Málo píšu, vím to.
Neustále však váhám, jestli psát o prázdninových zbytečnostech nebo počkat na nějakou velespásnou hlubokou myšlenku. A tak tedy čekám, čekám na myšlenku!
Chybí mi nápad a chybí mi motivace. Postrádám své asociace, ten náhlý proud myšlenek, který se mi z hlavy přelévá přes prsty ťukajících do klávesnice.
Postrádám tu vzdušnou lehkost, se kterou jsem uměla skládat myšlenku po myšlence. Postrádám hravost a obyčejnost svých slov, která dokázala na volné hladině probudit neživé v živé.
A, konečně, postrádám i sama sebe.
Prázdniny, které mi mají dát volnost, čas si odpočinout, oddechnout a nabrat nové síly jsou pro mě chvílemi naprosté beznaděje.
A letos to platí třikrát potrženě! Prázdné stránky diáře mě dohánějí k zoufalství.
O prázdninách se všichni rozprchnou nevím kam. Každý je pořád někde jinde a každá snaha domluvit se a sejít se je ihned negována z jedné či druhé strany. Tu je jeden u moře, druhý v horách, třetí u babičky a když už shodou náhod jsou všichni tam, kde mají být, tak jsem zpropadeně zase mimo já.
I přes veškerý pesimismus posledních řádků se během prázdnin povedlo uspořádat pár povedených akcí, procestovat pár koutů nebo najet pár set kilometrů, ale na 62 dnů je to žalostně málo!
A tak tu opět sedím a snažím se vymyslet, co bude zítra. Těší mě pohled do kalendáře, který slibuje poslední srpnový den.
Nepřipadám si vůbec odpočinutá. Naopak! Čekám na první školní kolotoč, na první plnou stránku diáře, na první beznaděj z probděné noci nad anatomií.
Já odpočívám při běhu, ve víru tisíce informací, tisíce úkolů a povinností.
Všechno už mám připravené ke startu.
Mám obalenou knížku histologie, seřazené zvýrazňovače, zalepené okraje anatomie i deseticentimetrové pravítko.
Mám připravené desky i tři kroužkové bloky na zápisky.
Čtyři červené hrničky pro spolubyly na kolej na naše první kolejní kafe jsou už připraveny v krabičkách stejně jako ořezané růžové,fialové a červené pastelky.
A stále čekám. Čekám na velespásnou myšlenku! Čekám a snažím se vzpomenout, čím jsem ještě v červnu byla.
Snad jen ta operační rouška, která se mi houpe lehce zavěšená o Monte Cristallino nad mou postelí, mi připomíná, že ačkoliv nevím, kdo jsem, tak pevně vím, čím chci být...
Můj lide, to chce klid, budeme jednou balvan, obrovský balvan klidu, porostlý vzácnými mechy, a na něm vyryto bodly, že zachovali jsme klid. Pokud jde o mne, až umřu, přísahám, ani svalem nepohnu v kamenné tváři, já pro jistotu už nyní, pohrdaje a mlčky, se semknutými ústy, se zaťatými zuby, uraženě a vztekle zachovávám též klid. Mlčení drásá nám nitro a ticho na nás křičí, že možná budeme sami, nebudeme však ničí, dokud nám zbude dech!
neděle 30. srpna 2009
středa 5. srpna 2009
Matka
A jak jsem slíbila...budu psát o literatuře! Alepoň na chvilku!:)
Matka měla pět synů. A každého milovala a každého chránila.
Karel Čapek napsal své vrcholné drama právě v roce, který se mu stal osudným. Myšlenku mu dala jeho žena, látku doba a podnět obrázek vdovy, klečící na jednom ze soudobých bojišť. Ve světě začíná hrozit další velká válka. Lidé se ptají: „Může být snad ještě něco horšího?“ Mají strach. Země se začíná třást. Je cítit zvláštní chvění. Velká armáda sbírá své síly a vydává se na pochod.
Matka měla pět synů. Věnovala jim celý svůj život. To ONI byli její život. Vdechla do nich svou naději, přečkala s nimi všechny nemoci. Po dlouhých večerech jim předčítala z knih o světě. O tom, co číhá tam venku, za zdmi domova, kde existuje zloba, nenávist a hlad. Kde po sobě lidé bezhlavě šlapou. Tam, kde se svět staví na hlavu.
Její manžel padl v boji. Zemřel v koloniální válce v Africe. Pro ni v úplně obyčejném, zbytečném boji. Nikdy se nesmířila a stále opatrovala jeho věci – staré zbraně a válečné suvenýry. Jeho bývalý pokoj byl pro syny inspirací – viděli v otci vzor, hrdinu.
Mrtvý muž se za ní občas přišel podívat z bezbřehé říše. Zjevoval se jako duch. Ona mu vyčítala, že se nechal tak zbytečně zabít a ji samotnou tady nechal na pospas osudu. Vyčítala, že nemyslel na své děti, když se bezhlavě vrhl do boje.
A pak najednou se nebe zatáhlo. Zemřel první, druhý, třetí i čtvrtý syn. Odešli ve jménu vědy, pokroku, revoluce.
Zmizelo štěstí, rozplynula se naděje. Matce se zastavil svět. Najednou pozbyla dech. Co bylo bílé stalo se černým..Nohy jí už neunesly. Padla na kolena , v bolesti vzpínala ruce k nebi. Proč? Proč ona? Protože s nimi byla šťastná? Protože je chtěla jen pro sebe?
Kdo může mít nárok na její syny? Jsou její! Ona jim dala život, ona je porodila, ona vychovávala. Je matka, kdo je víc!
Kdo? Smrt je víc. Bezostyšně šátrá kolem sebe a kdo se jednou zaplete do cárů jejích šatů, jen těžko hledá cestu zpět. A je to nemoc a je to válka a je to ta nekončící lidská blbost.
„Tak mě vyložte, proč zrovna já, proč jsem to vždycky já, proč celé dějiny světa jsem to jenom já, já máma, já ženská, kdo musí tak hrozně platit za vaše veliké věci!
Válka zuří na všech frontách a všechny matky pláčí.
Její pátý syn, je to poslední co má. Je jako ten poslední dech, který ji zůstal. Poslední střípek štěstí. A teď i on chce do války. To nikdo nemyslí na ni. Copak nikdo nevidí a nechápe, co to je válka? Všichni umírají. Padli, pro někoho, kdo si to nezaslouží. Byl to snad on, kdo v noci vstával k dětem, když měly horečky? Odříkal si, aby měly co jíst? Ne! Sprostě jich využil. Vše kvůli touze a moci po větším území a slávě a bohatství. Staví je jako figurky na černo bílé šachovnici. Ten kdo zabíjí se většinou neohlíží na druhé. Muži umírají a matky platí. Ony totiž matky nikdy žádnou válku nevedly. Oni na ni jen doplácely svými syny.
Slyšte, slyšte, slyšte! Voláme k amplionu celý svět! Voláme lidi! Nepřátelská letadla napadla dnes ráno vesnici Borgo a svrhla pumy na obecnou školu. Do prchajících dětí střílela ze strojních pušek. Osmdesát dětí bylo raněno. Devatenáct dětí postříleno. Třicet pět dětí bylo výbuchem ... roztrháno.
Matka měla pět synů a teď i ten pátý, poslední, odchází do boje…
Matka měla pět synů. A každého milovala a každého chránila. Karel Čapek napsal své vrcholné drama právě v roce, který se mu stal osudným. Myšlenku mu dala jeho žena, látku doba a podnět obrázek vdovy, klečící na jednom ze soudobých bojišť. Ve světě začíná hrozit další velká válka. Lidé se ptají: „Může být snad ještě něco horšího?“ Mají strach. Země se začíná třást. Je cítit zvláštní chvění. Velká armáda sbírá své síly a vydává se na pochod.
Matka měla pět synů. Věnovala jim celý svůj život. To ONI byli její život. Vdechla do nich svou naději, přečkala s nimi všechny nemoci. Po dlouhých večerech jim předčítala z knih o světě. O tom, co číhá tam venku, za zdmi domova, kde existuje zloba, nenávist a hlad. Kde po sobě lidé bezhlavě šlapou. Tam, kde se svět staví na hlavu.
Její manžel padl v boji. Zemřel v koloniální válce v Africe. Pro ni v úplně obyčejném, zbytečném boji. Nikdy se nesmířila a stále opatrovala jeho věci – staré zbraně a válečné suvenýry. Jeho bývalý pokoj byl pro syny inspirací – viděli v otci vzor, hrdinu.
Mrtvý muž se za ní občas přišel podívat z bezbřehé říše. Zjevoval se jako duch. Ona mu vyčítala, že se nechal tak zbytečně zabít a ji samotnou tady nechal na pospas osudu. Vyčítala, že nemyslel na své děti, když se bezhlavě vrhl do boje.
A pak najednou se nebe zatáhlo. Zemřel první, druhý, třetí i čtvrtý syn. Odešli ve jménu vědy, pokroku, revoluce.
Zmizelo štěstí, rozplynula se naděje. Matce se zastavil svět. Najednou pozbyla dech. Co bylo bílé stalo se černým..Nohy jí už neunesly. Padla na kolena , v bolesti vzpínala ruce k nebi. Proč? Proč ona? Protože s nimi byla šťastná? Protože je chtěla jen pro sebe?
Kdo může mít nárok na její syny? Jsou její! Ona jim dala život, ona je porodila, ona vychovávala. Je matka, kdo je víc!
Kdo? Smrt je víc. Bezostyšně šátrá kolem sebe a kdo se jednou zaplete do cárů jejích šatů, jen těžko hledá cestu zpět. A je to nemoc a je to válka a je to ta nekončící lidská blbost.
„Tak mě vyložte, proč zrovna já, proč jsem to vždycky já, proč celé dějiny světa jsem to jenom já, já máma, já ženská, kdo musí tak hrozně platit za vaše veliké věci!
Válka zuří na všech frontách a všechny matky pláčí.
Její pátý syn, je to poslední co má. Je jako ten poslední dech, který ji zůstal. Poslední střípek štěstí. A teď i on chce do války. To nikdo nemyslí na ni. Copak nikdo nevidí a nechápe, co to je válka? Všichni umírají. Padli, pro někoho, kdo si to nezaslouží. Byl to snad on, kdo v noci vstával k dětem, když měly horečky? Odříkal si, aby měly co jíst? Ne! Sprostě jich využil. Vše kvůli touze a moci po větším území a slávě a bohatství. Staví je jako figurky na černo bílé šachovnici. Ten kdo zabíjí se většinou neohlíží na druhé. Muži umírají a matky platí. Ony totiž matky nikdy žádnou válku nevedly. Oni na ni jen doplácely svými syny.
Slyšte, slyšte, slyšte! Voláme k amplionu celý svět! Voláme lidi! Nepřátelská letadla napadla dnes ráno vesnici Borgo a svrhla pumy na obecnou školu. Do prchajících dětí střílela ze strojních pušek. Osmdesát dětí bylo raněno. Devatenáct dětí postříleno. Třicet pět dětí bylo výbuchem ... roztrháno.
Matka měla pět synů a teď i ten pátý, poslední, odchází do boje…
neděle 2. srpna 2009
Nehoda? Náhoda?
Ačkoliv moje knihovna není právě bohatá na významná díla, dneska se ji povedlo mě překvapit.
Když jsem včera psala o obsahu mé knihovny, napadlo mě, že už jsem se dlouho nepodívala, co všechno vlastně doopravdy ukrývá.
A co ukrývá? Prach! Hodně prachu!
Rozhodnutí změnit tuto prachovou skutečnost s sebou neslo vyskládávání a následné skládání knih z poličky na podlahu a zpátky, stírání tří mrtvých a dokonale sušených much a jednu malou (osudovou)nehodu, která mě donutila si Tu Knihu konečně přečíst!
Spadla na mě Matka!
Znamení?
Když jsem včera psala o obsahu mé knihovny, napadlo mě, že už jsem se dlouho nepodívala, co všechno vlastně doopravdy ukrývá.
A co ukrývá? Prach! Hodně prachu!
Rozhodnutí změnit tuto prachovou skutečnost s sebou neslo vyskládávání a následné skládání knih z poličky na podlahu a zpátky, stírání tří mrtvých a dokonale sušených much a jednu malou (osudovou)nehodu, která mě donutila si Tu Knihu konečně přečíst!
Spadla na mě Matka!
Znamení?
sobota 1. srpna 2009
La Bibliotheque
A začínám hned!
Moje malá domácí knihovna nemá velkou hodnotu. Škoda, že právě tady neplatí zákony genetiky! Tak jako jsem zdědila hnědé oči po taťkovi, který je zdědil po svém taťkovi, tak přesně Tak bych chtěla dědit i staré svazky. Klidně tak staré, abych musela jen zlehka, zlehoučka setřít prah z horní obálky a skoro nedýchat při otáčení zežloutlých listů, aby se vazba nerozpadla!
Největší část mé knihovny zaujímají encyklopedie. Od těch dětských obrázkových až po nádhernou zlatou encyklopedii o starověkém Egyptě, se kterou jsem věřila, že v roce 2023, sto let po Howardu Carterovi, objevím v propadlišti dějin zapomenutého faraona.
Další velkou část knihovny zabírají tzv. dívčí romány pro náctileté jako "Zoro je můj", "Veronika prostě Nika" "Dana a Jana 1,2,3" "Blíženci". Mamka tehdá okouzlena mým prepubertálním, pubertálním a ranně postpubertálním věkem, snažila se mi přiblížit "strasti a slasti" prvního zamilování pomocí jím ověřeného Stanislava Rudolfa. A tak jsem měla možnost během svých svátků a narozenin sesbírat téměř desítku jeho knih. Pokud ale S.Rudolf tehdy zapůsobil na moji matku v osmdesátých letech, tak na mě, její dceru, měl vliv opačný.
Právě on, S.Rudolf, mi svými "vysoce" hodnotnými díly světové literatury dokázal vzít všechna očekávání a vytvořil v mých očí z každé planoucí svíčky, z každé spadlé řasy na moji tvář nicneříkající klišé. Jít do prvního vážného vztahu s vědomím, že všechno jsem si už zažila(teda alespoň na papíře) není zrovna dobrá průprava pro začátek. (a těď mi napadá tisíce různých asociací...k čertu s nimi!)
Tím je přehled mé domácí knihovničky téměř u konce! Ještě se v ní samozřejmě nacházejí atlasy světa, pravidla českého pravopisu, slovník cizích slov, německý, anglický a francouzský slovník, Stručná mluvnice česká, Evropští králové a císaři...a další a další středoškolsky hodnotná díla.
V mé fantazii by měla knihovna lemovat velké okno ve výklenku horního patra mého domu s nádechem futurismu. A přesně pod oknem velký stůl. Velký stůl z tmavého dřeva se zeleno zlatou lampičkou. Lehké přítmí, tmavá podlaha, houpací křeslo a krátká zřasená temně zelená záclonka, která se svými konci na jedné straně zlehka dotýká Jiráskova Temna a Psohlavců, na druhé potom Masarykovy filosofie a chirurgie ruky.
Ale to teprve bude!
Moje malá domácí knihovna nemá velkou hodnotu. Škoda, že právě tady neplatí zákony genetiky! Tak jako jsem zdědila hnědé oči po taťkovi, který je zdědil po svém taťkovi, tak přesně Tak bych chtěla dědit i staré svazky. Klidně tak staré, abych musela jen zlehka, zlehoučka setřít prah z horní obálky a skoro nedýchat při otáčení zežloutlých listů, aby se vazba nerozpadla!
Největší část mé knihovny zaujímají encyklopedie. Od těch dětských obrázkových až po nádhernou zlatou encyklopedii o starověkém Egyptě, se kterou jsem věřila, že v roce 2023, sto let po Howardu Carterovi, objevím v propadlišti dějin zapomenutého faraona.
Další velkou část knihovny zabírají tzv. dívčí romány pro náctileté jako "Zoro je můj", "Veronika prostě Nika" "Dana a Jana 1,2,3" "Blíženci". Mamka tehdá okouzlena mým prepubertálním, pubertálním a ranně postpubertálním věkem, snažila se mi přiblížit "strasti a slasti" prvního zamilování pomocí jím ověřeného Stanislava Rudolfa. A tak jsem měla možnost během svých svátků a narozenin sesbírat téměř desítku jeho knih. Pokud ale S.Rudolf tehdy zapůsobil na moji matku v osmdesátých letech, tak na mě, její dceru, měl vliv opačný.
Právě on, S.Rudolf, mi svými "vysoce" hodnotnými díly světové literatury dokázal vzít všechna očekávání a vytvořil v mých očí z každé planoucí svíčky, z každé spadlé řasy na moji tvář nicneříkající klišé. Jít do prvního vážného vztahu s vědomím, že všechno jsem si už zažila(teda alespoň na papíře) není zrovna dobrá průprava pro začátek. (a těď mi napadá tisíce různých asociací...k čertu s nimi!)
Tím je přehled mé domácí knihovničky téměř u konce! Ještě se v ní samozřejmě nacházejí atlasy světa, pravidla českého pravopisu, slovník cizích slov, německý, anglický a francouzský slovník, Stručná mluvnice česká, Evropští králové a císaři...a další a další středoškolsky hodnotná díla.
V mé fantazii by měla knihovna lemovat velké okno ve výklenku horního patra mého domu s nádechem futurismu. A přesně pod oknem velký stůl. Velký stůl z tmavého dřeva se zeleno zlatou lampičkou. Lehké přítmí, tmavá podlaha, houpací křeslo a krátká zřasená temně zelená záclonka, která se svými konci na jedné straně zlehka dotýká Jiráskova Temna a Psohlavců, na druhé potom Masarykovy filosofie a chirurgie ruky.
Ale to teprve bude!
Musím
Musím zvolit nějaké nové nekontroverzní téma!
(pro mě nekontroverzní)
Život se mi nějak motá. Tak alespoň na chvilku pryč s dvojsmysly a symboly.
Nechci psát o počasí, nechci psát o politice ani o hollywoodských celebritách.
Budu psát o literatuře! Snad mi dá, co potřebuju. Snad najdu, co hledám. Snad dokážu, že umím ještě psát...
A prosím bez dvojsmyslů!
(pro mě nekontroverzní)
Život se mi nějak motá. Tak alespoň na chvilku pryč s dvojsmysly a symboly.
Nechci psát o počasí, nechci psát o politice ani o hollywoodských celebritách.
Budu psát o literatuře! Snad mi dá, co potřebuju. Snad najdu, co hledám. Snad dokážu, že umím ještě psát...
A prosím bez dvojsmyslů!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)