čtvrtek 18. února 2010

Nadpis si domyslete

Tohle semestrové intermezzo mi nedělá dobře. Jak může mít někdo rád prázdniny? Pokaždé májí jeden stejný průběh, který se dokolečka opakuje.

Nejdřív se člověk těší, nemůže se dočkat až to všechno sfoukne, zvládne, uzavře a hodí si nohy nahoru. Jenže je to jako s narozeninovým dortem. Klepeš se na něj den předem, tajně chodíš na krémové kytičky, které lemují samotný dort, ale potom v den narozenin si dáš kousek, dva a víc už nechceš ani vidět.
Dala jsem si týden, dva, tři... ale proboha, hoďte mě už někdo konečně zpátky do toho semestrového koloběhu!

Hned na první týden jsem se vrátila do Tanvaldu. Popravdě jsem se těšila. Táhla jsem na sever jako vítěz. Jenže najednou přijedete po třech měsících pořádně domů a zjistíte, že jste nepřijeli ´domů´, ale jen do domu. Na vašem stole, ve skříních, na posteli, v posteli už vládne jiný řád. Ze zdí zmizely plakáty hor a hokejistů, z nástěnek chemické vzorečky, tabulky s historickými daty i královna Nefertiti. Všude je málo místo a mě jen napadá, jak je možné, že jsme se sem po šestnáct let vešli dvě dohromady.
Je to takové neklidné soužití. Jednou jsem z toho vlaku vystoupila a už nejde přistoupit. Doma je vlastní pořádek, vlastní režim. Tady nenazujete pantofle a nesejdete o patro níž za kolejním spolubydlou, tady se nemůžete schovat do studovny, tady není oběd pravidelně ve čtvrt na dvanáct jako v menze.
Připadám si jako na severním pólu. Na samotě ve sněhu.

Naštěstí existují ve zkouškovém i příjemné starosti jako sportovní kurzy. Láhev do lyžáků a jede se! Po propité noci se těžce stává a po propité noci se ještě hůř sportuje- zvlášť pokud si obě nohy přikurtujene k prknu a zběsile máváte rukama na všechny strany, zatímco se plnou rychlostí řítíte do lesů. Se svým neuvěřitelným boardařským uměním cirkusového slona, kdy jsem vymetla, smetla, spadla, zapadla, propadla, jsem se snad nakonec konečně naučila jezdit na prkně. Stálo to spoustu modřin, stálo to za to!

Na běžkách jsem si připadala, jak motorová myš před smrtí. Krutě jsem vzpomínala na léta už dávno dávno minulá, kdy jsme s lehkostí přebruslili celé Jizerky a ještě přijeli domů tak akorát na oběd. Je to smutný vzpomínat ve dvaceti na fyzičku, která byla možná jen dva roky zpátky. Ale to mám za to!
Stejně, ať už jsme byli živí nebo mrtví, byl to DOKONALE DOKONALÝ týden. (viz. FB :D)
Všichni přežili, sami nad sebou zvítězili a řádně se opili.


Koneckonců, tak už to u mediků bývá...


Žádné komentáře:

Okomentovat