Dneska už to začne!
První školní den v Praze! První školní den na vysoké! První školní den na medicíně!
Do první přednášky, přednášky z biofyziky, odťukává posledních pár hodin. Hodiny, které se poprvé rozběhly před dvěma lety, hodiny, které tak nemilosrdně pomalu odtikávaly čas, který zbýval do dnešního počátku.
Já vím, že za minulostí nejde udělat černá čára. Člověk si ji pořád táhne za sebou, s sebou nebo před a nikdy neví, kdy mu do toho "nového"života, který se snaží vést, podstrčí nějakou bolavou ránu minulosti.
Ale i tak mi zítřek(tedy vlastně už dnešek) přijde jako začátek nové etapy, nového běhu, nové síly, motivace a energie...snad i začátek nového života.
Co má být zapomenuto, ať je zapomenuto... Co má přetrvat, ať zůstane!
Můj lide, to chce klid, budeme jednou balvan, obrovský balvan klidu, porostlý vzácnými mechy, a na něm vyryto bodly, že zachovali jsme klid. Pokud jde o mne, až umřu, přísahám, ani svalem nepohnu v kamenné tváři, já pro jistotu už nyní, pohrdaje a mlčky, se semknutými ústy, se zaťatými zuby, uraženě a vztekle zachovávám též klid. Mlčení drásá nám nitro a ticho na nás křičí, že možná budeme sami, nebudeme však ničí, dokud nám zbude dech!
úterý 29. září 2009
středa 23. září 2009
ZKOUŠKA ODVAHY- prerekvizice pro celé další studium

Možná jsme si přesně nedokázali představit chuť naší dobronické výpravy. Možná proto jsme v našich fantaziích tolik vzrušeně hádali, zkoumali a očekávali. Možná proto jsme se tak těšili!
Když se řekne, že sraz je na střeše hlavního vlakového nádraží, někteří z nás si na svůj seznam rychle připsali a dvakrát podtrhli žebřík. Bylo tedy už od počátku jasné, že my, začínající medici, se nenecháme zastrašit spletitým systémem pražské dopravy, vystavením ISICu ani cestou na střechu hlavního vlakového nádraží!
V Dobronicích už na nás čekali starší spolužáci, děkan a "jeho muži", tělocvikáři, celozrnná bageta s tatrankou a povlečení do chatek. S nadšením jsme hltali každou informaci, každou radu starších, každý zlepšovák! Plni entuziasmu jsme tleskali všem a všemu.
Naši starší spolužáci nás už od první chvíle začali vycvičovat k obrazu svému. A právě díky nim by se dali Dobronice označit za naší první velkou zkoušku na fakultě- zkoušku odvahy! Po přednášce o strastech a slastech kreditního systému jsme velmi rychle pochopili, že Dobronice se staly neodmyslitelnou součástí výuky na 2.lékařské fakultě.

Jako první zkouškou odvahy a kuráže se ukázaly plavecké testy v Hostivaři. Vidět víc než sto dvacet svých spolužáků poprvé v životě a hned v plavkách stačilo na hrůzyplné noční můry několik týdnů před samotnými Dobronicemi.
V Dobronicích to byl potom především noční přechod přes jez do nedaleké vodácké hospody, nejdelší fronta na pivo, dobronický turnaj, který vyhrál tým „Hmmm“, Extrem Cup, kde jsme byli v rámci týmové sounáležitosti nahnáni v plavkách do Lužnice a našim úkolem bylo plout padesát metrů po proudu, proběhnout dobronickým areálem a na konci vypít hrníček svařáku, nejlépe postavený tým „Erekce“ a každonoční dobrodružství buď u ohně nebo u baru, kde jsme vydatně doplňovali tekutiny všeho druhu a všehochuti. Starší spolužáci v nás pěstovali kladný přístup ke studiu, sportu, pití i kocovině!
A za to Vám, kolegové, díky! Díky Tomášovi H.za uvedení do kruté medicínské reality, Kláře za nejlepší namíchané „bastardy“, Petrovi za nejhezčí přednes slovenské národní hymny, Tomášovi N. za drtivou prohru jeho týmu, když téměř nevybral jediné podání a Radovi za vynikající taneční kreace a za to, že s námi vydržel až do úplného konce.
Dobronice byly výborné, byly úžasné, byly vynikající! Dobronice byly tmelící a přátelské, nabité informacemi a radami do začátků, byly plné florbalových holí, basketbalového dvojtaktu i posilování hlubokých svalů. Dobrnice byly velkolepé!
Dobronice na jedno nadechnutí. Dobronice bez spánku a zastavení.
neděle 6. září 2009
Trhlina v plánu
Dočetla jsem.
Nejprve jsem nechtěla číst vůbec. Zařekla jsem se, že to budu odkládat co možná nejdéle.
...nebo si ji prohlídnu a prolistuju? Po první kapitole jsem si řekla, že jen do poloviny knihy. V polovině jsem ale stála uprostřed rozečtené kapitoly.
Dobře, ale jen do konce téhle kapitoly! Nebo jen téhle kapitoly? Nebo až té další?
A najednou jsem věděla. Věděla, že musím vedět!
Těžko bych si v jedenácti letech dokázala představit, co se za ta léta stane.
Tak jak rostl on, rostla jsem i já. A s námi počet stránek a kapitol, Voldemortova moc a černočerná magie, která prostupovala vším- žívým i mrtvým.
Zůstat stát na prahu posledního dílu bylo jako setrvávat ve tmě, v nevědomosti a mámení. Byla to snaha zastavit čas a nedovolit sám sobě vyrůst.
Zůstat stát a čekat. Čekat na povel? Na znamení? Na chvíli, kdy odrosteme z posleního dětského svetru?
Čekala jsem dlouho a potom mi to došlo. Žádné znamení, symbol ani magický blesk z venčí nepřijde. Je to ve mě. Já sama se musím rozhodnout.
Na přečtení posledního dílu. Dílu,"kterým To všechno končí" je zapotřebí víc odvahy než rozumu.
Odvahy nebát se a překročit.
Je to boj s tmou, s černou magií, se samotným Pánem zla.
Je to ale především boj sám se sebou. Zůstat a bojovat na život a na smrt nebo se schovat do bezpečí a přežívat? Sám nebo po boku přátel? Pro sebe nebo pro "větší dobro"?
Dílem, "kterým to všechno končí", všechno teprve začíná.
Tolik jsme se báli, že to bude konec dětství.
Není to konec. Naopak! Je to jeho naplnění.
Je to kouzelná korunovace, je to odpověď, je to smíření, je to nová naděje a odhodlání, je to poselství a odpovědnost.
"Nelituj mrtvé, Harry. Lituj živé a především lituj ty, kdo žijí bez lásky. Když se vrátíš, postaráš se možná o to, aby bylo zmrzačeno méně duší a roztrženo méně rodin. Považuješ-li to za dostatečně důstojný cíl, pak se pro tuto chvíli rozloučíme."
Dočetla jsem.
Promiň mi to, Arture.
Nejprve jsem nechtěla číst vůbec. Zařekla jsem se, že to budu odkládat co možná nejdéle.
...nebo si ji prohlídnu a prolistuju? Po první kapitole jsem si řekla, že jen do poloviny knihy. V polovině jsem ale stála uprostřed rozečtené kapitoly.
Dobře, ale jen do konce téhle kapitoly! Nebo jen téhle kapitoly? Nebo až té další?
A najednou jsem věděla. Věděla, že musím vedět!
Těžko bych si v jedenácti letech dokázala představit, co se za ta léta stane.
Tak jak rostl on, rostla jsem i já. A s námi počet stránek a kapitol, Voldemortova moc a černočerná magie, která prostupovala vším- žívým i mrtvým.
Zůstat stát na prahu posledního dílu bylo jako setrvávat ve tmě, v nevědomosti a mámení. Byla to snaha zastavit čas a nedovolit sám sobě vyrůst.
Zůstat stát a čekat. Čekat na povel? Na znamení? Na chvíli, kdy odrosteme z posleního dětského svetru?
Čekala jsem dlouho a potom mi to došlo. Žádné znamení, symbol ani magický blesk z venčí nepřijde. Je to ve mě. Já sama se musím rozhodnout.
Na přečtení posledního dílu. Dílu,"kterým To všechno končí" je zapotřebí víc odvahy než rozumu.
Odvahy nebát se a překročit.
Je to boj s tmou, s černou magií, se samotným Pánem zla.
Je to ale především boj sám se sebou. Zůstat a bojovat na život a na smrt nebo se schovat do bezpečí a přežívat? Sám nebo po boku přátel? Pro sebe nebo pro "větší dobro"?
Dílem, "kterým to všechno končí", všechno teprve začíná.
Tolik jsme se báli, že to bude konec dětství.
Není to konec. Naopak! Je to jeho naplnění.
Je to kouzelná korunovace, je to odpověď, je to smíření, je to nová naděje a odhodlání, je to poselství a odpovědnost.
"Nelituj mrtvé, Harry. Lituj živé a především lituj ty, kdo žijí bez lásky. Když se vrátíš, postaráš se možná o to, aby bylo zmrzačeno méně duší a roztrženo méně rodin. Považuješ-li to za dostatečně důstojný cíl, pak se pro tuto chvíli rozloučíme."
Dočetla jsem.
Promiň mi to, Arture.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)