čtvrtek 15. října 2009

White Christmas


Bílé svinstvo padá mi za límec,
vždyť on je skoro prosinec!

Neni! Je říjen, dokonce teprve polovina řijna.
Poslední týdny jsem si zvyla zalézat pod peřinu až kolem jedné nebo druhé ranní, a proto každé další ráno, kdy musím stávat na sedmou, abych se doplazila na fakultu, upřímně nesnáším a zoufale prosím budík o slitování. Ani dnešek nebyl vyjímkou. Vrávoravě jsem vyklouzla z postele. Venku ještě tma jako v pytli. Mžouravě jsem hledala na svém stole lampičku. Pouliční lampa před Kajkou žlutě svítila do tmy a pod jejím svitem jsem konečně, konečně po dlouhém půl roce zahlédla svoji životní radost a lásku! V Praze padá sníh!!!

Miluju, miluju, miluju sníh!
Miluju, miluju, miluju zimu!

Najednou všechna únava zmizela a já skákala až do stropu!
Po cvikách z první pomoci (kde jsem si víčka musela téměř podepřít sirkou), jsem vyrazila na sever. Na sever domů. Po třech týdnech se vracím ke kořenům. Momentálně ovšem ty kořeny leží pod půl metrovou vrstvou sněhu.
Cesta byla tragická. Před jabloncem jsme chytli kolonu kamionů, kteří ještě neměly přezuto na zimní dobrodružství, spoustu větví přes cestu, dvě ambulance a hasiče. Jelikož zpoždění nabralo na síle, ujel mi autobus do mé rodné dědiny.

Po dlouhé anabázi jsem už ale v teple.
Tanvald bez sněhu není Tanvald!

PS: Těšte se Pražáci, přivezu vám v neděli do Prahy pořádnou severní zimu!


úterý 13. října 2009

Kolotoč

Chtěla jsem napsat první zážitky prvního týdne!
Chtěla jsem napsat zážitky po prvním zkoušení z anatomie i histologie!
Chtěla jsem napsat, jak moc nesnáším biofyziku i o tom, jak jsem si myslela, že už nikdy v životě nepoužiju nenaučené a mnou nepochopené derivace!
Chtěla jsem napsat o večerním kolejním životě, o párty na Hvězdě, na kterou nás nepustili, o tom, jak jsme vypili Radovi víno, o bludišti jménem FN Motol.

Ale nenapsala! Ale napíšu! Časem... :)

I když občas povzdechneme a neusále si stěžujeme- ať už nad počasím, hromadou učení, nad nikdynicnevědícím studijním oddělením, nad veledůležitými slečnami z knihovny, nad nejnudnějšími přednáškami z ošetřovatelství nebo nad zácpou na Vypichu, tak jedno...
...jedno jediné vím jistě! Neměnila bych!

Mám ráda tápání po nemocnici, vysedávání před emergency, nošení bíléjo pláště.
Mám ráda tu pondělní zoufalost před úterním zkoušením, probděné noci v Čihákovi a Netterovi, sobotní večery se Sobottou.
Mám ráda vysedávání na okně a ševelení zaklínacích formulí jako sulcus tendinis musculi flexoris hallucis longi :)
Mám ráda příhody dr. Příhody i vynechávání ranních přednášek.
Mám ráda Motolák.
Mám ráda Artura, který nesouhlasně kroutí očima, když něco nevím, který má se mnou nekonečnou trpělivost, který mi vždycky dokáže, že to dokážu.
Mám ráda svoji spolubydlu, ačkoliv ona je ze mě už na prášky.
A mám ráda všechno všechny, kteří voní formalínem a desinfekcí.

(teda s tím formalínem se až dneska uvidí) :)

Jen Kajetánka mě občas vrátí prudce na zem. Dvě patra podemnou bydleli ti, kteří tam už nikdy bydlet nebudou. Ale věřím, že kdyby tam bydleli, stáli by při mně, měli by mě rádi...Já je mám ráda. Oni to ví...

pátek 2. října 2009

Buď Vítán mezi Svými

Zamračená obloha a mrhající déšť už od sedmé hodiny předpovídaly, že účast na této párty bude víc otázkou morální odpovědnosti než samotnou chutí k alkoholu.

Vrchol Welcome Weeku- WELCOME PARTY- začala právě v tento čas!

Celý večer byl programově rozčleněn do tří částí. V devět hodin začala pro nás hrát kapela KROCAN Orchestra a s prvním úderem do bubnů započala i první část KŘESTU prváků.

Já, jako současný prvák, jsem byla tedy vyslána se svým kruhovým týmem na stezku odvahy. Stezku, která ačkoliv byla celá pod pouličním osvětlením a čítala jen asi 100 m, byla zlomovým momentem celého večera! Přes zručnost při hodu vajíčkem, hledání partnerů podle vůně až po exování piv (primární místo zlomu večera!:-)

V jedenáct potom pokračovala druhá část KŘTU. S povinným prstem v nose a rukou na srdci jsme slibovali na Čiháka a na Řasinku, že budeme studovat a pít tak, jak se na studenta nejlepší lékařské fakulty sluší! A tak se z nás přes jeden večer stali ti nejlepší prváci té nejlepší fakulty!

A tuto skutečnost jsme s nejlepším svědomím a mírně pohrouženým vědomím zapíjeli až do samého dna!

O půlnoci potom začala poslední ze tří programových částí. Byl vyhlášen nejkrvelačnější mafián, který měl na svědomí nejvyšší počet nevinných obětí. Samotná hra Mafie byla rozehrána už na seznamovacím kurzu v Dobronicích, kde si člověk tajně vytáhl jméno své spolužácké oběti, kterou musel nejprve poznat, najít a nikým jiným neviděn políbit na odhalenou část těla. Takže můžeme s radostí oznámit, že současní prváci jsou políbeni. A ten, kdo zůstal nepolíben, může jen hořce litovat!

Všem svým kolegům ze starších ročníků děkujeme za podporu a rady nejen ke studiu. Jedni radili tak, jiní onak a my se teď s tím musíme sami v sobě poprat.
Byli nám podporou morální i tou reálnou v podobě stojících či ležících orientačním bodů, o které jsme se mohli s notnou dávkou odvahou opřít a nevrávorat.

WELCOME PARTY nás důkladně přivítala a ozkoušela další z povinných limitů, které by student, obzvlášť student medicíny, obzvlášť student 2. lékařské fakulty, měl ustát!
Budeme se snažit dostát tomu, v co jsme s prstem v nose přísahali!

K tomu nám dopomáhej Čihák a Bible Žlutá!
Amen

úterý 29. září 2009

"A hlavně se uč!"

Dneska už to začne!

První školní den v Praze! První školní den na vysoké! První školní den na medicíně!
Do první přednášky, přednášky z biofyziky, odťukává posledních pár hodin. Hodiny, které se poprvé rozběhly před dvěma lety, hodiny, které tak nemilosrdně pomalu odtikávaly čas, který zbýval do dnešního počátku.
Já vím, že za minulostí nejde udělat černá čára. Člověk si ji pořád táhne za sebou, s sebou nebo před a nikdy neví, kdy mu do toho "nového"života, který se snaží vést, podstrčí nějakou bolavou ránu minulosti.
Ale i tak mi zítřek(tedy vlastně už dnešek) přijde jako začátek nové etapy, nového běhu, nové síly, motivace a energie...snad i začátek nového života.

Co má být zapomenuto, ať je zapomenuto... Co má přetrvat, ať zůstane!

středa 23. září 2009

ZKOUŠKA ODVAHY- prerekvizice pro celé další studium



Možná jsme si přesně nedokázali představit chuť naší dobronické výpravy. Možná proto jsme v našich fantaziích tolik vzrušeně hádali, zkoumali a očekávali. Možná proto jsme se tak těšili!

Když se řekne, že sraz je na střeše hlavního vlakového nádraží, někteří z nás si na svůj seznam rychle připsali a dvakrát podtrhli žebřík. Bylo tedy už od počátku jasné, že my, začínající medici, se nenecháme zastrašit spletitým systémem pražské dopravy, vystavením ISICu ani cestou na střechu hlavního vlakového nádraží!

V Dobronicích už na nás čekali starší spolužáci, děkan a "jeho muži", tělocvikáři, celozrnná bageta s tatrankou a povlečení do chatek. S nadšením jsme hltali každou informaci, každou radu starších, každý zlepšovák! Plni entuziasmu jsme tleskali všem a všemu.

Naši starší spolužáci nás už od první chvíle začali vycvičovat k obrazu svému. A právě díky nim by se dali Dobronice označit za naší první velkou zkoušku na fakultě- zkoušku odvahy! Po přednášce o strastech a slastech kreditního systému jsme velmi rychle pochopili, že Dobronice se staly neodmyslitelnou součástí výuky na 2.lékařské fakultě.


Jako první zkouškou odvahy a kuráže se ukázaly plavecké testy v Hostivaři. Vidět víc než sto dvacet svých spolužáků poprvé v životě a hned v plavkách stačilo na hrůzyplné noční můry několik týdnů před samotnými Dobronicemi.
V Dobronicích to byl potom především noční přechod přes jez do nedaleké vodácké hospody, nejdelší fronta na pivo, dobronický turnaj, který vyhrál tým „Hmmm“, Extrem Cup, kde jsme byli v rámci týmové sounáležitosti nahnáni v plavkách do Lužnice a našim úkolem bylo plout padesát metrů po proudu, proběhnout dobronickým areálem a na konci vypít hrníček svařáku, nejlépe postavený tým „Erekce“ a každonoční dobrodružství buď u ohně nebo u baru, kde jsme vydatně doplňovali tekutiny všeho druhu a všehochuti. Starší spolužáci v nás pěstovali kladný přístup ke studiu, sportu, pití i kocovině!

A za to Vám, kolegové, díky! Díky Tomášovi H.za uvedení do kruté medicínské reality, Kláře za nejlepší namíchané „bastardy“, Petrovi za nejhezčí přednes slovenské národní hymny, Tomášovi N. za drtivou prohru jeho týmu, když téměř nevybral jediné podání a Radovi za vynikající taneční kreace a za to, že s námi vydržel až do úplného konce.

Dobronice byly výborné, byly úžasné, byly vynikající! Dobronice byly tmelící a přátelské, nabité informacemi a radami do začátků, byly plné florbalových holí, basketbalového dvojtaktu i posilování hlubokých svalů. Dobrnice byly velkolepé!
Dobronice na jedno nadechnutí. Dobronice bez spánku a zastavení.

neděle 6. září 2009

Trhlina v plánu

Dočetla jsem.

Nejprve jsem nechtěla číst vůbec. Zařekla jsem se, že to budu odkládat co možná nejdéle.
...nebo si ji prohlídnu a prolistuju? Po první kapitole jsem si řekla, že jen do poloviny knihy. V polovině jsem ale stála uprostřed rozečtené kapitoly.
Dobře, ale jen do konce téhle kapitoly! Nebo jen téhle kapitoly? Nebo až té další?
A najednou jsem věděla. Věděla, že musím vedět!

Těžko bych si v jedenácti letech dokázala představit, co se za ta léta stane.
Tak jak rostl on, rostla jsem i já. A s námi počet stránek a kapitol, Voldemortova moc a černočerná magie, která prostupovala vším- žívým i mrtvým.

Zůstat stát na prahu posledního dílu bylo jako setrvávat ve tmě, v nevědomosti a mámení. Byla to snaha zastavit čas a nedovolit sám sobě vyrůst.
Zůstat stát a čekat. Čekat na povel? Na znamení? Na chvíli, kdy odrosteme z posleního dětského svetru?
Čekala jsem dlouho a potom mi to došlo. Žádné znamení, symbol ani magický blesk z venčí nepřijde. Je to ve mě. Já sama se musím rozhodnout.

Na přečtení posledního dílu. Dílu,"kterým To všechno končí" je zapotřebí víc odvahy než rozumu.
Odvahy nebát se a překročit.
Je to boj s tmou, s černou magií, se samotným Pánem zla.
Je to ale především boj sám se sebou. Zůstat a bojovat na život a na smrt nebo se schovat do bezpečí a přežívat? Sám nebo po boku přátel? Pro sebe nebo pro "větší dobro"?
Dílem, "kterým to všechno končí", všechno teprve začíná.

Tolik jsme se báli, že to bude konec dětství.
Není to konec. Naopak! Je to jeho naplnění.

Je to kouzelná korunovace, je to odpověď, je to smíření, je to nová naděje a odhodlání, je to poselství a odpovědnost.

"Nelituj mrtvé, Harry. Lituj živé a především lituj ty, kdo žijí bez lásky. Když se vrátíš, postaráš se možná o to, aby bylo zmrzačeno méně duší a roztrženo méně rodin. Považuješ-li to za dostatečně důstojný cíl, pak se pro tuto chvíli rozloučíme."

Dočetla jsem.
Promiň mi to, Arture.

neděle 30. srpna 2009

A to je opravdu hodně, když nemáte Nic!

Málo píšu, vím to.
Neustále však váhám, jestli psát o prázdninových zbytečnostech nebo počkat na nějakou velespásnou hlubokou myšlenku. A tak tedy čekám, čekám na myšlenku!

Chybí mi nápad a chybí mi motivace. Postrádám své asociace, ten náhlý proud myšlenek, který se mi z hlavy přelévá přes prsty ťukajících do klávesnice.
Postrádám tu vzdušnou lehkost, se kterou jsem uměla skládat myšlenku po myšlence. Postrádám hravost a obyčejnost svých slov, která dokázala na volné hladině probudit neživé v živé.
A, konečně, postrádám i sama sebe.

Prázdniny, které mi mají dát volnost, čas si odpočinout, oddechnout a nabrat nové síly jsou pro mě chvílemi naprosté beznaděje.
A letos to platí třikrát potrženě! Prázdné stránky diáře mě dohánějí k zoufalství.

O prázdninách se všichni rozprchnou nevím kam. Každý je pořád někde jinde a každá snaha domluvit se a sejít se je ihned negována z jedné či druhé strany. Tu je jeden u moře, druhý v horách, třetí u babičky a když už shodou náhod jsou všichni tam, kde mají být, tak jsem zpropadeně zase mimo já.

I přes veškerý pesimismus posledních řádků se během prázdnin povedlo uspořádat pár povedených akcí, procestovat pár koutů nebo najet pár set kilometrů, ale na 62 dnů je to žalostně málo!

A tak tu opět sedím a snažím se vymyslet, co bude zítra. Těší mě pohled do kalendáře, který slibuje poslední srpnový den.
Nepřipadám si vůbec odpočinutá. Naopak! Čekám na první školní kolotoč, na první plnou stránku diáře, na první beznaděj z probděné noci nad anatomií.
Já odpočívám při běhu, ve víru tisíce informací, tisíce úkolů a povinností.

Všechno už mám připravené ke startu.
Mám obalenou knížku histologie, seřazené zvýrazňovače, zalepené okraje anatomie i deseticentimetrové pravítko.
Mám připravené desky i tři kroužkové bloky na zápisky.
Čtyři červené hrničky pro spolubyly na kolej na naše první kolejní kafe jsou už připraveny v krabičkách stejně jako ořezané růžové,fialové a červené pastelky.

A stále čekám. Čekám na velespásnou myšlenku! Čekám a snažím se vzpomenout, čím jsem ještě v červnu byla.

Snad jen ta operační rouška, která se mi houpe lehce zavěšená o Monte Cristallino nad mou postelí, mi připomíná, že ačkoliv nevím, kdo jsem, tak pevně vím, čím chci být...

středa 5. srpna 2009

Matka

A jak jsem slíbila...budu psát o literatuře! Alepoň na chvilku!:)

Matka měla pět synů. A každého milovala a každého chránila.

Karel Čapek napsal své vrcholné drama právě v roce, který se mu stal osudným. Myšlenku mu dala jeho žena, látku doba a podnět obrázek vdovy, klečící na jednom ze soudobých bojišť. Ve světě začíná hrozit další velká válka. Lidé se ptají: „Může být snad ještě něco horšího?“ Mají strach. Země se začíná třást. Je cítit zvláštní chvění. Velká armáda sbírá své síly a vydává se na pochod.

Matka měla pět synů. Věnovala jim celý svůj život. To ONI byli její život. Vdechla do nich svou naději, přečkala s nimi všechny nemoci. Po dlouhých večerech jim předčítala z knih o světě. O tom, co číhá tam venku, za zdmi domova, kde existuje zloba, nenávist a hlad. Kde po sobě lidé bezhlavě šlapou. Tam, kde se svět staví na hlavu.

Její manžel padl v boji. Zemřel v koloniální válce v Africe. Pro ni v úplně obyčejném, zbytečném boji. Nikdy se nesmířila a stále opatrovala jeho věci – staré zbraně a válečné suvenýry. Jeho bývalý pokoj byl pro syny inspirací – viděli v otci vzor, hrdinu.
Mrtvý muž se za ní občas přišel podívat z bezbřehé říše. Zjevoval se jako duch. Ona mu vyčítala, že se nechal tak zbytečně zabít a ji samotnou tady nechal na pospas osudu. Vyčítala, že nemyslel na své děti, když se bezhlavě vrhl do boje.
A pak najednou se nebe zatáhlo. Zemřel první, druhý, třetí i čtvrtý syn. Odešli ve jménu vědy, pokroku, revoluce.

Zmizelo štěstí, rozplynula se naděje. Matce se zastavil svět. Najednou pozbyla dech. Co bylo bílé stalo se černým..Nohy jí už neunesly. Padla na kolena , v bolesti vzpínala ruce k nebi. Proč? Proč ona? Protože s nimi byla šťastná? Protože je chtěla jen pro sebe?

Kdo může mít nárok na její syny? Jsou její! Ona jim dala život, ona je porodila, ona vychovávala. Je matka, kdo je víc!

Kdo? Smrt je víc. Bezostyšně šátrá kolem sebe a kdo se jednou zaplete do cárů jejích šatů, jen těžko hledá cestu zpět. A je to nemoc a je to válka a je to ta nekončící lidská blbost.

„Tak mě vyložte, proč zrovna já, proč jsem to vždycky já, proč celé dějiny světa jsem to jenom já, já máma, já ženská, kdo musí tak hrozně platit za vaše veliké věci!

Válka zuří na všech frontách a všechny matky pláčí.

Její pátý syn, je to poslední co má. Je jako ten poslední dech, který ji zůstal. Poslední střípek štěstí. A teď i on chce do války. To nikdo nemyslí na ni. Copak nikdo nevidí a nechápe, co to je válka? Všichni umírají. Padli, pro někoho, kdo si to nezaslouží. Byl to snad on, kdo v noci vstával k dětem, když měly horečky? Odříkal si, aby měly co jíst? Ne! Sprostě jich využil. Vše kvůli touze a moci po větším území a slávě a bohatství. Staví je jako figurky na černo bílé šachovnici. Ten kdo zabíjí se většinou neohlíží na druhé. Muži umírají a matky platí. Ony totiž matky nikdy žádnou válku nevedly. Oni na ni jen doplácely svými syny.

Slyšte, slyšte, slyšte! Voláme k amplionu celý svět! Voláme lidi! Nepřátelská letadla napadla dnes ráno vesnici Borgo a svrhla pumy na obecnou školu. Do prchajících dětí střílela ze strojních pušek. Osmdesát dětí bylo raněno. Devatenáct dětí postříleno. Třicet pět dětí bylo výbuchem ... roztrháno.

Matka měla pět synů a teď i ten pátý, poslední, odchází do boje…