Miluju batohy s popruhama:)Nejlépe v každé rovině batohu dva- jeden pár vertikálně, jeden horizontálně a jeden diagonálně. Přestože si celý rok stěžuju, že se mi jednotlivé popruhy motají do sebe, motají do batohu nebo motají i kolem mě, v momentě, kdy člověk potřebuje připevnit na batoh nějaké další zavazadlo, jsou všechny stížnosti a nadávky, které posbíraly za celý rok, rázem pryč.
Letos můj batoh dokázal nemožné! Na vrh batohu do popruhů jsem dokázala připevnit jedny botasky, inliny, jednu helmu, jeden pár chráničů zápěstí, sponku do vlasů, gumičku a jeden oranžový posilovací kroužek:) A mohlo se vyrazit!
V Liberci "Na rybníčku", na jednom z nástupních míst zájezdu, jsme společně s dalšími účastníky očekávali příjezd autobusu. Čekali jsme deset minut, patnáct minut, čtyřicet i čtyřicet pět minut. Po jedné hodině jsme se konečně dočkali!
V místě našeho dobrodružství, ve Sprembergu, jsme byli za chviličku. Až mě vyděsilo, jak rychle přišla chvíle pravdy- okamžik, kdy se poprvé po osmi letech(kromě malé zkoušky o víkendu) postavím na inliny.
Zážitek to byl vskutku nezapomenutelný:)!!!
První etapu, která vedla kolem jezera, které vzniklo rekultivací hnědouhelných dolů, jsem dojela do cíle jen díky setrvačnosti. Půl okruhu bylo mírně do kopce a druhá půlka naopak z kopce. Díky Bohu, že úsek "do kopce" byl jako první.
Příjezd na ubytovnu, horká sprcha a večeře ve formě švédských stolů mě donutila k úsměvu a dobré náladě. Večer jsme ještě pinkli volejbal a mohlo se jít spát!
Druhý den ráno jsme měli na výběr z mnoha variant bruslostezek- od 20km až po 50.
Já jsem si vyslechla svoji první nejkratší variantu a zbytek jen prohlížela ostatní, jak zběsile kroužkují na svých mapičkách záchytné body pro 50 km stezku (pochod) smrti.
Nejlépe bylo v čokoládovně Felicitas:). Prošli nebo spíš projeli jsme si celé čokoládové muzeum, ochutnali místní horkou čokoládu a přemýšleli co dál. Já měla jasno- zpět do základního tábora!
Neměla jsem jasno! Nechala jsem se přemluvit, že ještě těch pár kilometrů k jezeru Felixee ujedu. U Felixee jsem vyhrála soutěž "O nejkrásněji vypadající nejošklivější puchýř". On ani nevypadal jako puchýř, byla to jednoduše díra v noze. Oblepila jsem to, obvázala a pofoukala a vydala se za ostatními na sjezd do vesničky.
A tak jsme se najednou zapovídali a jeli a jeli...a nevnímali okolní svět až jsme se ocitli na křižovatce. Skupina inlinových chrtů už byla dávno v tahu. Vytáhla jsem svoji mapičku a prstem začala šátrat, kde jsme. Oči mi málem vypadli, když jsem zjistila, že jsem na stezce smrti. A ke třiceti km přede mnou.
Co teď? Kam s Ní?
Bylo jen jediné řešení- inliny hodit do pole, lehnout si na silnici a čekat!
Nesnáším "jediná řešení"!
V té chvíli jsem byla ráda za svou trdohlavost a ješitnost. Raději umřu v boji než abych přiznala, že na to nemám!
---
V tom momentě jsem toužila mít u sebe notebook, sednout si na obrudbník a vypsat se. Buďte rádi, že jsem ho neměla. Tolik sprostých slov, které jsem tehdá použila, jsem ani sama nevěděla, že vůbec znám!
---
Boj to byl dlouhý, krutý, vyčerpávající. Na 48 kilometru jsem si opravdu hodila inliny do pole a lehla si na silnici. Ale jelikož začalo pršet, sesbírala jsem svoji lidskou schránku, nasadila botky se čtyřmi kolečky a silou vůle dojela do cíle. Můj anjel mě hlídá...
Ve sprše jsem stála na jedné noze a ve zvláštní poloze se snažila nenamočit si děravou nohu, protože jediná mokrá kapka a já myslela, že se bolestí rozskočím. Po večeři jsem se odbelhala na pokoj.
Na poslední den jsem měla plán. Kousnu se do ruky a tím přinutím bolest, aby se koncentrovala v jiném místě než od pasu dolů.
Naštěstí byl poslední den spíš oddechový. Kroužili jsme kolem přehrady a ani si nikdo nevšimnul, když jsem se odpojila a šla si na molo sednout a rozjímat.
Cesta zpět utekla díky "Románu pro ženy"jako voda.
V Německu se mi líbilo. A věřím, že kdyby nám dva dny nepromžilo, bylo by to ještě hezčí:)
Btw. řekla jsem vám vlastně, že jsem na tento zájezd jela jako pomocný průvodce pro CK Trip? To jsem vlastně zapomněla:) Teoreticky jsem měla Já sbírat poslední klienty etapy, v praxi sbírali klienti Mě!:)
Přežila = zvítezila:)PS: A kupujte si batohy s popruhama! Sice je 363 dní v roce nevyužijete,ale jsou fajn:D