neděle 24. ledna 2010

NOVOsvětská


Mám prázdniny. Mám pětitýdenní prázdniny.
A ačkoliv právě kroutím první týden, začíná mi z toho všeho trochu hrabat. Nebylo lepšího nápadu, než si s sebou na hory vzít notebook a s ním si k sobě přitáhnout i celou Prahu. Se všema starostma, se všema radostma. Původní výmluva byla taková, že alespoň budu na drátě s cestovkou, že budu muset sledovat pravidelně počasí ve středisku, co kdyby kdyby...
Ale jako bych se neznala. Kdybych si ho s sebou nevzala, nadávala bych možná potom ještě víc.

Včerejší den byl neuvěřitelně odreagující.
Jako delegát mám pod sebou na zájezdu 53 lidí rozmístěných ve 12 budovách. Už ráno jsme nabrali zpoždění a do Tignes jsme se dostali až k poledni.
A v tu chvíli to vypuklo. Vyložit z autobusu, uložit všem věci, koupit skipasy, zajistit ubytování, vyzvednout klíče, rozdat pojištění, vybrat kauce, složit kauce a obejít všechny pokoje k plné spokojenosti klientů. S ´obchůzkou´jsem začala v šest večer a na vlastní pokoj se doplazila v půl desáté v noci.
Sedí počty skipasů, sedí počty ubytovaných. A jelikož všecho vychází a všechno klape, začínáme řešit blbosti. V Armailles chybí hadr na podlahu! V Le Lac chybí mělké talíře( mají jen hluboké a z nich přeci nemůžou jíst hlavní jídlo). V Palafour chybí lžička a rádi by ještě třetí klíč k pokoji! Lítala jsem jako hadr na holi tam a zase zpátky, tam a zase zpátky k plné spokojenosti všech zúčastněných. Jestli se já nestanu delegátem roku, tak už nikdo :)



Dnešek už byl o poznání klidnější. Počasí perfektní a podmínky na lyžování ´jakbysmet´.
Rok a půl jsem pořádně nebyla na horách, jak jsem to jen mohla vydržet?

Když je člověk nahoře, je všechno alespoň pro tu chvíli, alespoň pro ten pocit jednodušší, světlejší, vzdušnější a lehčí. Už dlouho mi nebylo tak krásně jako dneska.
Ale jak Jardis říká.´Na vrcholu nejsi lepší. Si to pořád Ty!´

sobota 16. ledna 2010

Ajeto!

Posledních čtrnáct dní bylo jako z jiného světa. Pitvalo se, učilo se, zápočtovalo se, zkoušelo se.

Pitevní týden utekl jako voda. Pitvalo se každý den celé odpoledne až do večera. K smrti unavení jsme se potom vraceli na kolej, kde jsme se poprvé za celý den konečně najedli, doplnili energii alá zelený čaj, Semtex, Big Shock, Pu-erh, kafe nebo Redbull, omyli si vlasy ovoněné formolem a už se vrhali na dlouhonoční teoretickou přípravu k dalšímu pitevnímu dni. Jen ruku na srdce, kolik z nás během toho týdne nespalo s Čihákem?
Já jsem si pitevnu užívala. Ono setkání se smrtí je vždycky zvláštní. Ale záleží na okolnostech. Zatímco na kuchyňském stole by působila mrtvola nepřirozeně, na pitevním je to vlastně normální. A můj entuziasmus nebyl zapříčiněn jen mrtvými těly a ostrými nástoji, dorazily totiž i tmavovlasé organizované skupiny buněk s perforovanými černými rafičkami brýlí. A hned byla motivace a hned byla inspirace :)

Narozeniny jsem oslavila kde jide než na pitevně. A co víc, přímo na popitevním pohovoru (pořád lepší než na pitevním stole). Nadělila jsem si Ačko z popiteváku! ´Děláš mi radost, holka´ :)

Zápočtový týden už nebyl tak zajímavý jako pitevní. Primárně to bylo způsobeno tím, že nebyl čas si odfrknout od pitev a muselo se hned začít s přípravou. A hlavně, kdo by se dobrovolně učil biofyziku? No a potom to už šlo ráz na ráz. Po biofyzice histola, po histole první pomoc, po první pomoci biochemie... a v pátek jsem přišla domů, padla na postel a umřela.

Dobrá věc se podařila, Danka nad zimním zvítězila!

úterý 12. ledna 2010

1. zkouška

Dneska mám první zkoušku! Držte všechno, co jen můžete, protože bude potřeba víc štěstí než rozumu.

Ve středu test z krve...
Ve čtvrtek zkouška z první pomoci...
V pátek zkouška z biochemie...

A je po zkouškovým ještě tři dny, než oficiálně vůbec zkouškové začne.
Jen, aby to všechno klaplo:-/
Dneska, jak už jsem říkala, jdu bojovat o biofyziku. První a zároveň nejhorší ze všech.

Povzbuzující hláška dne: ´Sedí tady Danka?´ ... ´Já nevím, já se dozadu nekoukám´
... prohlásil Aidam po hodině, kdy jsme spolu sdíleli jednu malou místnost ve studovně. Není lepšího a radostnějšího zjištění, není větší ignorace. Vzdávám to, na tohle já prostě nemám :-/

sobota 2. ledna 2010

A jestli neumřeli, tak v krajinách topografických žijí dodnes!


A jsou tady pitvy. V pondělí začínáme a já se už nemůžu dočkat na pět dní v týdnu, šest hodin denně s mrtvými. To je zajímavé, jak tihle mrtví jsou užiteční i po smrti, zatímco o některých se to nedá říct ani zaživa.

Žilo bylo plexus LUMBALIS


Bylo jednou jedno království, které se jmenovalo Plexus Lumbalis.
Svůj nejkraniálnější míšní segment L1 věky úspěšně bránilo před nájezdy kočovného rytíře Nervus Subcostalis, ale zato neustále vedlo boje o míšní segment L4 se sousedním královstvím, které se jmenovalo Plexus Sacralis. Oba krále ale válčení po čase přestalo bavit, a tak mezi královstvími postavili most, který nazvali Truncus Lumbosacralis.

Král Plexus měl 6 synů.
Prvních pět vychoval podle svých představ a všichni se po opuštění královského zámku, sídlícího v pohoří jménem Musculus psoas major, vydali na svou životní dráhu tím správným, laterálním směrem.

Dvojčata Nervus Iliohypogastricus a Nervus Ilioinguinalis se vydala po vnitřní straně stěny břišní - první z dvojčat se usídlilo v Hypogastriu, druhé pak po laterálním boku svého věrného přítele Funiculu Spermaticu opustilo skrz nebezpečnou a zrádnou soutěsku zvanou Canalis Inguinalis svůj rodný kraj, Dutinu břišní, a vydalo se za dobrodružstvím do pohoří Scrotum. Zde jeho stopy končí.

Třetí syn, Nervus Genitofemoralis, byl schizofrenik - již brzy po narození se rozdělil na Ramus genitalis a Ramus femoralis. Ramus genitalis brzy vyhledal Funicula a společně s ním, běžíc po jeho mediálním boku, a svým bratrem, N. Ilioinguinalem, zdolali soutěsku Canalis Inguinalis. Ve roklinách Scrota jeho stopa též končí. Ramus femoralis se rozhodl následovat líbezné princezny Arterii a Venu Femoralis přes bránu Lacuna Vasorum až do království Fossa Iliopectinea. Tam mu ale princezny utekly a on sám zmizel, zlomen žalem nad touto ztrátou, v neznámých končinách kůže.

Čtvrtý syn, Nervus Cutaneus Femoris Lateralis, hubený nedomrlý chudáček, překročil spolu s dvojčaty dutinu břišní a své putování po tomto kraji se rozhodl zakončit u hory Spina Iliaca Anterior Superior, kterou obešel skrz údolí zvané Lacuna Musculorum, a dostal se do krajiny Laterální Stehno, v jejíž kůži se vytratil.

Syn pátý, Nervus Femoralis, se naproti tomu králi Plexu vydařil. Již v dětství se pevně přivinul ke svým dvěma chůvám, M. psoas major a M. iliacus, které, objímajíce ho mezi sebou, jej doprovodily skrz údolí Lacuna musculorum až do království Fossa Iliopectinea. Zde se Nervus Femoralis brzy stal králem a vládnul zde bezpočtu svalů, ba i kůži nad nimi. Jeho následovníkem se pak stal jeho syn, Nervus Saphenus, který kraj Stehna opustil bránou zvanou Hiatus Saphenus a pokračoval do krajiny Mediálního Bérce, kde vládnul veškeré kůži od Kolena až po Chodidlo.

Šestý syn, Nervus Obturatorius, se vydal na scestí. Šel totiž mediální stranou a musel při svém putování čelit různým nástrahám kraje Pánve, až se úzkou stezkou Canalis Obturatorius dostal do krajiny Stehna, kde v sousedství svého bratra N. Femoralis vládnul mnoha mocným svalům i kůži.

"... pro své kolegy mediky k té pitevní bídě!:)"

převzato od Lenjulenky

čtvrtek 31. prosince 2009

Ať už je konec!

Rok 2009 je u konce.

A lidská bytost se ptá po důsledcích svého ročního kolotoče. Chce shrnutí a rekapitulaci. Chce si uklidit stůl a nastavit nový pořádek. Dát věcem nové názvy, nové smysly, nové motivace. Chce cítit, že ten půlnoční krok ze starého do nového bude jako prozření. Zas a znova se houpe na spirále a zas a znova je o krůček výš, o krůček dál.

Vždyť už je to celý rok, co píšu. Střádám jednotlivé vzpomínky a vytvářím tak jiným bezvýznamnou mozaiku jednoho obyčejného malého života, který touží po velikosti. Zaznamenávám skutečné a maluju smyšlené.

"Skončil Starý rok a začíná Nový. A právě do nového roku, roku 2009, vkládám veškeré své naděje. Bude plný od začátku až do úplného konce. Bude důležitý. Bude zajímavý. Bude to Můj rok!" ... leden 09


Ne, prosím, jen ho nenazývejme ´mým rokem´!
Byl zajímavý, ale za jakou cenu?!
Byl důležitý, ale za jakou cenu?!
Byl plný od začátku až do konce, ALE ZA JAKOU CENU?!

Moc se toho stalo. A když se to řekne dohromady, točí se hlava. Je tu nový domov, nová škola, noví spolužáci a přátelé, nové pohledy z očí do očí. Je to nový boj. Každý se ptá na můj postoj, na můj názor, chce řešení, chce radu, chce pomoc, chce vysvětlení.
Všechno se tváří tak vážně. Ale co je zvláštní, dřív jsme se na ten čas tolik těšili. Chtěli jsme být sami sebou. Tenkrát totiž ta zodpovědnost ještě tolik nevážila. Tenkrát jsme ale měli sudičky, žili za sedmero lesy, věřili na prince, který se proseká přes trs růží i dračí hlavy.
Princ je mrtev. Co s pohádkou?

Jsem šťastná za to, co mám. Jsem nešťastná pro to, co nemám.
Mám všechno, ALE ZA JAKOU CENU?
Nesnáším laviny. Nesnáším je, protože je nikdo nikdy nečeká, protože s nima nikdo nikdy nepočítá, protože všechno stáhnou sebou. Nesnáším je, protože není cesta zpátky.

Já zůstala, ALE ZA JAKOU CENU ?!
Položivá. Bez naděje, bez křídla, s bolavou jizvou na tváři.
Pro ostatní tolik spokojená a šťastná.
Nešťastně šťastná.

Se slzami v očích prosím, aby příští rok tolik nebolel.
Prosím za sebe a prosím za Tomáše.

Rok 2009 je u konce.

Díkybohu

Co je na člověku komického

Uvažují vždycky naopak.

Chtějí rychle dospět, a potom vzdychají po ztraceném dětství.
Utrácejí zdraví, aby měli peníze, a hned nato utrácejí peníze, aby měli zdraví.
Myslí tak usilovně na budoucnost, že nedbají přítomnosti, a tak neprožívají přítomnost, ani budoucnost.
Žijí, jako by nikdy neměli zemřít , a umírají, jako by nikdy nebyli žili.

No, není to k smíchu?

středa 23. prosince 2009

PF 2010


Přeji všem hlavně hodně hodně zdraví,protože všechno ostatní můžeme při trošce štěstí buď koupit, ukrást, opsat nebo zdědit! :)
Amitié Danka