Škola škola škola
Volno
Škola škola škola
A jakkoli stejnojace, nudně a nevýrazně to zní, pravá tvář současného běhu je toliko různojaká.
Jsou to ty dětské sny, kdy běžíme a zachraňujeme, kdy pomáháme světu, kdy luštíme záhady a chytáme zloděje, kdy všechno končí šťastně, kdy publikum tleská...
Máme sen, chceme sen, žijeme pro sen, žijeme ve snu.
Jak krutá jsou každá rána, jak se zima tlačí pod peřinu, jak kličkuje v drobných skulinkách a hledá cestu dovnitř...
Otočit se a zapomenout? Spát? Vrátit se? Vstát?
Můj lide, to chce klid, budeme jednou balvan, obrovský balvan klidu, porostlý vzácnými mechy, a na něm vyryto bodly, že zachovali jsme klid. Pokud jde o mne, až umřu, přísahám, ani svalem nepohnu v kamenné tváři, já pro jistotu už nyní, pohrdaje a mlčky, se semknutými ústy, se zaťatými zuby, uraženě a vztekle zachovávám též klid. Mlčení drásá nám nitro a ticho na nás křičí, že možná budeme sami, nebudeme však ničí, dokud nám zbude dech!
čtvrtek 26. listopadu 2009
pondělí 2. listopadu 2009
Musela jsem...
Číslo v diáři i v mobilu, facebook, kontakt na icq i na skype, adresa na Kajetánku...
Všechno je pořád na svém místě.
Číslo je hluché, facebook zarůstá prachem, kontakty offline a na Kajetánce v pokoji na třetím patře bydlí už jiní.
Dnes už půl roku.
Člověk si nakonec zvykne na všechno. I já si zvykla.
Musela jsem!





Moj Tio, take slniečko, ktoré rozjasnilo den
Všechno je pořád na svém místě.
Číslo je hluché, facebook zarůstá prachem, kontakty offline a na Kajetánce v pokoji na třetím patře bydlí už jiní.
Dnes už půl roku.
Člověk si nakonec zvykne na všechno. I já si zvykla.
Musela jsem!



Moj Tio, take slniečko, ktoré rozjasnilo den
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)