úterý 14. července 2009

NaAkademickéNebeVzetí


Ráno raníčko Danka vstala a do Motola na zápis se přichystala.
Nemá, Danka, nemá stání...do Motola ji cos pohání.
Do Motola ji cos nutí.
Co doma?
Nic jí po chuti!
:)
Černou, skoro nepíšící propiskou, se před zraky slečen ze studijního oddělení upsala k šesti letům psychického mučení:)
Dnešním dnem končí "období nikoho" a počíná Nový Věk.

Vítej doma!:)

pátek 10. července 2009

PostZápisový Zápit

Hej hola, hej hola, hej hola!!!!

Všem úspěšně zapsaným spolužákům, kolegům, právě stávajícím medikům,
budoucím lékařům, profesorům, docentům, vědeckým pracovníkům a laureátům na nobelovu cenu

OZNAMUJEME,

14.7.2009
od 12:00


P o s t Z á p i s o v ý Z á p i t



Plzeňská/130, Praha 5- Motol
Tramvaje č. 9, 10, 58 Autobusy č. 174, 180, 184 - zastávka Motol

O Dobronicích, o Kajetánce, o bádání nad tím, jak se rozřazuje do kruhů, o čihácích a jiných veselých pohádkových knížkách, o nás…
D.

čtvrtek 2. července 2009

Modré oči

Teď je všechno jinak.
Musím se smát, když se mě nekdo zeptá: "A co nového u tebe...??"
"Co nového? Všechno!"
Ale na staré jsem nezapomněla. Nemůžu zapomenout.
Tomáško, poraď mi, kam teď? Ty mi rozumíš, vždycky si mě dokázal prohlédnout jediným pohledem, vždycky si mě dokázal vrátit na zem, ale zároveň vždycky jsi mi dokázal dát možnost vzlétnout.



Někdy stačí okamžik štěstí, aby člověk mohl říci, že žil šťastně"...Ať už se stane cokoliv, byla jsem šťastná.

Dnes je 2.7.
...myslím na tebe...

pondělí 29. června 2009

Online on Inline

Miluju batohy s popruhama:)Nejlépe v každé rovině batohu dva- jeden pár vertikálně, jeden horizontálně a jeden diagonálně. Přestože si celý rok stěžuju, že se mi jednotlivé popruhy motají do sebe, motají do batohu nebo motají i kolem mě, v momentě, kdy člověk potřebuje připevnit na batoh nějaké další zavazadlo, jsou všechny stížnosti a nadávky, které posbíraly za celý rok, rázem pryč.
Letos můj batoh dokázal nemožné! Na vrh batohu do popruhů jsem dokázala připevnit jedny botasky, inliny, jednu helmu, jeden pár chráničů zápěstí, sponku do vlasů, gumičku a jeden oranžový posilovací kroužek:) A mohlo se vyrazit!

V Liberci "Na rybníčku", na jednom z nástupních míst zájezdu, jsme společně s dalšími účastníky očekávali příjezd autobusu. Čekali jsme deset minut, patnáct minut, čtyřicet i čtyřicet pět minut. Po jedné hodině jsme se konečně dočkali!
V místě našeho dobrodružství, ve Sprembergu, jsme byli za chviličku. Až mě vyděsilo, jak rychle přišla chvíle pravdy- okamžik, kdy se poprvé po osmi letech(kromě malé zkoušky o víkendu) postavím na inliny.
Zážitek to byl vskutku nezapomenutelný:)!!!
První etapu, která vedla kolem jezera, které vzniklo rekultivací hnědouhelných dolů, jsem dojela do cíle jen díky setrvačnosti. Půl okruhu bylo mírně do kopce a druhá půlka naopak z kopce. Díky Bohu, že úsek "do kopce" byl jako první.
Příjezd na ubytovnu, horká sprcha a večeře ve formě švédských stolů mě donutila k úsměvu a dobré náladě. Večer jsme ještě pinkli volejbal a mohlo se jít spát!

Druhý den ráno jsme měli na výběr z mnoha variant bruslostezek- od 20km až po 50.
Já jsem si vyslechla svoji první nejkratší variantu a zbytek jen prohlížela ostatní, jak zběsile kroužkují na svých mapičkách záchytné body pro 50 km stezku (pochod) smrti.
Nejlépe bylo v čokoládovně Felicitas:). Prošli nebo spíš projeli jsme si celé čokoládové muzeum, ochutnali místní horkou čokoládu a přemýšleli co dál. Já měla jasno- zpět do základního tábora!

Neměla jsem jasno! Nechala jsem se přemluvit, že ještě těch pár kilometrů k jezeru Felixee ujedu. U Felixee jsem vyhrála soutěž "O nejkrásněji vypadající nejošklivější puchýř". On ani nevypadal jako puchýř, byla to jednoduše díra v noze. Oblepila jsem to, obvázala a pofoukala a vydala se za ostatními na sjezd do vesničky.
A tak jsme se najednou zapovídali a jeli a jeli...a nevnímali okolní svět až jsme se ocitli na křižovatce. Skupina inlinových chrtů už byla dávno v tahu. Vytáhla jsem svoji mapičku a prstem začala šátrat, kde jsme. Oči mi málem vypadli, když jsem zjistila, že jsem na stezce smrti. A ke třiceti km přede mnou.
Co teď? Kam s Ní?
Bylo jen jediné řešení- inliny hodit do pole, lehnout si na silnici a čekat!
Nesnáším "jediná řešení"!
V té chvíli jsem byla ráda za svou trdohlavost a ješitnost. Raději umřu v boji než abych přiznala, že na to nemám!
---
V tom momentě jsem toužila mít u sebe notebook, sednout si na obrudbník a vypsat se. Buďte rádi, že jsem ho neměla. Tolik sprostých slov, které jsem tehdá použila, jsem ani sama nevěděla, že vůbec znám!
---
Boj to byl dlouhý, krutý, vyčerpávající. Na 48 kilometru jsem si opravdu hodila inliny do pole a lehla si na silnici. Ale jelikož začalo pršet, sesbírala jsem svoji lidskou schránku, nasadila botky se čtyřmi kolečky a silou vůle dojela do cíle. Můj anjel mě hlídá...

Ve sprše jsem stála na jedné noze a ve zvláštní poloze se snažila nenamočit si děravou nohu, protože jediná mokrá kapka a já myslela, že se bolestí rozskočím. Po večeři jsem se odbelhala na pokoj.

Na poslední den jsem měla plán. Kousnu se do ruky a tím přinutím bolest, aby se koncentrovala v jiném místě než od pasu dolů.
Naštěstí byl poslední den spíš oddechový. Kroužili jsme kolem přehrady a ani si nikdo nevšimnul, když jsem se odpojila a šla si na molo sednout a rozjímat.
Cesta zpět utekla díky "Románu pro ženy"jako voda.

V Německu se mi líbilo. A věřím, že kdyby nám dva dny nepromžilo, bylo by to ještě hezčí:)

Btw. řekla jsem vám vlastně, že jsem na tento zájezd jela jako pomocný průvodce pro CK Trip? To jsem vlastně zapomněla:) Teoreticky jsem měla Já sbírat poslední klienty etapy, v praxi sbírali klienti Mě!:)

Přežila = zvítezila:)


PS: A kupujte si batohy s popruhama! Sice je 363 dní v roce nevyužijete,ale jsou fajn:D

úterý 23. června 2009

Mys Dobré Naděje

Každý den nemusí být jen šťastný, stejně tak každý den nemusí být jen zlý. Svět není černobílý. Je barevný!

Dnešní den měl tolik příchutí, tolik vůní, tolik nadějí. Nadějí věřit ve svůj příběh, věřit v poznání a v tisíc tváří pravdy.
Nadějí věřit v lidi a milovat je!

Chtěla bych vykřiknout: "Dobrý člověk ještě žije":) Věřím, že ano...

pátek 19. června 2009

...po pěti měsících... Šílený Sen

..."až se rozední, bude konec". Tak tenkrát začal Tomáško jeden z našich posledních virtuálních rozhovorů. Byla zima, byl leden, bylo po mém maturitním plese.
Povídali jsme si dlouho. A čím víc za okny sněžilo, tím víc jsme od sebe byli dál a dál. A když brzy k ránu bylo všechno beznadějně zapadané, my dva jsme si byli úplně cizí.

V zimě bylo krásně, v zimě bylo zle. Měla jsem strach z toho, co bude až ta zima skončí. Bála jsem se přijímaček. Bála jsem se nejistoty, která se stále plížila kolem mě.
A do toho všeho zmatku, čekání, doufání, tu by Tomáško. Další velká nejistota. Být s ním znamenalo postavit se do řady a doufat. Neměla jsem síly ani odvahy. Neměla jsem na to. Nemůžu být s Tomáškem, ale ani bez Tomáška. Ten večer padnul rozsudek: Nemůžu být s Tomáškem, musím být bez Tomáška.
v duchu jsem si myslela, že když ho neuvidím, když o něm neuslyším, zapomenu.
Tu noc jsem si v hlavě vymyslela šílený plán. Šílený Sen! Tomáška chci vidět až po posledních přijímačkách. Až 19.6.
Čekalo na mě pět měsíců...

Dneska je 19.6. A on už tu není.
...zbyl mi jen ten fiktivní Šílený Sen

úterý 16. června 2009

Šílený Sen

"Ruce se mi třesou, kolena se mi třesou i hlas se třese."
Vynořila se z podzemí.
"Snad to byl ten správný východ. Ano, já vím, už jsem tu byla, před pěti měsíci, to ale ještě neznamená, že se nemůžu ztratit znova.
Systém pražského metra je mi naprosto jasný, jen mi chybí "metrovská" instuice najít ten správný "výlez"."

Vyběhla po schodech a začala se ohlížet kolem sebe. Stála na náměstí Jiřího z Poděbrad a prohlížela si velký barevný ukazatel. Proč? Znala to tu. Věděla kudy vede Slavíkova ulice. Věděla, že je správně. Tento den, tento večer se však bála uvěřit sama sobě.

"18:36. Je to brzy nebo pozdě?"

Pořád stála na rohu náměstí, a ačkoliv měla v hlavě jasno kudy, nemohla se odhodlat vykročit. Snažila se zhypnotizovat ciferník hodinek. Možná je chtěla popohnat, možná chtěla vrátit o pár chvil zpět.
Nakonec se přeci jen rozhodla.
V černých lodičkách, které jí nebyly vlastní, se rychlou nemotornou chůzí blížila na konec ulice. Neuměla přizpůsobit svou chůzi dané situaci, nikdy neuměla chodit pomalu. V Tanvaldě je totiž všechno tak blízko, že se všude chodí pěšky. A jelikož se všude chodí pěšky, je to všude daleko:) Za ta léta se naučila rychlému přesunu z místa na místo a jejímu tempu málokdo stačil. Ale, pravda, v lodičkách a v sukni to vypadalo trochu komicky.

Až teprve teď, když se zastavila, si uvědomila, jak je zadýchaná. Srdeční ozvy jí rezonovaly v hlavě. Hlubokými nádechy se snažila uklidnit, ale nepomáhalo to. Stála před výlohou Holanu a skrz nejnovější modely pohorek od Asola, skrz ladně naaranžované horolezecké úvazky ve výloze neviděla dovnitř.

Tenkrát, před pěti měsíci, věřila, že když ho dlouho neuvidí, že když o něm dlouho neuslyší, zapomene.
Tenkrát v lednu měla plnou hlavu přijímaček a maturit. Chtěla si nejprve uklidnit jednu část života, než se pustí do dalšího dobrodružství.

Teď ,po pěti měsících, má po maturitě, po přijímačkách.
Teď je ten správný čas.

"18:48. Tak a teď"

Sesbírala střípky odvahy, otevřela dveře a vešla dovnitř. Rychle se rozhlédla kolem...ale kromě slečny, která seděla u poladny a prohlížela si "Outdoor", kromě pár zákazníků, kteří byli různě roztroušeni po obchodě...to, co hledala neviděla.
Přešla do druhé části prodejny, uprostřed se otočila(doslovně) na podpatku a vrátila se zpět. Zastavila se u té mladé slečny a právě, když se chtěla zeptat...zeshora se ozvalo:

"Danuliačik?"

Bleskově se otočila za hlasem.

"Jsi to ty. Je toto možné?"usmál se.

Okamžitě seběhl po schodech k ní.
Aniž by stačila cokoliv říct, pevně ji objal.

Rukopis Královehradecký


Děkanát Lékařské fakulty v Hradci Králové, Univerzity Karlovy v Praze rozhodl ve věci Dany Humlové o přijetí ke studiu takto:

V akademickém roce 2009/2010 Vás PŘIJÍMÁM ke studiu magisterského studijního programu Všeobecné lékařství v prezenční formě studia na Lékařskou fakultu v H.K., UK

prof. MUDR. Vladimír palička, CSc.,dr.h.c.
------
má asociace: "Štěpánku, z tebe bude DOKTOR !!!" :)