Prázdniny utíkají. Jako utíkaly loni, předloni i předpředloni.
Jenomže už to není jen tak nazdařbůh, teď se musí dobrovolně povinně pracovat a vydělávat.
A tak věřte nevěřte, ona ta práce i bolí. A stojí toliko přemáhání, aby se člověk ráno vykopal z postele, umyl si zuby a vůbec se tak nějak obecně profackoval do samotné práce. Raději mi dejte do rukou hromadu knih, raději mě zavřete s mikroskopem a sadou preparátů, raději mě naučte závodní domino a základy maďarštiny. Jen mě nenuťte pracovat :)
Jak vesele se jde každý den z práce a zase do práce, když víte, že za pár let už to bude denním chlebem a po zbytek života budete jen vstávat, řešit dovolenou a čekat na výplatu.
Jednou mám fůru času a fantazie, ale ne peníze... Jednou mám peníze, ale ne čas...
Co naplat, jdu makat!