neděle 30. srpna 2009

A to je opravdu hodně, když nemáte Nic!

Málo píšu, vím to.
Neustále však váhám, jestli psát o prázdninových zbytečnostech nebo počkat na nějakou velespásnou hlubokou myšlenku. A tak tedy čekám, čekám na myšlenku!

Chybí mi nápad a chybí mi motivace. Postrádám své asociace, ten náhlý proud myšlenek, který se mi z hlavy přelévá přes prsty ťukajících do klávesnice.
Postrádám tu vzdušnou lehkost, se kterou jsem uměla skládat myšlenku po myšlence. Postrádám hravost a obyčejnost svých slov, která dokázala na volné hladině probudit neživé v živé.
A, konečně, postrádám i sama sebe.

Prázdniny, které mi mají dát volnost, čas si odpočinout, oddechnout a nabrat nové síly jsou pro mě chvílemi naprosté beznaděje.
A letos to platí třikrát potrženě! Prázdné stránky diáře mě dohánějí k zoufalství.

O prázdninách se všichni rozprchnou nevím kam. Každý je pořád někde jinde a každá snaha domluvit se a sejít se je ihned negována z jedné či druhé strany. Tu je jeden u moře, druhý v horách, třetí u babičky a když už shodou náhod jsou všichni tam, kde mají být, tak jsem zpropadeně zase mimo já.

I přes veškerý pesimismus posledních řádků se během prázdnin povedlo uspořádat pár povedených akcí, procestovat pár koutů nebo najet pár set kilometrů, ale na 62 dnů je to žalostně málo!

A tak tu opět sedím a snažím se vymyslet, co bude zítra. Těší mě pohled do kalendáře, který slibuje poslední srpnový den.
Nepřipadám si vůbec odpočinutá. Naopak! Čekám na první školní kolotoč, na první plnou stránku diáře, na první beznaděj z probděné noci nad anatomií.
Já odpočívám při běhu, ve víru tisíce informací, tisíce úkolů a povinností.

Všechno už mám připravené ke startu.
Mám obalenou knížku histologie, seřazené zvýrazňovače, zalepené okraje anatomie i deseticentimetrové pravítko.
Mám připravené desky i tři kroužkové bloky na zápisky.
Čtyři červené hrničky pro spolubyly na kolej na naše první kolejní kafe jsou už připraveny v krabičkách stejně jako ořezané růžové,fialové a červené pastelky.

A stále čekám. Čekám na velespásnou myšlenku! Čekám a snažím se vzpomenout, čím jsem ještě v červnu byla.

Snad jen ta operační rouška, která se mi houpe lehce zavěšená o Monte Cristallino nad mou postelí, mi připomíná, že ačkoliv nevím, kdo jsem, tak pevně vím, čím chci být...

1 komentář:

  1. Ještě pro Tebe mám operační čepici a asi by se našel i celej operační oděv:)

    OdpovědětVymazat