dobronicích to byl potom především noční přechod přes jez do nedaleké vodácké hospody, nejdelší fronta na pivo, dobronický turnaj, který vyhrál tým „Hmmm“, Extrem Cup, kde jsme byli v rámci týmové sounáležitosti nahnáni v plavkách do Lužnice a našim úkolem bylo plout padesát metrů po proudu, proběhnout dobronickým areálem a na konci vypít hrníček svařáku, nejlépe postavený tým „Erekce“ a každonoční dobrodružství buď u ohně nebo u baru, kde jsme vydatně doplňovali tekutiny všeho druhu a všehochuti. Starší spolužáci v nás pěstovali kladný přístup ke studiu, sportu, pití i kocovině!

A za to Vám, kolegové, díky! Díky Tomášovi H.za uvedení do kruté medicínské reality, Kláře za nejlepší namíchané „bastardy“, Petrovi za nejhezčí přednes slovenské národní hymny, Tomášovi N. za drtivou prohru jeho týmu, když téměř nevybral jediné podání a Radovi za vynikající taneční kreace a za to, že s námi vydržel až do úplného konce.

Dobronice byly výborné, byly úžasné, byly vynikající! Dobronice byly tmelící a přátelské, nabité informacemi a radami do začátků, byly plné florbalových holí, basketbalového dvojtaktu i posilování hlubokých svalů. Dobrnice byly velkolepé!
Dobronice na jedno nadechnutí. Dobronice bez spánku a zastavení.

neděle 6. září 2009

Trhlina v plánu

Dočetla jsem.

Nejprve jsem nechtěla číst vůbec. Zařekla jsem se, že to budu odkládat co možná nejdéle.
...nebo si ji prohlídnu a prolistuju? Po první kapitole jsem si řekla, že jen do poloviny knihy. V polovině jsem ale stála uprostřed rozečtené kapitoly.
Dobře, ale jen do konce téhle kapitoly! Nebo jen téhle kapitoly? Nebo až té další?
A najednou jsem věděla. Věděla, že musím vedět!

Těžko bych si v jedenácti letech dokázala představit, co se za ta léta stane.
Tak jak rostl on, rostla jsem i já. A s námi počet stránek a kapitol, Voldemortova moc a černočerná magie, která prostupovala vším- žívým i mrtvým.

Zůstat stát na prahu posledního dílu bylo jako setrvávat ve tmě, v nevědomosti a mámení. Byla to snaha zastavit čas a nedovolit sám sobě vyrůst.
Zůstat stát a čekat. Čekat na povel? Na znamení? Na chvíli, kdy odrosteme z posleního dětského svetru?
Čekala jsem dlouho a potom mi to došlo. Žádné znamení, symbol ani magický blesk z venčí nepřijde. Je to ve mě. Já sama se musím rozhodnout.

Na přečtení posledního dílu. Dílu,"kterým To všechno končí" je zapotřebí víc odvahy než rozumu.
Odvahy nebát se a překročit.
Je to boj s tmou, s černou magií, se samotným Pánem zla.
Je to ale především boj sám se sebou. Zůstat a bojovat na život a na smrt nebo se schovat do bezpečí a přežívat? Sám nebo po boku přátel? Pro sebe nebo pro "větší dobro"?
Dílem, "kterým to všechno končí", všechno teprve začíná.

Tolik jsme se báli, že to bude konec dětství.
Není to konec. Naopak! Je to jeho naplnění.

Je to kouzelná korunovace, je to odpověď, je to smíření, je to nová naděje a odhodlání, je to poselství a odpovědnost.

"Nelituj mrtvé, Harry. Lituj živé a především lituj ty, kdo žijí bez lásky. Když se vrátíš, postaráš se možná o to, aby bylo zmrzačeno méně duší a roztrženo méně rodin. Považuješ-li to za dostatečně důstojný cíl, pak se pro tuto chvíli rozloučíme."

Dočetla jsem.
Promiň mi to, Arture.

neděle 30. srpna 2009

A to je opravdu hodně, když nemáte Nic!

Málo píšu, vím to.
Neustále však váhám, jestli psát o prázdninových zbytečnostech nebo počkat na nějakou velespásnou hlubokou myšlenku. A tak tedy čekám, čekám na myšlenku!

Chybí mi nápad a chybí mi motivace. Postrádám své asociace, ten náhlý proud myšlenek, který se mi z hlavy přelévá přes prsty ťukajících do klávesnice.
Postrádám tu vzdušnou lehkost, se kterou jsem uměla skládat myšlenku po myšlence. Postrádám hravost a obyčejnost svých slov, která dokázala na volné hladině probudit neživé v živé.
A, konečně, postrádám i sama sebe.

Prázdniny, které mi mají dát volnost, čas si odpočinout, oddechnout a nabrat nové síly jsou pro mě chvílemi naprosté beznaděje.
A letos to platí třikrát potrženě! Prázdné stránky diáře mě dohánějí k zoufalství.

O prázdninách se všichni rozprchnou nevím kam. Každý je pořád někde jinde a každá snaha domluvit se a sejít se je ihned negována z jedné či druhé strany. Tu je jeden u moře, druhý v horách, třetí u babičky a když už shodou náhod jsou všichni tam, kde mají být, tak jsem zpropadeně zase mimo já.

I přes veškerý pesimismus posledních řádků se během prázdnin povedlo uspořádat pár povedených akcí, procestovat pár koutů nebo najet pár set kilometrů, ale na 62 dnů je to žalostně málo!

A tak tu opět sedím a snažím se vymyslet, co bude zítra. Těší mě pohled do kalendáře, který slibuje poslední srpnový den.
Nepřipadám si vůbec odpočinutá. Naopak! Čekám na první školní kolotoč, na první plnou stránku diáře, na první beznaděj z probděné noci nad anatomií.
Já odpočívám při běhu, ve víru tisíce informací, tisíce úkolů a povinností.

Všechno už mám připravené ke startu.
Mám obalenou knížku histologie, seřazené zvýrazňovače, zalepené okraje anatomie i deseticentimetrové pravítko.
Mám připravené desky i tři kroužkové bloky na zápisky.
Čtyři červené hrničky pro spolubyly na kolej na naše první kolejní kafe jsou už připraveny v krabičkách stejně jako ořezané růžové,fialové a červené pastelky.

A stále čekám. Čekám na velespásnou myšlenku! Čekám a snažím se vzpomenout, čím jsem ještě v červnu byla.

Snad jen ta operační rouška, která se mi houpe lehce zavěšená o Monte Cristallino nad mou postelí, mi připomíná, že ačkoliv nevím, kdo jsem, tak pevně vím, čím chci být...

středa 5. srpna 2009

Matka

A jak jsem slíbila...budu psát o literatuře! Alepoň na chvilku!:)

Matka měla pět synů. A každého milovala a každého chránila.

Karel Čapek napsal své vrcholné drama právě v roce, který se mu stal osudným. Myšlenku mu dala jeho žena, látku doba a podnět obrázek vdovy, klečící na jednom ze soudobých bojišť. Ve světě začíná hrozit další velká válka. Lidé se ptají: „Může být snad ještě něco horšího?“ Mají strach. Země se začíná třást. Je cítit zvláštní chvění. Velká armáda sbírá své síly a vydává se na pochod.

Matka měla pět synů. Věnovala jim celý svůj život. To ONI byli její život. Vdechla do nich svou naději, přečkala s nimi všechny nemoci. Po dlouhých večerech jim předčítala z knih o světě. O tom, co číhá tam venku, za zdmi domova, kde existuje zloba, nenávist a hlad. Kde po sobě lidé bezhlavě šlapou. Tam, kde se svět staví na hlavu.

Její manžel padl v boji. Zemřel v koloniální válce v Africe. Pro ni v úplně obyčejném, zbytečném boji. Nikdy se nesmířila a stále opatrovala jeho věci – staré zbraně a válečné suvenýry. Jeho bývalý pokoj byl pro syny inspirací – viděli v otci vzor, hrdinu.
Mrtvý muž se za ní občas přišel podívat z bezbřehé říše. Zjevoval se jako duch. Ona mu vyčítala, že se nechal tak zbytečně zabít a ji samotnou tady nechal na pospas osudu. Vyčítala, že nemyslel na své děti, když se bezhlavě vrhl do boje.
A pak najednou se nebe zatáhlo. Zemřel první, druhý, třetí i čtvrtý syn. Odešli ve jménu vědy, pokroku, revoluce.

Zmizelo štěstí, rozplynula se naděje. Matce se zastavil svět. Najednou pozbyla dech. Co bylo bílé stalo se černým..Nohy jí už neunesly. Padla na kolena , v bolesti vzpínala ruce k nebi. Proč? Proč ona? Protože s nimi byla šťastná? Protože je chtěla jen pro sebe?

Kdo může mít nárok na její syny? Jsou její! Ona jim dala život, ona je porodila, ona vychovávala. Je matka, kdo je víc!

Kdo? Smrt je víc. Bezostyšně šátrá kolem sebe a kdo se jednou zaplete do cárů jejích šatů, jen těžko hledá cestu zpět. A je to nemoc a je to válka a je to ta nekončící lidská blbost.

„Tak mě vyložte, proč zrovna já, proč jsem to vždycky já, proč celé dějiny světa jsem to jenom já, já máma, já ženská, kdo musí tak hrozně platit za vaše veliké věci!

Válka zuří na všech frontách a všechny matky pláčí.

Její pátý syn, je to poslední co má. Je jako ten poslední dech, který ji zůstal. Poslední střípek štěstí. A teď i on chce do války. To nikdo nemyslí na ni. Copak nikdo nevidí a nechápe, co to je válka? Všichni umírají. Padli, pro někoho, kdo si to nezaslouží. Byl to snad on, kdo v noci vstával k dětem, když měly horečky? Odříkal si, aby měly co jíst? Ne! Sprostě jich využil. Vše kvůli touze a moci po větším území a slávě a bohatství. Staví je jako figurky na černo bílé šachovnici. Ten kdo zabíjí se většinou neohlíží na druhé. Muži umírají a matky platí. Ony totiž matky nikdy žádnou válku nevedly. Oni na ni jen doplácely svými syny.

Slyšte, slyšte, slyšte! Voláme k amplionu celý svět! Voláme lidi! Nepřátelská letadla napadla dnes ráno vesnici Borgo a svrhla pumy na obecnou školu. Do prchajících dětí střílela ze strojních pušek. Osmdesát dětí bylo raněno. Devatenáct dětí postříleno. Třicet pět dětí bylo výbuchem ... roztrháno.

Matka měla pět synů a teď i ten pátý, poslední, odchází do boje…

neděle 2. srpna 2009

Nehoda? Náhoda?

Ačkoliv moje knihovna není právě bohatá na významná díla, dneska se ji povedlo mě překvapit.
Když jsem včera psala o obsahu mé knihovny, napadlo mě, že už jsem se dlouho nepodívala, co všechno vlastně doopravdy ukrývá.
A co ukrývá? Prach! Hodně prachu!
Rozhodnutí změnit tuto prachovou skutečnost s sebou neslo vyskládávání a následné skládání knih z poličky na podlahu a zpátky, stírání tří mrtvých a dokonale sušených much a jednu malou (osudovou)nehodu, která mě donutila si Tu Knihu konečně přečíst!

Spadla na mě Matka!
Znamení?

sobota 1. srpna 2009

La Bibliotheque

A začínám hned!
Moje malá domácí knihovna nemá velkou hodnotu. Škoda, že právě tady neplatí zákony genetiky! Tak jako jsem zdědila hnědé oči po taťkovi, který je zdědil po svém taťkovi, tak přesně Tak bych chtěla dědit i staré svazky. Klidně tak staré, abych musela jen zlehka, zlehoučka setřít prah z horní obálky a skoro nedýchat při otáčení zežloutlých listů, aby se vazba nerozpadla!

Největší část mé knihovny zaujímají encyklopedie. Od těch dětských obrázkových až po nádhernou zlatou encyklopedii o starověkém Egyptě, se kterou jsem věřila, že v roce 2023, sto let po Howardu Carterovi, objevím v propadlišti dějin zapomenutého faraona.

Další velkou část knihovny zabírají tzv. dívčí romány pro náctileté jako "Zoro je můj", "Veronika prostě Nika" "Dana a Jana 1,2,3" "Blíženci". Mamka tehdá okouzlena mým prepubertálním, pubertálním a ranně postpubertálním věkem, snažila se mi přiblížit "strasti a slasti" prvního zamilování pomocí jím ověřeného Stanislava Rudolfa. A tak jsem měla možnost během svých svátků a narozenin sesbírat téměř desítku jeho knih. Pokud ale S.Rudolf tehdy zapůsobil na moji matku v osmdesátých letech, tak na mě, její dceru, měl vliv opačný.
Právě on, S.Rudolf, mi svými "vysoce" hodnotnými díly světové literatury dokázal vzít všechna očekávání a vytvořil v mých očí z každé planoucí svíčky, z každé spadlé řasy na moji tvář nicneříkající klišé. Jít do prvního vážného vztahu s vědomím, že všechno jsem si už zažila(teda alespoň na papíře) není zrovna dobrá průprava pro začátek. (a těď mi napadá tisíce různých asociací...k čertu s nimi!)

Tím je přehled mé domácí knihovničky téměř u konce! Ještě se v ní samozřejmě nacházejí atlasy světa, pravidla českého pravopisu, slovník cizích slov, německý, anglický a francouzský slovník, Stručná mluvnice česká, Evropští králové a císaři...a další a další středoškolsky hodnotná díla.

V mé fantazii by měla knihovna lemovat velké okno ve výklenku horního patra mého domu s nádechem futurismu. A přesně pod oknem velký stůl. Velký stůl z tmavého dřeva se zeleno zlatou lampičkou. Lehké přítmí, tmavá podlaha, houpací křeslo a krátká zřasená temně zelená záclonka, která se svými konci na jedné straně zlehka dotýká Jiráskova Temna a Psohlavců, na druhé potom Masarykovy filosofie a chirurgie ruky.

Ale to teprve bude!

Musím

Musím zvolit nějaké nové nekontroverzní téma!
(pro mě nekontroverzní)
Život se mi nějak motá. Tak alespoň na chvilku pryč s dvojsmysly a symboly.
Nechci psát o počasí, nechci psát o politice ani o hollywoodských celebritách.
Budu psát o literatuře! Snad mi dá, co potřebuju. Snad najdu, co hledám. Snad dokážu, že umím ještě psát...

A prosím bez dvojsmyslů!

pátek 31. července 2009

Tak to musí být !

„Myslíš si, že ta, co nejvíc září je Ta Moje?“ prolomila jsem dlouhé nekonečné ticho a ukázala na nebe.
„Nevím, možná. Jak tě vlastně napadlo, že můžeš mít vlastní hvězdu?“
„To se přeci tak říká, že každý člověk má tady nahoře svůj odraz. A když člověk zemře, tak hvězda vyhasne.“
„Opravdu?“
„Nevím, ale věřím. Já té své říkám o svých snech, o přáních. Když něco chceš,opravdu chceš, tak se celý vesmír spojí, abys to sám mohl uskutečnit. Já vím, že nevím, ale věřím...“

„Nevěřím. Když jsem chtěl, tak jsem to chtěl jenom já a ne nikdo jiný. Člověk je koneckonců vždycky sám." Zvedl se, zamával rukama a rychle dodal „Jen se podívej okolo sebe. Vidíš někde nějaké nadpřirozeno? Cítíš okolo sebe něco magického? Já cítím jen vůni trávy, na které ležíme a vidím jen oblohu, po které chvíli co chvíli letí letadlo“

„Ty! Ty si pro mě nadpřirozený. A vůně trávy? Je všechno, jen ne obyčejná. Já tam nahoře vidím vesmír. Něco nekonečného, co nikde nezačíná a nikde nekončí. Něco, kde se jedna hmota míchá s druhou, kde se prostor mění v mlhu. Tam někde je napsána naše kniha. Co myslíš, že bude napsáno na stránce z dnešního dne?“

„Moje kniha už je dopsána. Sama to víš. Můj život se skládal z řady nečekaných událostí. Ale jestli je tam nahoře v té tvé knize napsáno, že se spolu dnes budeme koukat na hvězdy, rezignuju a odházím. Oni se mě tenkrát taky neptali" posadil se a prudce složil ruce na kolena.

„A co když je tam právě napsáno, že se spolu budeme koukat na hvězdy, když se sebereš a odejdeš?“ zeptala jsem se.

„Nech toho, to přeci není žádné vysvětlení. Já nevěřím na zázraky. A ty bys s tím už taky měla skončit!"

„A co sny? Tobě se nikdy nic nezdálo?“

„To víš, že zdálo, ale…“

„Jaké ale, to je přeci jasný důkaz. Kde se ty sny berou? Proč chce člověk tolik žít svůj sen? Přejít ze skutečnosti do sna není tak těžké, člověk se okamžitě přizpůsobí. Těžké je rozhodnout se opustit sen a vstoupit do skutečnosti. Vyžaduje to úžasnou sílu vůle a je to tím těžší, čím víc narostl sen…".

Ani jsem nestačila říct, co jsem chtěla, když mi rychle přebral slovo.

„Sen je obyčejný výplod mozku. Člověk usne a po 90 minutách se dostane do stavu, kdy mozkový kmen inhibuje, zatímco koncový mozek začíná čarovat. To je celý ten tvůj kouzelný nadpřirozený svět!“

„Nevěřím."

„Nemusíš. V prvohorách vzniklo z kapraďorostů černé uhlí, osm světelných let trvá paprsku než dopadne na zemský povrch, zemětřesení vzniká na kontaktu dvou litosferikých desek, láska není nic jiného, než obyčejná chemická reakce…“ po dlouhém výčtu se zastavil.
Podívej se na mě. Toužil jsem obeplout zeměkouli, přejít celou Saharu, vylízt na všechny hory světa a vykřičet do prázdna své jméno. Několikrát v životě jsme společně měli příležitost něco udělat, ale promarnili jsem ji. My oba! Vždycky to přišlo a odešlo. Tak rychle to vše pominulo! A teď jsem...teď tu už vlastně nejsem. Teď jsem ..."

Rychle jsem mu položila ruku na ústa, abych ho zastavila. Nesměl to vyslovit nahlas! Pomalu uchopil moji ruku a schoval ji do svých dlaní.

"Jen si vzpoměň kolikrát v životě jsi byla opravdu šťastná?“

„S tebou! S tebou jsem byla šťastná. S tebou jsem chtěla žít, za tebe se jednou vdát, s tebou zestárnout...
Podívej se na mě Tomáško!"
Nepodíval, upřeně koukal jinam. Ale já jsem na jeho tváři viděla stínem zvýrazněnou tenkou dráhu první slzy.

"Pořád toužím něco změnit, vytvořit, otočit. Jsou to právě ty sny, které mě vedou a dávají naději. Člověk nesmí dopustit, aby se jeho život zastavil, ani tehdy, když jeho životní sen ztroskotal.
Musím najít novou naději, novou sílu se zvednout a jít dál...
Uskutečnění snu si vyžaduje víru. Když uhnu, možná zapomenu, co bylo mým snem a nakonec zjistím, že ten sen mi už dávno nepatří."

„Věřil jsem ve své poslaní, věřil jsem ve svůj sen. V horách jsem si myslel, že můžu všechno. I v těch Alpách jsem si myslel, že můžu cokoliv na světě.
Chtěl jsem vzlétnout...
...následoval pád" zašeptal.

Nedošel jsem tam, kam jsem původně chtěl, ale myslím, že jsem skončil tam, kde jsem byl rád. Víš to. Víš, že jsem to tam měl rád. Nevyčítej mi to. Nesmíš mi to vyčítat, jinak sama sobě nikdy nedáš klid."

"Věřím ti. Ale dej šanci i mě. Podívej se na ty hvězdy. Věř jim. Věř jim se mnou. Věř jim pro mě!
Já myslím, asi jsem už našla svoji novou naději. Máte tak podobné oči.
Ale zatím si o něm budeme jen šeptat. Ta naděje je ještě tak křehká... "

Lehce se usmál, ale já viděla v jeho očích úlevu a střípek radosti. Něžně mě obejmul a políbil na čelo.
"Budu ti ho hlídat" zašeptal...

středa 29. července 2009

Harry James Potter a Já


...Harry Potter se převrátil ve svých přikrývkách, ale neprobudil se. Malou ručkou stiskl dopis, který ležel vedle něj, a spal dál. Nevěděl, že je jiný než ostatní, nevěděl, že je slavný. Ani nemohl tušit, že právě v tu chvíli lidé, kteří se potajmu sešli po celé zemi, zdvihají sklenky a tlumeným hlasem mu připíjejí:
"Na zdraví Harryho Pottera- chlapce, který zůstal naživu!"


Bylo mi právě jedenáct, když jsem poprvé s jedenáctiletým chlapcem cestovala za hranice nové fantazie. Všichni kolem mě o něm mluvili, všichni četli jeho dobrodružství, ale jen já sama jsem se cítila být "jiná", vyjimečná, jedinečná. Proč?
Sama netuším!

S každým svým rokem mi přibývala v mé dětské knihovničce, vedle Luisy a Lotky, vedle Dětí z Bullerbynu, vedle Pipi dlouhé punčochy, vždy jedna knížka z dlouhé Potterovské dnes již heptalogie.

V mých jedenácti bylo Harrymu jedenáct, v mých dvanácti dvanáct, ve třinácti třináct...

S každým novým dílem jsem si musela přečíst všechny předcházející.
S baterkou pod peřinou jsem bojovala proti baziliškům, odmítala učit se lektvary s někým jako je Snape, bloudila po ministerstvu záhad.

Nesnášela jsem Albatros za to, že pro své mediální kampaně využívali Harryho jako největší vánoční lákadlo. Většina z dílů byla vydaná právě pár dní, týdnů před Vánocemi. A moje rodiče nikdy nenapadlo nic jiného, než mi Harryho koupit a schovat až na Štědrý den. Prosila jsem, plazila se po kolenou, chodila dobrovolně z košem, čistila boty
a dokonce se hlásila i k vánočnímu úklidu a zdobení cukroví. Marně. Mamka, učitelka, byla nezkorumpovatelná!
Když vyšel šestý díl, a naši už po čtvrté nechtěli knihu vydat, jela jsem do Liberce do velkého obchodního centra, sedla si vedle velkolepé zelené věže poskládané z nových dílů, vzala si jednu z nich a pustila se do čtení. Čtyři možná pět hodin, než mě slečna asistentka prodeje vyvedla z oddělení, jsem hltala každé slovo, každou stránku.

Ten den, kdy do malého tanvaldského kina konečně(půl roku po premiéře)dorazil první filmový díl, byl pro mě největším svátkem.
Ale představovala jsem si to jinak! Tak takhle vypadá Velká síň? Já myslela, že bude větší, představovala jsem si ji jako místnost, která nemá konce. Do dálky ani do výšky! A Hagridova bouda? A šestihlavý Chloupek? Ve filmu je všechno jasné a zřejmé. Film sebral milionu lidí milion Harryho tváří a dosadil jedinou. Warner Bros se potutelně usmívá a na pulty hází jeden díl za druhým. Pro vášnivé diváky jsou tu filmy o filmech- bonusy z natáčení, rozhovory s hlavními hrdiny, náhledy do života herců. Ten dokonalý kouzelnický příběh pohlcuje realita a mudlovská nedokonalost.

Ne, já se své naivní dětské představy nevzdám! Pro mě Velká síň nemá konce. Do dálky ani do výšky!
Šestý díl jsem tenkrát přečetla na jeden nádech. Skrz den a noc a den. Když kentauři vystřelili šíp na počest mrtvého Brumbála, brečela jsem. Trvalo mi den a půl než jsem opět začala chápat realitu. Nemohla jsem sama sebe přesvědčit, že se musím věnovat tak podřadným věcem okolního světa, když tam někde, někde hluboko v mé fantazii zemřela naděje a víra.
Sedmý díl, ačkoliv už skoro rok vydaný, jsem nikdy neotevřela. A jak říká Artur, sedmým dílem to všechno končí. Končí příběh, končí pohádka, končí dětství. Naše dětství!


"Sbor jezerních lidí zpíval v neznámém jazyce píseň. Bledé tváře se jim pod vodou vlnily a načervenalé vlasy vířily kolem dokola. Uličkou mezi židlemi pomalu kráčel Hagrid. Nehlasně plakal, tváře se mu leskly slzami a v náručí nesl břímě zahalené pláštěm z purpurového sametu posetého zlatými hvězdami. Na okamžik se zdálo, že ta nepozemská melodie a blízkost Brumbálova těla připravují letní den o všechno teplo. Zatímco nějaký mužík v černém mluvil a mluvil, mezi stromy Zapovězeného lesa stáli nehybně jako sochy, napůl ukrytí v lesních stínech, s luky skloněnými po boku kentaurové.
To kentaurové přišli vzdát mrtvému čest! "

pondělí 27. července 2009

UMĚNÍ PSÁT

Nahoře je velkými písmeny vytištěný název. Pár písmen, nic víc.
Uvnitř jsou malá černá slova – se to moc i když po kočka přičemž- náhodně vybraná nedávají smysl. Nikomu neublíží, nikoho nepohorší, nikomu nepomůžou. Nikdo si jich nevšimne, nezastaví se. Jsou chladná a prázdná.

Umět je tak srovnat, dát jim řád a pořádek, naučit je se smát a plakat.
Na pozadí bílého papíru se začne probouzet život. Ještě ne moc, ale přece něco začíná hřát. Z roviny začínají vyvstávat živé obrazy a pomalu se začínají měnit a vyvíjet.

Oči kloužou po papíře jako prst po rozvlněné vodní hladině. Ty dříve prázdné řádky nutí se zastavit, přemýšlet a nadechnout se. Nosem plně zabořeným do stránek občas projede zvláštní sladká vůně dřeva. Teplota sálá víc a víc. Na papíře se mezi černými písmeny objevila kapka vody. Druhá, třetí.
Slova se začínají mlžit před očima, ale čím méně jsou čitelná, tím více je cítit jak hluboko jsou vrytá v srdci. Tam někde hluboko uvnitř to vře a prská. A lidská duše se ptá a prosí, doufá a věří!

Velká díla jsou dílem velkých lidí. I když byla napsaná před sto lety, jsou stále tak úžasně přítomná, až to mrazí. Nesou těžké poselství - myšlenky, vzpomínky, nápady a podobenství a přirovnání. Kráčí odvážně a hrdě se vztyčenou hlavou po rozpraskané cestě svého osudu. Za tu dlouhou dobu byla zatracována i oslavována. Znají zaprášené horní poličky temných knihoven i skvostné paláce.

Pomáhají nám do sebe skrýt spousty zloby, touhy po moci, slávě a bohatství, ale i hodně lásky, něhy a štěstí. Pomáhají nám se vykřičet z nenávisti, ublížení a tiše se jim můžeme svěřit s tajemstvím.
Můžeme do nich vtisknout svou tvář, kterou sebou ponesou do nové doby, kde budou zase novým lidem svítit na cestu.
Je to zakázaná magie, je to purpurová alchymie, je to umění

Umění neptat se a stát, umění zastavit se a smát, umění otevřít se a psát…

neděle 26. července 2009

Možná

Možná, že Napoleon mohl dobýt svět
Možná, že stodenní císařství mohlo trvat jen devadesát devět dnů
Možná, že v té hrobce, ve vojenské uniformě, dnes leží někdo úplně jiný

Možná stačilo o dvacet centimetrů výš a laviny by nepadaly
Možná stačilo o pár minut dřív a modré oči by zasvítily
Možná stačilo o kapku odvahy víc a dva lidské hlasy by se uslyšely

Možná, že vstávám, když někteří jdou teprve spát.
Možná, že věřím rannímu vzduchu, rose, paprsku
Možná, že jsem si jen zvykla a nechci to měnit

Možná zítra už bude jinak
Možná zítra bude líp
Možná se i změním

Život je náhoda...
Možná

sobota 18. července 2009

18.červenec


Existuje na konci spirály čas?
Nebo je to jen slovo nás smrtelníků, kterým si odměřujeme naše pozemské putování?
Já nevím, ale chtěla bych veřit, že není. Tam je VĚČNOST...

Pro mě Tomáško už nikdy nezestárne.
V mých očích mu bude navěky devatenáct, bude mít na sobě černé tilakové kalhoty a do nekonečna se mi bude ptát: "A to neuhodneš, co som si kupil na outletě...Goráčové nohavice! Rozprával som ti???" A já jako tenkrát ukloním hlavu na stranu a po dvacáté se přiznám, že nevím, co si koupil. A po dvacáté si vyslechnu přednášku o outdoorových materiálech, o YKK zipech, o trojbodovém stahování...
Pro mě byl Tomáško dobrodruh a pohádkový hledáč pokladů, který jednoho dne potká svou princeznu. A tou princeznou jsem chtěla být já...

Ty jsi červencové "dítě revoluce", já lednové "zlaté dítě". Za pár měsíců tě "dorostu" a potom budu stárnout už jen já.
Dnes by ti bylo dvacet let. Ale já už ti nemůžu přát hodně zdraví a štěstí a lásky a úspěchů do budoucna. Já ti přeju už jen trpělivost. Trpělivost, abychom se za léta opět shledali tváří v tvář. Jen mi musíš odpustit, já budu pod nadvládou času pozemského světa, budu stará...

V lednu si mi napsal: "Želám ti vela štastia. Ať sa ti vyplní len to, čo sama chceš. A vela stretnutia Tomáša Mačáka. Cmuck !"

...potom jsme se viděli už jen jednou....

18.7.1989
8.1.1990

úterý 14. července 2009

NaAkademickéNebeVzetí


Ráno raníčko Danka vstala a do Motola na zápis se přichystala.
Nemá, Danka, nemá stání...do Motola ji cos pohání.
Do Motola ji cos nutí.
Co doma?
Nic jí po chuti!
:)
Černou, skoro nepíšící propiskou, se před zraky slečen ze studijního oddělení upsala k šesti letům psychického mučení:)
Dnešním dnem končí "období nikoho" a počíná Nový Věk.

Vítej doma!:)

pátek 10. července 2009

PostZápisový Zápit

Hej hola, hej hola, hej hola!!!!

Všem úspěšně zapsaným spolužákům, kolegům, právě stávajícím medikům,
budoucím lékařům, profesorům, docentům, vědeckým pracovníkům a laureátům na nobelovu cenu

OZNAMUJEME,

14.7.2009
od 12:00


P o s t Z á p i s o v ý Z á p i t



Plzeňská/130, Praha 5- Motol
Tramvaje č. 9, 10, 58 Autobusy č. 174, 180, 184 - zastávka Motol

O Dobronicích, o Kajetánce, o bádání nad tím, jak se rozřazuje do kruhů, o čihácích a jiných veselých pohádkových knížkách, o nás…
D.

čtvrtek 2. července 2009

Modré oči

Teď je všechno jinak.
Musím se smát, když se mě nekdo zeptá: "A co nového u tebe...??"
"Co nového? Všechno!"
Ale na staré jsem nezapomněla. Nemůžu zapomenout.
Tomáško, poraď mi, kam teď? Ty mi rozumíš, vždycky si mě dokázal prohlédnout jediným pohledem, vždycky si mě dokázal vrátit na zem, ale zároveň vždycky jsi mi dokázal dát možnost vzlétnout.



Někdy stačí okamžik štěstí, aby člověk mohl říci, že žil šťastně"...Ať už se stane cokoliv, byla jsem šťastná.

Dnes je 2.7.
...myslím na tebe...

pondělí 29. června 2009

Online on Inline

Miluju batohy s popruhama:)Nejlépe v každé rovině batohu dva- jeden pár vertikálně, jeden horizontálně a jeden diagonálně. Přestože si celý rok stěžuju, že se mi jednotlivé popruhy motají do sebe, motají do batohu nebo motají i kolem mě, v momentě, kdy člověk potřebuje připevnit na batoh nějaké další zavazadlo, jsou všechny stížnosti a nadávky, které posbíraly za celý rok, rázem pryč.
Letos můj batoh dokázal nemožné! Na vrh batohu do popruhů jsem dokázala připevnit jedny botasky, inliny, jednu helmu, jeden pár chráničů zápěstí, sponku do vlasů, gumičku a jeden oranžový posilovací kroužek:) A mohlo se vyrazit!

V Liberci "Na rybníčku", na jednom z nástupních míst zájezdu, jsme společně s dalšími účastníky očekávali příjezd autobusu. Čekali jsme deset minut, patnáct minut, čtyřicet i čtyřicet pět minut. Po jedné hodině jsme se konečně dočkali!
V místě našeho dobrodružství, ve Sprembergu, jsme byli za chviličku. Až mě vyděsilo, jak rychle přišla chvíle pravdy- okamžik, kdy se poprvé po osmi letech(kromě malé zkoušky o víkendu) postavím na inliny.
Zážitek to byl vskutku nezapomenutelný:)!!!
První etapu, která vedla kolem jezera, které vzniklo rekultivací hnědouhelných dolů, jsem dojela do cíle jen díky setrvačnosti. Půl okruhu bylo mírně do kopce a druhá půlka naopak z kopce. Díky Bohu, že úsek "do kopce" byl jako první.
Příjezd na ubytovnu, horká sprcha a večeře ve formě švédských stolů mě donutila k úsměvu a dobré náladě. Večer jsme ještě pinkli volejbal a mohlo se jít spát!

Druhý den ráno jsme měli na výběr z mnoha variant bruslostezek- od 20km až po 50.
Já jsem si vyslechla svoji první nejkratší variantu a zbytek jen prohlížela ostatní, jak zběsile kroužkují na svých mapičkách záchytné body pro 50 km stezku (pochod) smrti.
Nejlépe bylo v čokoládovně Felicitas:). Prošli nebo spíš projeli jsme si celé čokoládové muzeum, ochutnali místní horkou čokoládu a přemýšleli co dál. Já měla jasno- zpět do základního tábora!

Neměla jsem jasno! Nechala jsem se přemluvit, že ještě těch pár kilometrů k jezeru Felixee ujedu. U Felixee jsem vyhrála soutěž "O nejkrásněji vypadající nejošklivější puchýř". On ani nevypadal jako puchýř, byla to jednoduše díra v noze. Oblepila jsem to, obvázala a pofoukala a vydala se za ostatními na sjezd do vesničky.
A tak jsme se najednou zapovídali a jeli a jeli...a nevnímali okolní svět až jsme se ocitli na křižovatce. Skupina inlinových chrtů už byla dávno v tahu. Vytáhla jsem svoji mapičku a prstem začala šátrat, kde jsme. Oči mi málem vypadli, když jsem zjistila, že jsem na stezce smrti. A ke třiceti km přede mnou.
Co teď? Kam s Ní?
Bylo jen jediné řešení- inliny hodit do pole, lehnout si na silnici a čekat!
Nesnáším "jediná řešení"!
V té chvíli jsem byla ráda za svou trdohlavost a ješitnost. Raději umřu v boji než abych přiznala, že na to nemám!
---
V tom momentě jsem toužila mít u sebe notebook, sednout si na obrudbník a vypsat se. Buďte rádi, že jsem ho neměla. Tolik sprostých slov, které jsem tehdá použila, jsem ani sama nevěděla, že vůbec znám!
---
Boj to byl dlouhý, krutý, vyčerpávající. Na 48 kilometru jsem si opravdu hodila inliny do pole a lehla si na silnici. Ale jelikož začalo pršet, sesbírala jsem svoji lidskou schránku, nasadila botky se čtyřmi kolečky a silou vůle dojela do cíle. Můj anjel mě hlídá...

Ve sprše jsem stála na jedné noze a ve zvláštní poloze se snažila nenamočit si děravou nohu, protože jediná mokrá kapka a já myslela, že se bolestí rozskočím. Po večeři jsem se odbelhala na pokoj.

Na poslední den jsem měla plán. Kousnu se do ruky a tím přinutím bolest, aby se koncentrovala v jiném místě než od pasu dolů.
Naštěstí byl poslední den spíš oddechový. Kroužili jsme kolem přehrady a ani si nikdo nevšimnul, když jsem se odpojila a šla si na molo sednout a rozjímat.
Cesta zpět utekla díky "Románu pro ženy"jako voda.

V Německu se mi líbilo. A věřím, že kdyby nám dva dny nepromžilo, bylo by to ještě hezčí:)

Btw. řekla jsem vám vlastně, že jsem na tento zájezd jela jako pomocný průvodce pro CK Trip? To jsem vlastně zapomněla:) Teoreticky jsem měla Já sbírat poslední klienty etapy, v praxi sbírali klienti Mě!:)

Přežila = zvítezila:)


PS: A kupujte si batohy s popruhama! Sice je 363 dní v roce nevyužijete,ale jsou fajn:D

úterý 23. června 2009

Mys Dobré Naděje

Každý den nemusí být jen šťastný, stejně tak každý den nemusí být jen zlý. Svět není černobílý. Je barevný!

Dnešní den měl tolik příchutí, tolik vůní, tolik nadějí. Nadějí věřit ve svůj příběh, věřit v poznání a v tisíc tváří pravdy.
Nadějí věřit v lidi a milovat je!

Chtěla bych vykřiknout: "Dobrý člověk ještě žije":) Věřím, že ano...

pátek 19. června 2009

...po pěti měsících... Šílený Sen

..."až se rozední, bude konec". Tak tenkrát začal Tomáško jeden z našich posledních virtuálních rozhovorů. Byla zima, byl leden, bylo po mém maturitním plese.
Povídali jsme si dlouho. A čím víc za okny sněžilo, tím víc jsme od sebe byli dál a dál. A když brzy k ránu bylo všechno beznadějně zapadané, my dva jsme si byli úplně cizí.

V zimě bylo krásně, v zimě bylo zle. Měla jsem strach z toho, co bude až ta zima skončí. Bála jsem se přijímaček. Bála jsem se nejistoty, která se stále plížila kolem mě.
A do toho všeho zmatku, čekání, doufání, tu by Tomáško. Další velká nejistota. Být s ním znamenalo postavit se do řady a doufat. Neměla jsem síly ani odvahy. Neměla jsem na to. Nemůžu být s Tomáškem, ale ani bez Tomáška. Ten večer padnul rozsudek: Nemůžu být s Tomáškem, musím být bez Tomáška.
v duchu jsem si myslela, že když ho neuvidím, když o něm neuslyším, zapomenu.
Tu noc jsem si v hlavě vymyslela šílený plán. Šílený Sen! Tomáška chci vidět až po posledních přijímačkách. Až 19.6.
Čekalo na mě pět měsíců...

Dneska je 19.6. A on už tu není.
...zbyl mi jen ten fiktivní Šílený Sen

úterý 16. června 2009

Šílený Sen

"Ruce se mi třesou, kolena se mi třesou i hlas se třese."
Vynořila se z podzemí.
"Snad to byl ten správný východ. Ano, já vím, už jsem tu byla, před pěti měsíci, to ale ještě neznamená, že se nemůžu ztratit znova.
Systém pražského metra je mi naprosto jasný, jen mi chybí "metrovská" instuice najít ten správný "výlez"."

Vyběhla po schodech a začala se ohlížet kolem sebe. Stála na náměstí Jiřího z Poděbrad a prohlížela si velký barevný ukazatel. Proč? Znala to tu. Věděla kudy vede Slavíkova ulice. Věděla, že je správně. Tento den, tento večer se však bála uvěřit sama sobě.

"18:36. Je to brzy nebo pozdě?"

Pořád stála na rohu náměstí, a ačkoliv měla v hlavě jasno kudy, nemohla se odhodlat vykročit. Snažila se zhypnotizovat ciferník hodinek. Možná je chtěla popohnat, možná chtěla vrátit o pár chvil zpět.
Nakonec se přeci jen rozhodla.
V černých lodičkách, které jí nebyly vlastní, se rychlou nemotornou chůzí blížila na konec ulice. Neuměla přizpůsobit svou chůzi dané situaci, nikdy neuměla chodit pomalu. V Tanvaldě je totiž všechno tak blízko, že se všude chodí pěšky. A jelikož se všude chodí pěšky, je to všude daleko:) Za ta léta se naučila rychlému přesunu z místa na místo a jejímu tempu málokdo stačil. Ale, pravda, v lodičkách a v sukni to vypadalo trochu komicky.

Až teprve teď, když se zastavila, si uvědomila, jak je zadýchaná. Srdeční ozvy jí rezonovaly v hlavě. Hlubokými nádechy se snažila uklidnit, ale nepomáhalo to. Stála před výlohou Holanu a skrz nejnovější modely pohorek od Asola, skrz ladně naaranžované horolezecké úvazky ve výloze neviděla dovnitř.

Tenkrát, před pěti měsíci, věřila, že když ho dlouho neuvidí, že když o něm dlouho neuslyší, zapomene.
Tenkrát v lednu měla plnou hlavu přijímaček a maturit. Chtěla si nejprve uklidnit jednu část života, než se pustí do dalšího dobrodružství.

Teď ,po pěti měsících, má po maturitě, po přijímačkách.
Teď je ten správný čas.

"18:48. Tak a teď"

Sesbírala střípky odvahy, otevřela dveře a vešla dovnitř. Rychle se rozhlédla kolem...ale kromě slečny, která seděla u poladny a prohlížela si "Outdoor", kromě pár zákazníků, kteří byli různě roztroušeni po obchodě...to, co hledala neviděla.
Přešla do druhé části prodejny, uprostřed se otočila(doslovně) na podpatku a vrátila se zpět. Zastavila se u té mladé slečny a právě, když se chtěla zeptat...zeshora se ozvalo:

"Danuliačik?"

Bleskově se otočila za hlasem.

"Jsi to ty. Je toto možné?"usmál se.

Okamžitě seběhl po schodech k ní.
Aniž by stačila cokoliv říct, pevně ji objal.

Rukopis Královehradecký


Děkanát Lékařské fakulty v Hradci Králové, Univerzity Karlovy v Praze rozhodl ve věci Dany Humlové o přijetí ke studiu takto:

V akademickém roce 2009/2010 Vás PŘIJÍMÁM ke studiu magisterského studijního programu Všeobecné lékařství v prezenční formě studia na Lékařskou fakultu v H.K., UK

prof. MUDR. Vladimír palička, CSc.,dr.h.c.
------
má asociace: "Štěpánku, z tebe bude DOKTOR !!!" :)

pátek 12. června 2009

Projdem? Neprojdem? Neprojdem! Ne, projdem! Projdem! Projdem??!!


Tento týden to vypuklo!
Konečně jsem se dočkala, konečně i na mě přišla řada.
V únoru jsem byla za hrdinu, když jsem prohlašovala, že JÁ si žádnou záchranou přihlášku na Vejšku dávat nebudu.
A hrdinou jsem zůstala!

Tento týden to vypuklo! Maturita v porovnání s nynějším psychickým vypětím byla svěží ranní procházkou:)
Křivka nervozity v těchto dnech dosahovala amplitudy. Mé nervy byly třikrát delší než mé vlasy, sympatoadrenální soustava mi nedala odpočinku. Stáhla mi žaludek na velikost vlašského oříšku a neustále mě nutila na toaletu (obzvlášť tři minuty před zahájením písemné části zkoušek, kdy musela zadní řada vstát a nechat mi projít...aby mi v následující chvíli slečny\paní ze studijního oznámily, že na WC se musím prokázat občanským průkazem, který jsem nechala na svém místě uprostřed posluchárny)
"No co, když nepostoupím, svět se nezboří.." kapitulovala jsem po třech hodinách boje. Z psychického vypětí jsem utíkala pryč z fakulty, pryč z Vinohrad.
S Majdou jsme si zašli na pizzu doplnit sacharidy. Mě se ještě v bezmyšlenkovém delíriu povedlo zablokovat si telefon, a potom jsem už jela do svého pražského doupěte.
Vláďa s Mikim mi vytáhli na pivo. S falešnou jízdenkou jsem se ubírala směr Strašnická a pěšky až na Hamr k tenisovým kurtů na zahrádku (btw. měla bych si pořídit tenisovou raketu). Kluci ,za pomoci nikotinu, a já ,jen za pomoci drobných procent ethanolu a chmelu, jsme balancovali nad našimi výsledky.
Projdem? Neprojdem? Neprojdem! Ne, projdem! Ne, neprojdeme, ale ty projdeš! Co tě nemá, když já, vy taky! Projdem! Projdem?!

A z šesté hodiny večerní bylo najednou osm. Čas zveřejnění průběžných výsledků! Všichni tři jsme se pěšky vydali k fakultě.Chtěli jsme zažít to napětí, když hledáte své čílo (9041010) mezi XXXX dalšími čísly na osmi, možná devíti papírech s pořadím. Kde začít? Mezi postupujícími? Od zadu? Od předu?
"Mám se! Našla jsem své čílo!!! Jdu zítra k pohovoru!!!"pištím...
A své číslo na listině vyvolených našel i Miki i Vláďa! Pohoda jazz:)

Druhý den ráno bylo lépe. No lépe...až do té doby než si nás taková zvláštně scvrklá paní profesorka začala po třiceti volat do posluchárny(po hodinovém skluzu). Dostali jsme do ruky na patnáct minut článek o specifické\nespecifické imunitě a potom si nás odvezli do šestého patra a postupně začali po jednom zastrkávat do kabinetů k samotnému pohovoru. V mém kabinetě č.25 seděla jedna starší a milá paní prfesorka, mladý a nic neříkající pan možnáprofesor a jeden starý šťoura v roli zlého "šťoury" a "nicnedámzadarmo".
Zatímco u Mikiho se prý řešil problém financování zdravotnictví, u Vľádi etické otázky medicíny(jako eutanázie, umělé genetické zásahy do populací)...Já jsem odpověděla na svou první otázku: "Ano, vlak z Tanvaldu jede do Prahy skoro tři hodiny..."
Po interpretaci předem prostudovaného článku jsme se dostali, jak sami na 3LF deklarovali, k přátelskému rozhovoru. Vyžvanila jsem na sebe i to, co jsem sama nevěděla. S drtivou upřímností jsem si vymyslela několik příběhů z mých návštěv onkologického centra v Lbc. Probírali jsme tanvaldský orchestr, egyptskou knihu mrtvých, problém eutanázie, odsun Němců ze Sudet i politickou situaci v Nepálu. Pana "Šťouru" jsem si získala v momentě, kdy jsem přiznala svou lásku pro hory a vysokohorskou turistiku. Sdílel mé nadšení pro sport až jsme se megalomansky dostali ke K2.
A potom přišla i tolik očekávaná otázka, na kterou jsem hledala odpověď celý minulý rok: "A slečno, kdy a proč jste se rozhodla pro studium medicíny?"

Víte, že si vůbec nepamatuji, co jsem v té chvíli řekla? Pamatuji si celý pohovor, ale tahle chvíle mi zůstává tajemně zahalena. Vím však, že jsem po celou dobu mluvila, ruce nechala v klidu položené na stole(ačkoliv jindy bych si nervózností prsty utrhala) a očima hledala kontakt. Neměla jsem strach, nechyběla mi slova ani odvaha. Vrcholem mé upřímnosti bylo přiznání, že ačkoliv právě bojuji o místo na 3LF, mým snem je Motol. Nelituji, že jem to řekla. Stojím si zatím!

Z kabinetu jsem odcházela hrdě se zdviženou hlavou:). Poprvé v životě jsem zalitovala, že jsem si nevzala podpatky. Chtěla jsem ten pravidelný klapavý zvuk, který by přinutil všechny, aby zvedli své oči a podívali se na mě, jak vítězoslavně kráčím dlouhou prosklenou chodbou. Můj exhibicionismus se tetelil blahem!

Druhý den jsem už jen kostatovala exitus všech těch ročních nejistot a doufání.
S diagnózou "Přijat(a) na základě úspěchu v přijímacím řízení" jsem excitovala na vyšší energetickou hladinu:)
Jsem hrdina !!!:)

PS: Hurá příští týden na Motol!

pondělí 8. června 2009

Z hnízda

Dnešním dnem jsem vylétla z hnízda.
Poprvé jsem s taškou na zádech, přes rameno a noťasem v brašničce opustila hranice mého rodného města.
Celý život jsem každé ráno vstávala a ze svého okna viděla celou tanvaldskou kotlinu- gympl, radnici i paneláky na Výšině i železniční a abutobusové nádraží i k mamce do práce. Žila jsem jen tak, kam jsem dohlédla.
(Tomáško jednou, brzy brzičko ráno, vyhlédl z našeho okna...Já jsem si postěžovala, že můj život není dál než jen to, co vidí před sebou...On se na mě otočil, usmál se a řekl "hej,ty si taky len musíš na všetko stěžovať" :)

Tak tedy, Tomáško, dneska jsem překročila ten výhled. Jsem v Praze. Foukni do píšťalky! Zapískej! Víš, přeci, jak zněla domluva?!
...schovat se pod křídlo....

sobota 6. června 2009

Bojuj !

Žlutá, zelená a modrá...Žlutá, zelená, modrá...

"Tak jakou barvičku si dáme dneská?"
"Modrou? Ne, žlutou. Ne, tu vlastně taky ne, ta byla včera."
"Tak teda..."
.
.
.
Žlutá, zelená, modrá.
Můj život se zúžil do tří barev. Do tří barev, které se staly základními barvami spektra. Ano, za šest dní se mi podařilo vyvrátit dlouholetý fakt, že základními barvami jsou zelená, modrá a červená. Od těchto chvil se tedy přepisuje historie a na novou scénu vsupují nové barvy.
Právě Ony mi teď malují kolorit budoucího života. V nich je má naděje, v nich je(bude snad) má síla.

Žlutá biologie, zelená chemie a modrá fyzika. Tři učebnice, které mi za posledních šest dní přirostly k srdci.
Modelové otázky na fakultu mě teď doprovázejí na každém rohu. Snídám s nimi, procházím se s nimi venku, nosím je s sebou do města, večer s nimi uléhám do postele(popřípadě si je dávám pod polštář a čekám až samy difundují do mé hlavy) a dokonce jsem je nedávno vzala i na transfuzku do Liberce.
Zelená je má nejoblíbenější. Žlutá až na občasné výkyvy nálady také ujde.
Ale kříž je s tou modrou. Ta mi nedá spát. Musím s ní být dlouho do noci vzhůru, musím prosit, aby se už umoudřila a dobrovolně povinně nalezla do mé hlavy. Teď jsou skoro dvě ráno...zavírám Modrou, která mi dala dneska "opticky, kmitavě, vlnivě" na frak.
Ale neztrácím naději. Zítra se s tebou utkám zase a věř, Modrá, že na tebe budu mít celý den a náležitě si tě vychutnám. To by v tom byl čert, abych tě nedostala na lopatky!

úterý 2. června 2009

Modré oči



Víš, život tady na Zemi se najednou tolik změnil. Vypadá podobně jako Tenkrát, ale žít, jako Tenkrát, se nedá.
Snažila jsem se přizpůsobit, stále se snažím, ale večer co večer mě dohání mlhavý závoj.
Vzpomínám na všechny naše spolešné chvíle. Vidím tě v tolika věcech, odrážíš se v tolika lidech.
Já vím, že nesmím, že bych neměla, ale pořád přemýšlím o tom, jak bychom nakonec My Dva skončili.
V neděli se stěhuju do Prahy. Ano, do Prahy. Těšila jsem se až přijde ta chvíle. Long distance anymore. :(

Chybí mi parťák na lezení. Kdo mi poradí, jaké "korčule" si vybrat? A co ten skalní převis v Jizerkách?

Teď koukám ven z okna. Po obloze se táhnou těžké bílé mraky. Pamatuješ, jak jsme z mého okna ,Tenkrát, koukali na ty kopce a lesy? Tak nad nimi se právě teď vytvořilo monumentální oblačné smetanové pohoří. Chtěla bych za tebou do větru...

S tebou jsem byla šťasná. Tenkrát, když si mi říkával "moja"...

Dnes je to právě měsíc, co lavina srovnala Život se zemí a vzala sebou to nejcennější, co jsem na světě měla.

Stůj při Nás

středa 27. května 2009

Zmaturováno!

Posledním Pondělním Poledním úderem kostelního zvonu bylo po všem.
Skončilo veliké cosi.

Přiznávám, že o svatém týdnu jsem měla do svatosti opravdu daleko. K učení jsem se dostala pořádně asi jen po tři dny. A pokud jsem se už učila, potom jen chemii, ze které jsem měla největší "vítr".
Obdivovala(nebo možná spíš podivovala) jsem se spolužákům a ostatním spoluvrstevníkům, kteří na FB měli statusy, ve kterých se přiznávali, že studují do dlouhých půlnocí a ještě mnohem dál. Já jsem chodila spát stále ve svých pravidelných deset hodin.
V úterý jsem si tedy řekla, že bych taky ráda zkusila nějaký ten podpůrný prostředek, abych si sama na sobě vyzkoušela,jak dlouho se může má studijná duše vydržet učit. Mým "životabudičem" byl zelený čaj. Uvařila jsem si plnou konvičku a pomalu začala usrkávat nad entropií molekul, které se pomalu měnili v ionty.
S postupující noční hodinou rostla také entropie propisek, papírů, knih a zvýrazňovačů kolem mě.
A najednou byla půlnoc...a byla jedna hodina, dvě ráno, tři ráno a já stále svítila jako žárovka. V půl čtvtré jsem se rozhodla jít vítězoslavně spát. Ale vlivem teinů z čaje, vlivem endorfinů a enkefalinů, které se mi vyplavili do hlavy během studia, jsem nemohla a nemohla usnout. Stále se mi míhaly hlavou chemické rovnice, trojmocný ozon, radioaktivní vodík nebo postup při výrobě trinitrotoluenu. Usnula jsem až brzy k ránu.
Ano, zvládla jsem to. Jediným problémem na tomto nočním dobrodružství byl malý a "nepodstatný" fakt, že probděnou noc vystřídaly dva dny spánku:-) To se bude muset na vejšku ještě trochu promyslet, protože tak by to asi nešlo:-)

Ale abych se vrátila ke své pondělní anabázi. Nechci se už vyjadřovat k úvahám o nešťastné smůle na otázky, protože to je v současné době už jedno.
Ráda bych zde uchovala vzpomínku na celé to maturitní bojovaní. Možná proto, abych se za pár let mohla usmát nad tím, jak jsem se celá zaprášila od bílé křídy, nechtěně upustila otázku č. 3, která se následně zakutálela a já se stala středem pozornosti celé maturitní komise...jak jsem povídala o erotičnosti sv. Kateřiny, o problému jaderného odpadu, o vlasovci LoaLoa nebo o jediné pozitivní bagetě ve školním bagetomatu.

čeština: Literatura doby Karlovy
biologie: Mnohobuněční živočichové
francouzština: On fait des achats
chemie: Stavba atomu, elektronové konfigurace, radioaktivita

středa 20. května 2009

Modré oči

Mám strach
Bojím se psát
Bojím se promluvit do ticha
Bojím se zpřetrhat ta stříbrolesklá pavoučí vlákna
Bojím se

pátek 8. května 2009

Ti Ou eM




Tomáš neměl rád fráze. Říkával, že jsou prázdné a samotnou komunikaci dvou lidí drží na nehybném místě.

Poznala jsem ho před deseti měsíci v Dolomitech. Nemůžu uvěřit, že to bylo jen deset měsíců...zdá se to jako léta, co ho znám. Pocházel z Košic, ze Slovenska, ale studoval sport tady v Praze.

Vždycky budu děkovat, že jsem dostala šanci ho v životě potkat.
Byl to osud nebo to byla náhoda? Tak či tak, nám dvoum život vykreslil krásné společné chvíle.
Ať už to bylo na břehu řeky, o úplňku, na severu Itálie, pod horskými štíty Dolomit nebo v Harrachově při tajném nočním výšlapu se snowboardy na čerťák nebo v Café Louvre na Národní.

Tomáš byl zvláštní. Byl to ten nejzajímavější člověk, kterého jsem do té doby poznala.
Svět kolem něho se dělil na dva tábory- na ty, kteří ho neměli rádi a jeho samotného považovali na snoba a egoistu, a na ty, kteří ho milovali...

Já jsem se v jeho šarmu utopila už po prvním stisknutí ruky, po prvním pohledu do jeho modrých očí.
On věděl, jak mě pomoci z té tůně, ve které jsem byla až po uši, ale také věděl, že úplně na sucho na břeh se musím vyškrábat sama.
Proto jsem se většinou brodila pokolena nebo popás a čekala, co se stane.
CHtěla jsem, aby taky skočil do té tůně. Aby skočil ke mě a abychom se brodili světem spolu.
Nikdy jsem nenašla odvahu, abych mu to řekla.

Jak osudově končí moje slova k němu: "Tomko, třeba někdy najdu slova, jak to říct. Možná až se to všechno uklidní..."

"2.5.2009 byla skupina skialpinistů v rakouském Soldenu zavalena lavinou."
"Pět Čechů a jeden Slovák našli svou smrt ve 3000 m.n.m."
"Muži byli ve věku 20-30 let. Slovenský skialpinista pocházel z Košic, v té době však studoval v Praze."


Ticho Prázdno

Miluju Tě!
Dvě slova, která jsem ti nikdy neřekla.
Dvě slova, která jsem se bála vyslovit nahlas.
Dvě slova, za které jsem zaplatila nejvyšší cenou.

Stal si sa mojom, mojom anjelom.

Tvoj Danuliačik

čtvrtek 7. května 2009

Až se rozední, bude konec

ONA:
Všichni už odešli spát. Vydali se vstříc novým dobrodružstvím za hranice fantazie.
A co já? Nechce se mi ještě spát, nedokázala bych teď usnout. Zítra odjíždíme. Zpátky, zpátky na „zem“, do běžných a každodenních starostí všednověku. Uvnitř plná zážitků, ale zároveň tak prázdná.
Na tyhle prázdniny jsem se dlouho těšila. Ještě nedávno jsem odpočítávala nekonečně táhnoucí se dny ve škole.
Teď tu bezbranně stojím, snažím se zastavit čas, který neúprosně letí rychlostí světla.
Je zvláštní, jak si čas, ten imaginární přítel-nepřítel, volí vlastní tempo.
Nemůžu jít spát. Když zavřu oči, bude všechno pryč.

…Pomalu natáhla ruku, sebrala hranatý kamínek na břehu a hodila ho do proudu řeky. Poté složila ruce k sobě, aby si je trochu zahřála a jen tiše pozorovala a snažila se nemyslet na zítřejší den. Věděla, že až se rozední, bude konec….

..a tak vecer, osamela a smutna, napriek velkej radosti cez den odisla k rieke. nostalgia, romantika, asi trochu klische. ale aj tak, rieka ma nieco do seba...plynie, plynie ako zivot, ako tok myslienok, nikdy nie je taka ista, raz je pokojna, inokedy divoka...a ten vrch - ako sa tycil nad nasimi stanmi - ani neviem, ako sa volal, ale to nebolo podstatne, podstatny bol ten pocit...aha, mesiac, vsimla si...v tom ju ale prerusil prichodzi. bol to on. bez slova si k nej sadol...

ON:
Viděl jsem ji už z dálky. Vracel jsem se s ručníkem okolo krku a kartáčkem na zuby v ruce.
Nechtěl jsem rušit, ale stejně jsem věděl, že bych teď nedokázal usnout. Pomalu a opatrně jsem se vydal k řece.

ONA:
Někdo jde. Vím kdo, cítím to. Slyšela jsem, jak měkce našlapuje. Beze slov si sedl na kámen vedle mě a přidal se k mému mlčení.

ON:
Její oči se ani nepohnuly. Ani koutkem oka nedala znát, že by se cokoliv změnilo. Chtěla uchránit tuto chvíli. Chtěla si zapamatovat ten okamžik. Zvedl jsem oči ke skalám za řekou, ale neřekl jsem jediné slovo.

ONA:
Koukal stejným směrem jako já. Vzhůru ke skalním štítům, na kterých jsme dnes v poledne stáli. Společně jsme v myšlenkách vzpomínali, jak jsme šplhali po strmých svazích. Jak byl svět nahoře tak malinkatý a vzdálený…

ON:
Miloval jsem hory a věděl jsem, že ona je miluje stejně.


...a tak tam seděli a společně naslouchali plynuti času nebo to byla plynoucí řeka? Ať tak či tak o kouzelné chvíli nebylo pochyb. A i když vše okolo plynulo tou neuveřitelně přesnou ručičkou času, která nevynechá, nezastaví se a neohliží se, tak pro tuto chvíli neplatil žádný z ostatních zákonů. Možná to bylo v o té zvláštní nevypočitatelné náhodě, která svedla ty dva dohromady...možná ano a možná taky ne...

…Ani nejnadanější malíř by teď nedokázal zachytit to, co oni dva právě žili. Hvězdy už jasně svítili a jen plynoucí řeka zachytávala jednotlivé momenty a sunula je napříč půlnocí…

ONA:
V hlavě mi začali naskakovat různé myšlenky. Vzpomínka na ranní dobrodružství se ztratila, ale nechtěla jsem na sobě dát cokoliv znát. Chtěla jsem ještě získat chvilku času. Užít si ty chvíle co možná nejvíc. Smířit se s tím, že nic netrvá věčně. Smířit se, že to brzy skončí. Ale kdy? Ale jak?

ON:
Poprvé několikrát za sebou zamrkala. Byla to první změna, která narušila naše daleké společné „putování.“ Teď je čas prolomit nekonečné ticho.

ONA:
Možná bych měla něco říct? Možná bych měla něco udělat?

ON:
Zavřela oči. Když je poté znovu otevřela, koukala na mě, do mých očí.

ONA:
…Zítra se rozední a bude konec…

„Myslíš si, že ta, co nejvíc září, je moje?“ poprvé jsem promluvila, ukázala prstem na nebe, ale stále koukala hluboko do jeho modrých očí.