"Zachovej klid!!! Teď víc, než kdy jindy." říkám si...
Svět je najednou tak...!?!?! Tak co? Tak těžší, pomalejší, nekonečný, nevyzpytatelný...prázdný...?
Ano, je prázdný.
Potřebovala bych si teď vedle Někoho sednout a říct mu tolik věcí, popsat tolik míst. Ale kde Mu je konec?
Já vím, že za všechno si můžu sama. Muselo to tak být, má to ta být, bude to tak muset být. Teď vše spočívá v mých vlastních rukách. A co je težší, než poradit sám sobě?Všechno bude v pořádku až v ten den, kdy vstanu a on nebude Ten první, kdo mi vpadne do hlavy. Dnešek to určitě nebyl...
Vždycky si říkám..."Zachovej klid...teď víc, než kdy jindy. Musí to tak být. Musíš to vydržet. Chtěla si to tak sama..."
Jsem tu jen Já a tisíce zmatenych myšlenek. Možná až příliš hlučná samota...
Můj lide, to chce klid, budeme jednou balvan, obrovský balvan klidu, porostlý vzácnými mechy, a na něm vyryto bodly, že zachovali jsme klid. Pokud jde o mne, až umřu, přísahám, ani svalem nepohnu v kamenné tváři, já pro jistotu už nyní, pohrdaje a mlčky, se semknutými ústy, se zaťatými zuby, uraženě a vztekle zachovávám též klid. Mlčení drásá nám nitro a ticho na nás křičí, že možná budeme sami, nebudeme však ničí, dokud nám zbude dech!
pátek 30. ledna 2009
středa 28. ledna 2009
Školákovo trápení
Píšu seminární práci. Musím. Měla bych. Chtěla bych...
Bojuju se svý svědomím i vědomím, že když to zvládnu přes víkend, budu mít volné celé jarní prázdniny. Já se na ně taaak těším!!! Celý týden budu v Harrachově učit na lyžích, učit SE na prkně, jezdit na běžkách, blbnout na sněžnicích, zkouušet telemarky(možná) a nikdo mi nepřinutí vrátit se zpátky na "zem"- snad jen nedokončená seminární práce:-(
Ne, zvládnu to, dodělám to, ukončím to trápení.
Bojuju se svý svědomím i vědomím, že když to zvládnu přes víkend, budu mít volné celé jarní prázdniny. Já se na ně taaak těším!!! Celý týden budu v Harrachově učit na lyžích, učit SE na prkně, jezdit na běžkách, blbnout na sněžnicích, zkouušet telemarky(možná) a nikdo mi nepřinutí vrátit se zpátky na "zem"- snad jen nedokončená seminární práce:-(
Ne, zvládnu to, dodělám to, ukončím to trápení.
úterý 27. ledna 2009
Res Publica

Za dunění děl první světové války vznikl náš stát. Avšak na začátku stálo víc, než jen lomoz kovových zbraní. Stála tady myšlenka svobodného státu založeného na principech demokracie. A za touto myšlenkou stáli velcí muži z úsvitu našich československých dějin.
Hrdost a úcta nám dala myšlenku dotknout se historických pravd. A proto se 6. 1. 2009 konalo v tanvaldském kině vystoupení nás, studentů Gymnázia Tanvald, pod názvem „Osudové osmičky v dějinách Československé republiky.“
Chtěla bych moc poděkovat všem, kteří stáli se mnou na jevišti. Vím, že někteří měli strach, ale poprali se se svým úkolem více než statečně. Vzájemně jsme si drželi palce. Nikdy jsem nezažila takovou soudržnost a přátelskou pohodu, která nás po celou dobu obklopovala. Poznala jsem spoustu nových spolužáků. Není to zvláštní po osmi letech? Řekla bych, že mě už po takové době nic nezaskočí. Najednou si člověk uvědomí, že ačkoliv tráví ve škole šest hodin denně, většinou je jen zavřený ve třídě a stará se o svoje vlastní záležitosti.
Největší díky patří naším paním profesorkám. Právě ony stály u zrodu celého projektu. Zastavily nás v koloběhu všedních starostí, rozšířily naše obzory, daly nám novou cennou zkušenost.
Děkujeme za čas, který věnovaly složité přípravě, za pevné nervy, které vydržely všechny otřesy, za probděné noci, kdy skládaly dokument po dokumentu. Děkujeme za trpělivost s naší výslovností, za odolné uši, které přečkaly první falešné tóny.
Škola je zkušenost. Zkušenost je život. Život je boj. 90 let už uplynulo od provolání československého národa státem. Avšak těch několik desítek let nebylo jen tančením v ulicích a na náměstí.
Byl to boj.
neděle 25. ledna 2009
pátek 23. ledna 2009
Acta est fabula
Vážení páni profesoři, trpěliví rodiče, prarodiče, bývalí maturanti i budoucí absolventi, přátelé a kamarádi, náhodní kolemjdoucí.
Dovolte mi, abych Vás přivítala na našem plese, na plese maturitního ročníku OKTÁVY 2009 tanvaldského Gymnázia.
Potkali jsme se poprvé v září roku 2001. Do nové primy toho léta nastoupilo 23 nových tváří.
Dnes odcházíme. Naše řady prořídly, zbylo posledních sedmnáct statečných.
Dnes odcházíme, a proto celý dnešní večer, budoucí noc i zítřejší ráno patří oslavě a vzpomínání. Vzpomínání na minulých osm let, kterými jsme si spolu prošli. Naše cesta byla společná, ale nohy každého z nás byly vlastní.
Naše kroky nebyly vždy sebejisté. Nebyla tu jen váhání a přešlapovaní, ale i první větší pády a zklamání. Vznášeli jsme se s hlavou v oblacích, abychom vzápětí bilancovali na šikmých plošinách. Nejrůznějšími způsoby, které nebyly vždy podle pravidel fair play, jsme si rozšiřovali vlastní obzory. Skákali jsme do neznámých vod a otevírali okna do světa, o kterém jsme do té doby vůbec nic nevěděli.
Dnes odcházíme, a proto bychom Vám všem - Vám, kteří jste nás provázeli na naší dlouhé osmileté cestě, Vám, které jsme během té daleké cesty potkali, kterých si vážíme, a Vám, které jsme milovali a milovat budeme,
Vám všem bychom chtěli (z celého oktavánského srdce ) poděkovat v předvrchol našeho konce. Děkujeme Vám.
Dnes odcházíme. Možná jsme ještě nedošli tam, kam jsme chtěli. Chceme se ještě tolik smát, tolik bojovat, skákat štěstím do oblak, milovat a plakat.
Možná… Končíme, abychom opět znovu začali. O své místo na světě budeme tvrdě bojovat. (To slibujeme, tak přísaháme). Čekají nás jiné daleké válečné pláně, jiné nedobyté pevnosti. Čeká nás život.
Dovolte mi, abych Vás přivítala na našem plese, na plese maturitního ročníku OKTÁVY 2009 tanvaldského Gymnázia.
Potkali jsme se poprvé v září roku 2001. Do nové primy toho léta nastoupilo 23 nových tváří.
Dnes odcházíme. Naše řady prořídly, zbylo posledních sedmnáct statečných.
Dnes odcházíme, a proto celý dnešní večer, budoucí noc i zítřejší ráno patří oslavě a vzpomínání. Vzpomínání na minulých osm let, kterými jsme si spolu prošli. Naše cesta byla společná, ale nohy každého z nás byly vlastní.
Naše kroky nebyly vždy sebejisté. Nebyla tu jen váhání a přešlapovaní, ale i první větší pády a zklamání. Vznášeli jsme se s hlavou v oblacích, abychom vzápětí bilancovali na šikmých plošinách. Nejrůznějšími způsoby, které nebyly vždy podle pravidel fair play, jsme si rozšiřovali vlastní obzory. Skákali jsme do neznámých vod a otevírali okna do světa, o kterém jsme do té doby vůbec nic nevěděli.
Dnes odcházíme, a proto bychom Vám všem - Vám, kteří jste nás provázeli na naší dlouhé osmileté cestě, Vám, které jsme během té daleké cesty potkali, kterých si vážíme, a Vám, které jsme milovali a milovat budeme,
Vám všem bychom chtěli (z celého oktavánského srdce ) poděkovat v předvrchol našeho konce. Děkujeme Vám.
Dnes odcházíme. Možná jsme ještě nedošli tam, kam jsme chtěli. Chceme se ještě tolik smát, tolik bojovat, skákat štěstím do oblak, milovat a plakat.
Možná… Končíme, abychom opět znovu začali. O své místo na světě budeme tvrdě bojovat. (To slibujeme, tak přísaháme). Čekají nás jiné daleké válečné pláně, jiné nedobyté pevnosti. Čeká nás život.
čtvrtek 15. ledna 2009
JáTyOnOnaOno MATURUJE
Něco se děje,
něco se chystá,
říkal mi jeden
z vyššího místa.
Hnuly se ledy,
jaro se blíží
a to mě trápí
a to mě tíží.
Bude to hana
a nebo sláva?
přijde to zprava
a nebo zleva?
Zítra
nebo už dneska?
Mám napsat stížnost
a nebo tleskat?
Jak se v tom vyznat,
kde nalézt síly?
Jistoty včerejška,
kde jste se skryly
Člověk se furt učí
a nespí a nejí…,
co jenom chtějí?
Co pořád chtějí?
Však ono bylo
a zas nějak bude,
drobeček z koláče
dycinky zbude.
V nejhorším případě
dám hlavu stranou
a v září ji opráším
přebudovanou…
středa 14. ledna 2009
Co bude zítra?
Lednové dny jsou nevyzpytatelné.
Ráno se probudím, kouknu ven, kde ještě vládne dávná tma, a snažím se zhodnotit, jestli se mi stávat chce a nebo nechce. Hádejte?!
Potom se pomalu začnu dolovat z peřin, protáhnu si záda a ruce a opatrně pravou nohou z postele.
Co na mě dneska čeká?
Po dlouhé přípravě v koupelně, po snídani, kde si zmateně převracím chemii na všechny strany, po oblékacím rituálu, se konečně zabalím do šály a utíkám vstříc "novým školním zítřkům."
Každé úterý a každou středu mám ranní semináře, které začínají v nepříjemných sedm ráno. Ono to není tak zlé, při představě, že bych jinak musela zůstat ve škole až do čtyř odpoledne, se ráda vracím ke svým ranním učícím rozcvičkám.
Tak tedy ráno zase utíkám do školy.
Lednové dny jsou nevyzpytatelné. Zima venku, Zima uvnitř, Zima ve mě:-) Poslední kroky ke škole už utíkám a zmrzlou, nataženou rukou rychle otevírám bránu vědění (staré, oprýskané, boční dveře do skříněk).
Seminář začíná. Rozdává se písemka na celou zoologii. Už držím v ruce svůj exemplář...
A to mi připomíná, že bych se měla jít učit literaturu...
Zítra píšeme pololetku:-\
Takže pokračování příště:-)
Lednové dny jsou jednoduše nevyzpytatelné...
Ráno se probudím, kouknu ven, kde ještě vládne dávná tma, a snažím se zhodnotit, jestli se mi stávat chce a nebo nechce. Hádejte?!
Potom se pomalu začnu dolovat z peřin, protáhnu si záda a ruce a opatrně pravou nohou z postele.
Co na mě dneska čeká?
Po dlouhé přípravě v koupelně, po snídani, kde si zmateně převracím chemii na všechny strany, po oblékacím rituálu, se konečně zabalím do šály a utíkám vstříc "novým školním zítřkům."
Každé úterý a každou středu mám ranní semináře, které začínají v nepříjemných sedm ráno. Ono to není tak zlé, při představě, že bych jinak musela zůstat ve škole až do čtyř odpoledne, se ráda vracím ke svým ranním učícím rozcvičkám.
Tak tedy ráno zase utíkám do školy.
Lednové dny jsou nevyzpytatelné. Zima venku, Zima uvnitř, Zima ve mě:-) Poslední kroky ke škole už utíkám a zmrzlou, nataženou rukou rychle otevírám bránu vědění (staré, oprýskané, boční dveře do skříněk).
Seminář začíná. Rozdává se písemka na celou zoologii. Už držím v ruce svůj exemplář...
A to mi připomíná, že bych se měla jít učit literaturu...
Zítra píšeme pololetku:-\
Takže pokračování příště:-)
Lednové dny jsou jednoduše nevyzpytatelné...
čtvrtek 8. ledna 2009
GLORIA...

Dnes je tomu právě 19 let, co jsem poprvé vykřikla do světa...a od té doby jsem pusu nezavřela:-)
Těšila jsem se až budu "velká"...čekala jsem na nějaké znamení, signál, který se rozsvítí, jako malá zelená kontrolka, a já budu vědět, že právě teď jsem už "velká" se všemi starostmi a radostmi.
Čekala jsem v patnácti, až dostanu první občanku. Možná s tou mohly přijít první velké změny...jenže nepřišly. Občanku jsem schovala do peněženky a od té doby ji vidím, jen když si jdu na poštu pro balík a musím ji předložit na přepážku.
Čekala jsem, že dospělost přijde s prvním vážným vztahem. Ano, začaly některé "dospělácké"povinnosti, první rodinné plány do budoucnosti:-)bláhové přemýšlení o společném bydlení. První náznaky, že už bych přeci jen mohla být "velká" mi zastrašily. Najednou jsem se chtěla vrátit, nic neplánovat-chtělo to změnu, a proto jsem začala učit na lyžích. Parta skvělých lidí, kteří byli všichni mnohem starší než já, my ukázali, že dospělost nemusí přijít ani když ti táhne na třicet. Po peripetiích ze vztahu dvou lidí jsem utíkala do Harrachova. Tam se život neplánoval, tam se žil. Každý den měl jiný náboj, jinou chuť a jinou vůni. Život ve sklepních pokojích mi naučil samostatnosti, umět si vyprat prádlo s práškem pro ruční praní, vystačit si s jídlem na víc dní, uskromnit se na ploše dva krát dva metry, rozdělit se o přípojku na internet se svými spolubydlícími... Byly to krásné časy- teda stále jsou, ale vím (tušila jsem to už od úplného začátku mého pobytu v Harrachově), že nemůžu na lyžích učit po celý život...že to stále ještě není ten pravý "velký" život, na který jsem se do té doby připravovala, který jsem očekávala.
Dnes je mi 19 let. Včera v noci jsem jsem koukala na hodinky, jak se ručička pomalu překoupla na půlnoc. Já jen seděla a čekala, co se se mnou stane. Nestalo se nic! Pořád jsem to já...
neděle 4. ledna 2009
La conte de fées
Neděle je u konce, vánoční prázdniny jsou u konce, ale chumelí stále. Celé mé malé město leží ve tmě. Ve tmě, která kouzelně čaruje a mění to, co pevně obemknula ve svém objetí.
Venku je to jako v pohádce. Stromy, jako mocní bílý pání, shlíží na sněhovou nadílku. Sníh dopodrobna vykreslil rysy každé jejich jehličky. Všechny ty jindy temné kouty města vyplulouvají. Pouliční lampy s vlastní bílou čepičkou osvětlují zasněžené silnice. V každém okně visí malá svítící hvězdička, která jakoby čekala na povel vzlétnout vzhůru do tmy za ostatními.
Venku je jako v pohádce. V té, kde je možné pozastavit se, pozorovat okolí, ohlédnout se zpět a rekapitulovat, bilancovat nad černočernou propatí, ptát se, pátrat, hledat odpověď na nevyřčené otázky, prosit, doufat.
Venku je jako v pohádce. V pohádce, kde já nejsem já, ty nejsi ty...kde strom není stromem, světlo světlem není. V té, kde držíš pevně v rukou Ariadninu nit a slepě kráčíš...
Venku je jako ...vy přece víte...kde v oříšku hledáš šaty, kde vkládáš své naděje do kouzelného prstenu, kde se bojíš trnitých růží, kde čekáš na svého prince na bílém koni...
Venku, kde dobro vítězí nad zlem, láska nad nenávistí, pravda nad lží...
Jen člověče vyběhni ven, zahoď roli pozorovatele vlastního života a uchop ho sám do vlastních rukou. Dnes se promíjí vše. Dnes se ptej, hledej, pros a doufej. Dnes nepřemýšlej nad tím proč a prostě to udělej...to, co ti už týdny a týdny leží v hlavě. To, na co si neměl odvahu. To, po čem sníš. To, co si přeješ.
Dnes je neděle, poslední den vánočních prázdniny, kde neutichající sněhové vločky neustále padají z černé oblohy a přináší naději. Naději věřit ve svět v lepších barvách.
Miluji...

Miluji zimu, miluji mráz, miluji sníh, miluji leden ...
(snad vás až tak nepřekvapí, když se přiznám, že jsem se narodila 8.1 :-))
Je ráno 4.1. První co mě probudí ze "zimního" spánku je šimrající mráz, který mi vlezl až pod peřinu. Večer jsem nechala pootevřené okno, a proto je celý pokoj vyplněn příjemným led(n)ovým vzduchem, který oznamuje nový den. Zachumlám se ještě více do peřin, ale vím, že si tohoto pocitu nemůžu užívat navěky. Dnes je poslední den prázdnin. Zítra půjdu opět bojovat svůj osud do lavic místního vzdělávacího institutu. Mám výčitky svědomí, že jsem toho o prázdninách do školy moc nestihla, proto mi můj pocit nedá a musím vstávat. Vstávat a učit se!
Pozornost mého prvního rozkouknutí mi sebere mé pootevřené okno. Za sklem čeká nejkrásnější zimní překvapení- sníh. Chumelí se chumelí. Moje sympatie k tomuto období kvadraticky stoupají.
Celý Tanvald leží po bílou čepicí, která neustále přibývá.
Dnes bude krásný den. Dnes bude nádherný den. A to i naproti tomu, že ho budu muset celý proučit a proležet v učebnicích. Všechno se lépe snáší, když vám za okny padá štěstí:-)
Vám všem ostatním, kteří se mnou sdílíte mou vášeň pro zimní měsíce, pro led a sníh, pro pruhovanou šálu a bílou čepici, pro svařené víno a horký čaj...Vám všem přeji krásný den.
Pozornost mého prvního rozkouknutí mi sebere mé pootevřené okno. Za sklem čeká nejkrásnější zimní překvapení- sníh. Chumelí se chumelí. Moje sympatie k tomuto období kvadraticky stoupají.
Celý Tanvald leží po bílou čepicí, která neustále přibývá.
Dnes bude krásný den. Dnes bude nádherný den. A to i naproti tomu, že ho budu muset celý proučit a proležet v učebnicích. Všechno se lépe snáší, když vám za okny padá štěstí:-)
Vám všem ostatním, kteří se mnou sdílíte mou vášeň pro zimní měsíce, pro led a sníh, pro pruhovanou šálu a bílou čepici, pro svařené víno a horký čaj...Vám všem přeji krásný den.
Bon courage!!!
sobota 3. ledna 2009
Eppur si muove
Svět se točí. Ano, správně! Točí se, protože je kulatý, točí se kolem své osy zemské, točí se okolo Slunce, točí se, protože je, existuje! Tam kde je konec, je i začátek, tam kde je začátek, nachází se konec.
A jsme to My- My z Měst, My z Vesnic, My z Hor i hlubokých Údolí, My Odkudkoli, kteří, jak malá kolečka, vezeme lidský věk.
Skončil Starý rok a začíná Nový. A právě do nového roku, roku 2009, vkládám veškeré své naděje. Bude plný od začátku až do úplného konce. Bude důležitý. Bude zajímavý. Bude to Můj rok!
Obecně mi je bližší osmička než devítka, ale může člověk za to, že maturuje právě 09?
Železná spirála času se opět přivinula do pozice prvního měsíce v roce. Stejný "čas", ale jiný prostor. Evoluční křivka se vyšplhala o stupínek a já počítám, poslouchám, vyhlížím a čekám. Počítám čas, poslouchám tlukot vlastního srdce, které vystupuje z prázdného pokoje, vyhlížím budoucnost, čekám chopit se první příležitosti k boji.
A Svět nečeká, nezastaví se, neohlíží se. Svět se točí dál a dál.
A jsme to My- My z Měst, My z Vesnic, My z Hor i hlubokých Údolí, My Odkudkoli, kteří, jak malá kolečka, vezeme lidský věk.
Skončil Starý rok a začíná Nový. A právě do nového roku, roku 2009, vkládám veškeré své naděje. Bude plný od začátku až do úplného konce. Bude důležitý. Bude zajímavý. Bude to Můj rok!
Obecně mi je bližší osmička než devítka, ale může člověk za to, že maturuje právě 09?
Železná spirála času se opět přivinula do pozice prvního měsíce v roce. Stejný "čas", ale jiný prostor. Evoluční křivka se vyšplhala o stupínek a já počítám, poslouchám, vyhlížím a čekám. Počítám čas, poslouchám tlukot vlastního srdce, které vystupuje z prázdného pokoje, vyhlížím budoucnost, čekám chopit se první příležitosti k boji.
A Svět nečeká, nezastaví se, neohlíží se. Svět se točí dál a dál.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)


