úterý 3. května 2011

Možná někdy... years from now

Čas to zahojí. Časem se zapomene. Za čas už to nebude tolik bolet. Hloupá a prázdná úsloví, když chlácholíte. V tu dobu, v ten čas totiž žádný čas nedokáže a nesvede nic. Protože nemáte čas, a čím víc nad tím přemýšlíte, tím víc cítíte, jak málo času jste si sobě věnovali, jak málo jste ho měli.
A pak se čas zastaví. Stojí. A mlčí.

Chce to čas.
Už jsou to dva roky, co se čas zastavil. Už se pomalu plní osud těch původně prázdných frází.
Čas hojí. Pomalu, ale přece.

Jen si představ, koukáme na film, chodíme do divadla nebo prostě jen tak prolézáme Divokou Šárku a když nasněží, trápíme se v Jizerkách na běžkách.

Přestala jsem na tebe sice myslet, to ale neznamená, že někdy zapomenu.

I wondered how long this could last.
Maybe some day, years from now- if the pain would just decrease to the point where I could bear it- I would be able to look back on those few short months that would always be the best of my life.
And, if it were possible that the pain would ever soften enough to allow me to do that. I was sure that I would feel grateful for as much time as he´d given to me. More than I´d asked for, more than
I´d deserved.
Maybe some day I´d be able to see it that way.