
Bílé svinstvo padá mi za límec,
vždyť on je skoro prosinec!
Neni! Je říjen, dokonce teprve polovina řijna.
Poslední týdny jsem si zvyla zalézat pod peřinu až kolem jedné nebo druhé ranní, a proto každé další ráno, kdy musím stávat na sedmou, abych se doplazila na fakultu, upřímně nesnáším a zoufale prosím budík o slitování. Ani dnešek nebyl vyjímkou. Vrávoravě jsem vyklouzla z postele. Venku ještě tma jako v pytli. Mžouravě jsem hledala na svém stole lampičku. Pouliční lampa před Kajkou žlutě svítila do tmy a pod jejím svitem jsem konečně, konečně po dlouhém půl roce zahlédla svoji životní radost a lásku! V Praze padá sníh!!!
Miluju, miluju, miluju sníh!
Miluju, miluju, miluju zimu!
Najednou všechna únava zmizela a já skákala až do stropu!
Po cvikách z první pomoci (kde jsem si víčka musela téměř podepřít sirkou), jsem vyrazila na sever. Na sever domů. Po třech týdnech se vracím ke kořenům. Momentálně ovšem ty kořeny leží pod půl metrovou vrstvou sněhu.
Cesta byla tragická. Před jabloncem jsme chytli kolonu kamionů, kteří ještě neměly přezuto na zimní dobrodružství, spoustu větví přes cestu, dvě ambulance a hasiče. Jelikož zpoždění nabralo na síle, ujel mi autobus do mé rodné dědiny.
Po dlouhé anabázi jsem už ale v teple.
Tanvald bez sněhu není Tanvald!
PS: Těšte se Pražáci, přivezu vám v neděli do Prahy pořádnou severní zimu!



