Kdyby se tak dalo hmátnout do budoucnosti ... A co víc ... Kdyby se tak dalo šáhnout do minulosti.
Říkala jsem, že cokoliv se stalo, stalo se, a i když to byla chyba, byla to zkušenost. Zkušenost, která jako paměťová buňka bude varovat při příštím kontaktu s cizí látkou.
Jenže ty stejnostejné dennodenní přešlapy nevyvolávají žádnou očekávanou reakci, žádnou odpověď. Tvoří se nové a nové zkušenosti, na které bych už měla umět reagovat- vyvarovat se jich nebo je vyřešit. Ale rozhodně jinak, než odvrátit oči, otočit se uprostřed, vypnout mobil, vybrat jinou chodbu, ignorovat, minout a přitom si uvnitř rvát vlasy z hlavy, křečovitě sevřít oči a našpulit pusu, vrazit si facku.
Jenže jak to teda vyřešit? Existuje nějaký obecně platný algoritmus, jak řešit a vyřešit? Dostala jsem se do Sheldonovy konverzační smyčky a kroužím mezi dvěma třema body stále dokola.
Vždycky, když je dobře, vždycky, když je světleji a veseleji, VŽDYCKY přijde něco, co mě dokonale posadí zpět. Nemůžu rozmotat ten gordický uzel, který mi svázal kotníky pevně k sobě. Jakmile se pokouším skočit, zatáhne a já se buď s rukama před sebou, nebo dokonce i bez nich klátím k zemi.
Jsou to tramvaje, které velkými reklamními plakáty lákají do Otzalu, do Soldenu- nejlepšího lyžařského střediska, jsou to podobné hlasy mých spolužáků, podobné tváře, je to srdcový Jack v peněžence, jsou to ´podvouletech´objevená videa, jsou to jeho spolužáci, které ani neznám, najednou mají všichni narozeniny na začátku května. Nevím, nechápu to.
Začínám se trochu varovat ostatních. Čekám na to transcendentální spojení světů a čekám na opověď. Proč ne On?
Protože bych mohla být šťastná? Protože bych pro tebe nebrečela den co den? Protože bych na tebe nemyslela den co den? Protože bych mohla zapomenout?
Blázne!
Můj lide, to chce klid, budeme jednou balvan, obrovský balvan klidu, porostlý vzácnými mechy, a na něm vyryto bodly, že zachovali jsme klid. Pokud jde o mne, až umřu, přísahám, ani svalem nepohnu v kamenné tváři, já pro jistotu už nyní, pohrdaje a mlčky, se semknutými ústy, se zaťatými zuby, uraženě a vztekle zachovávám též klid. Mlčení drásá nám nitro a ticho na nás křičí, že možná budeme sami, nebudeme však ničí, dokud nám zbude dech!
neděle 7. března 2010
Počítej se mnou!
„ Sliboval si, že ho ohlídáš a přitom si ho nechal úplně bez dozoru!“
„A co jsem měl dělat? To mám pořád někoho špiclovat?“
„Jako by byl problém občas ho zeshora zkontrolovat!“
„Aaaa, to je krásná představa Vás smrtelníků, jak mi tady sedíme na obláčku a celé dny nic neděláme a jen se zajímáme o ty vaše malicherné veledůležité zbytečnosti. Chyba lávky. Zeshora můžu koukat jen tehdy, když si po svých vylezu výš. Já, stejně jako ty, máme podobné podmínky. Jen ty musíš slízt dolů, zatímco já si cestu můžu vybrat. A s tím nicneděláním, kdybys tak viděla moje nové karetní triky. Fuuu... kúúúzlo! “
„ Jen řekni, ty všechny neuvěřitelně neuvěřitelné náhody, je to tvoje práce, viď?“
„Něco jo a něco ne. Nebuď tak obsesivní a nečíhej na mě na každém kroku.“
„ Většinou když čekám, tak se nic nestane. A potom, v ten nejpřekvapivější okamžik se někde mihneš. Si jako duch!“
„ ... Jenže já jsem duch. Nebo tak jsme jim jako malý říkávali. Měla bys jít už spát! Třeba dneska už konečně dorazí...“
„Ano?! Víš to?“
„Neříkám ani ano ani ne. Snad možná. Jenže se neboj. Se svým přístupem ho už v život neuvidíš. Teda, uvidíš, ale ´neuslyšíš´. Však hej, víš, jak to myslím.“
„To je to až tak zlé?“
„Vy skorolékaři a lékaři máte sliby mlčenlivosti a i my máme takové. Co bys z toho měla, kdybych řekl, že ne? Zbytečně by ses trápila a já bych přišel o tu legraci tě sledovat, jak běžíš...“
„Takže se bojíš, že bych zapomněla?“
„Holka, ty máš bohužel tu smůlu, že jsem ti kdysi přál k svátku ´mnoho společných střetnutí´. Co slíbím, to dodržím.... i když tohle je celkem upgradovaná verze, se kterou jsem v tu dobu nepočítal...“
„Mám tě ráda, víš to vůbec?“
„Mám tě rád, víš to vůbec?“
„A co jsem měl dělat? To mám pořád někoho špiclovat?“
„Jako by byl problém občas ho zeshora zkontrolovat!“
„Aaaa, to je krásná představa Vás smrtelníků, jak mi tady sedíme na obláčku a celé dny nic neděláme a jen se zajímáme o ty vaše malicherné veledůležité zbytečnosti. Chyba lávky. Zeshora můžu koukat jen tehdy, když si po svých vylezu výš. Já, stejně jako ty, máme podobné podmínky. Jen ty musíš slízt dolů, zatímco já si cestu můžu vybrat. A s tím nicneděláním, kdybys tak viděla moje nové karetní triky. Fuuu... kúúúzlo! “
„ Jen řekni, ty všechny neuvěřitelně neuvěřitelné náhody, je to tvoje práce, viď?“
„Něco jo a něco ne. Nebuď tak obsesivní a nečíhej na mě na každém kroku.“
„ Většinou když čekám, tak se nic nestane. A potom, v ten nejpřekvapivější okamžik se někde mihneš. Si jako duch!“
„ ... Jenže já jsem duch. Nebo tak jsme jim jako malý říkávali. Měla bys jít už spát! Třeba dneska už konečně dorazí...“
„Ano?! Víš to?“
„Neříkám ani ano ani ne. Snad možná. Jenže se neboj. Se svým přístupem ho už v život neuvidíš. Teda, uvidíš, ale ´neuslyšíš´. Však hej, víš, jak to myslím.“
„To je to až tak zlé?“
„Vy skorolékaři a lékaři máte sliby mlčenlivosti a i my máme takové. Co bys z toho měla, kdybych řekl, že ne? Zbytečně by ses trápila a já bych přišel o tu legraci tě sledovat, jak běžíš...“
„Takže se bojíš, že bych zapomněla?“
„Holka, ty máš bohužel tu smůlu, že jsem ti kdysi přál k svátku ´mnoho společných střetnutí´. Co slíbím, to dodržím.... i když tohle je celkem upgradovaná verze, se kterou jsem v tu dobu nepočítal...“
„Mám tě ráda, víš to vůbec?“
„Mám tě rád, víš to vůbec?“
Ples pLes plEs pleS PLes
U nás na severu se všechny tanvaldské plesy konají ve velké sportovní hale. Jednou, dvakrát i třikrát za rok se místo basketbalových míčů a zpocených dresů hala vyzdobí zlatými, stříbrnými a jinobarevnými třásněmi, opráší se židle, na stolky se rozprostřou ubrusy, divácká plošina se zakryje balónky a show must go on!
Pokud pocházíte z malého města jako já, věřím, že Vaše zkušenost s plesy je velmi podobná.
O to je tedy větší šok, když místo do sportovní haly, vkročíte do novorenesanční budovy s červenými koberci, širokým schodištěm, velkými zrcadly a bohatě zdobenými lustry. O to větší šok, když místo do plastových kelímků je víno servírováno do vyleštěných skleniček a ten největší šok, když místo jediného Müllera můžete vybírat z nejrůznějších vín- bílých, růžových, červených, s přívlastkem nebo bez, šumivých, suchých, polosuchých…
Vysoké podpatky, načesané účesy, jednoduché a dvojité windsory, miniaturní večerní kabelky a silné kořeněné vůně se táhly a pluly nejen po schodištích, ale i po obou sálech, po společenském salónku a po balkóně.
Požehnání a vlastně celé úvodní zahájení od samotného děkana nám dodalo odvahy k vlastní prezentaci sebe sama na tanečním parketu. Vzpomenout si, oprášit a nakonec i sladit dohromady taneční kroky, byl až heroický výkon. V Majakovského sále se plesalo na orchestr Ladislava Bareše, v Rajsově potom na Atarés. Ve společenském salónku se u klavíru střídali světové klavíristické špičky. Největší hvězda Michal Svoboda se po svém dokonalém repertoáru nechal přemluvit a pro své publikum vystřihl i pár skladeb na přání- Měsíční sonátu, Turecký pochod nebo Revoluční!
Po celý večer se sály a mezisálím toulaly malé tomboly, které slibovaly pravděpodobnost výhry 1:6. Já osobně jsem v tombole, kde bylo mnoho mnoho drahých medicínských publikací od Grady, Galéna, Maxdorfu, sportovní tašky a tělové krémy a nevím co ještě, vyhrála modrý propagační práskací náramek :-/ :-D
O naprosté rozšněrování sešněrované společnosti se postarala taneční skupina Prdlý kosti.
O půlnoci potom přišla na losování velká tombola, kde první cenou byl zájezd od společnosti Student Agency. Ani (snad ze závistivosti bohudík) nevím, kdo byl ten šťastlivec první ceny. Já už si totiž v té době v Raisově sále užívala opět perfektní koncert naší studentské a částečně LFkářské skupiny Krocan Orchestra.
Jak postupoval slavnostní večer, jak postupovalo půlnoční a popůlnoční veselí, začali jsme odmítat vysoké podpatky, načesané účesy i uhlazené Windsory.
Onen slavnostní den měl pro nás – to znamená pro všechny ty, kteří si dávají před spaním pod polštář Yellow Holly Bible a zkoušejí experimentální metodu učení, kteří jsou vychováni k přesvědčení, že makroergní vazba NEEXISTUJE, kteří dospávají na pohodlných gaučích v útrobách motolského kolosu - velmi podobný průběh.
Lakování, česání, malování, oblékání, pudrování, napití, plesání, pití, plesání, opití, nekoordinované plesání, zpití… a společná transpražská anabáze domů na Kajkatánku, Větrnou Hůrku a jiné kolejní i nekolejní domovy.
Pokud pocházíte z malého města jako já, věřím, že Vaše zkušenost s plesy je velmi podobná.
O to je tedy větší šok, když místo do sportovní haly, vkročíte do novorenesanční budovy s červenými koberci, širokým schodištěm, velkými zrcadly a bohatě zdobenými lustry. O to větší šok, když místo do plastových kelímků je víno servírováno do vyleštěných skleniček a ten největší šok, když místo jediného Müllera můžete vybírat z nejrůznějších vín- bílých, růžových, červených, s přívlastkem nebo bez, šumivých, suchých, polosuchých…
Vysoké podpatky, načesané účesy, jednoduché a dvojité windsory, miniaturní večerní kabelky a silné kořeněné vůně se táhly a pluly nejen po schodištích, ale i po obou sálech, po společenském salónku a po balkóně.
Požehnání a vlastně celé úvodní zahájení od samotného děkana nám dodalo odvahy k vlastní prezentaci sebe sama na tanečním parketu. Vzpomenout si, oprášit a nakonec i sladit dohromady taneční kroky, byl až heroický výkon. V Majakovského sále se plesalo na orchestr Ladislava Bareše, v Rajsově potom na Atarés. Ve společenském salónku se u klavíru střídali světové klavíristické špičky. Největší hvězda Michal Svoboda se po svém dokonalém repertoáru nechal přemluvit a pro své publikum vystřihl i pár skladeb na přání- Měsíční sonátu, Turecký pochod nebo Revoluční!
Po celý večer se sály a mezisálím toulaly malé tomboly, které slibovaly pravděpodobnost výhry 1:6. Já osobně jsem v tombole, kde bylo mnoho mnoho drahých medicínských publikací od Grady, Galéna, Maxdorfu, sportovní tašky a tělové krémy a nevím co ještě, vyhrála modrý propagační práskací náramek :-/ :-D
O naprosté rozšněrování sešněrované společnosti se postarala taneční skupina Prdlý kosti.
O půlnoci potom přišla na losování velká tombola, kde první cenou byl zájezd od společnosti Student Agency. Ani (snad ze závistivosti bohudík) nevím, kdo byl ten šťastlivec první ceny. Já už si totiž v té době v Raisově sále užívala opět perfektní koncert naší studentské a částečně LFkářské skupiny Krocan Orchestra.
Jak postupoval slavnostní večer, jak postupovalo půlnoční a popůlnoční veselí, začali jsme odmítat vysoké podpatky, načesané účesy i uhlazené Windsory.
Onen slavnostní den měl pro nás – to znamená pro všechny ty, kteří si dávají před spaním pod polštář Yellow Holly Bible a zkoušejí experimentální metodu učení, kteří jsou vychováni k přesvědčení, že makroergní vazba NEEXISTUJE, kteří dospávají na pohodlných gaučích v útrobách motolského kolosu - velmi podobný průběh.
Lakování, česání, malování, oblékání, pudrování, napití, plesání, pití, plesání, opití, nekoordinované plesání, zpití… a společná transpražská anabáze domů na Kajkatánku, Větrnou Hůrku a jiné kolejní i nekolejní domovy.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)