Škola škola škola
Volno
Škola škola škola
A jakkoli stejnojace, nudně a nevýrazně to zní, pravá tvář současného běhu je toliko různojaká.
Jsou to ty dětské sny, kdy běžíme a zachraňujeme, kdy pomáháme světu, kdy luštíme záhady a chytáme zloděje, kdy všechno končí šťastně, kdy publikum tleská...
Máme sen, chceme sen, žijeme pro sen, žijeme ve snu.
Jak krutá jsou každá rána, jak se zima tlačí pod peřinu, jak kličkuje v drobných skulinkách a hledá cestu dovnitř...
Otočit se a zapomenout? Spát? Vrátit se? Vstát?
Můj lide, to chce klid, budeme jednou balvan, obrovský balvan klidu, porostlý vzácnými mechy, a na něm vyryto bodly, že zachovali jsme klid. Pokud jde o mne, až umřu, přísahám, ani svalem nepohnu v kamenné tváři, já pro jistotu už nyní, pohrdaje a mlčky, se semknutými ústy, se zaťatými zuby, uraženě a vztekle zachovávám též klid. Mlčení drásá nám nitro a ticho na nás křičí, že možná budeme sami, nebudeme však ničí, dokud nám zbude dech!
čtvrtek 26. listopadu 2009
pondělí 2. listopadu 2009
Musela jsem...
Číslo v diáři i v mobilu, facebook, kontakt na icq i na skype, adresa na Kajetánku...
Všechno je pořád na svém místě.
Číslo je hluché, facebook zarůstá prachem, kontakty offline a na Kajetánce v pokoji na třetím patře bydlí už jiní.
Dnes už půl roku.
Člověk si nakonec zvykne na všechno. I já si zvykla.
Musela jsem!





Moj Tio, take slniečko, ktoré rozjasnilo den
Všechno je pořád na svém místě.
Číslo je hluché, facebook zarůstá prachem, kontakty offline a na Kajetánce v pokoji na třetím patře bydlí už jiní.
Dnes už půl roku.
Člověk si nakonec zvykne na všechno. I já si zvykla.
Musela jsem!



Moj Tio, take slniečko, ktoré rozjasnilo den
čtvrtek 29. října 2009
Šíleně Šílená
Není hvězda jako hvězda. Jsou hvězdy malé a hvězdy velké. Jsou velké hvězdy v malém městě, které jsou jen střípečky v tom velkém. Jsou malé hvězdičky a hvězdná souhvězdí. Jsou celé galaktické prostory plné hvězdných mlh, červených trpaslíků a rudých obrů.
A v celém vesmíru existuje jen jedna, zatoulaná už z dávnověku, která stejně jako pták Fénix znovu a znovu umírá, aby se mohla znovu a znovu probudit k životu. A svým leskem a bleskem řídit život okolí. "H"vězda!
Jak se u nás říká: „Na Hvězdu cesta daleká, ale zpátky raz dva!“. Tak přesně tak probíhala včerejší Šíleně Šílená Hvězdná Medická Párty, poprvé ve své historii pod taktovkou Motoláku.
Když už Motolák jednou probudí Hvězdu k životu, tak Hvězda praská ve švech! Tématem párty se stalo, jak jinak, všechno, co zavání jinojakostí a desinfekcí! Od osmé hodiny do Hvězdy proudily davy roztodivných diagnóz. S postupující hodinou fronta u vchodu jen rostla a sílila. Uvnitř na parketu houstl vzduch a prostor se scvrkával tak, až nakonec byl každý každému bratrem.
Renomovaní lékaři odposlouchávali fonendoskopem šelest na dně prázdné sklenice. Specialisti chirurgických oborů přišli přímo od operačních stolů v rouškách a čepicích, zakrvácení od hlavy až po paty, někteří ještě s nástroji v ruce, a zarytě hledali, co by se dalo kde přeříznout.
Byli tu i zástupci zřízenců, kteří se zřídili do němoty a ještě dál. Byli tu optikové, kteří ostřili na dálku i na blízko, pánové z ORL, kteří se strč-prst-skrz-krk drželi záchodů, byli tu ortopedi se svým tesařským náčiním, byli tu z transfuzních stanic, a když došla krev, tak sosali i jiného moku.
Pro všechny případy, pro všechny kolapsy, fraktury, luxace, porody, punkce a jiné tu bylo těch nejlepších specialistů. Pro náhlé srdeční zástavy a bezdeší přispěchali záchranáři od Červeného kříže, kteří se odvážně vrhali do davu na taneční parket a ve víru tance na požádání dýchali z úst do úst.
Avšak největším komfortem bezpečí Party Šíleních mediků byli bezpochyby naše obětavé sestřičky. Málokterý lékař by se, v rámci ujištění vlastní bezpečnosti, za nimi neohlédnul. Jejich starost o druhé, jejich laskavé pohledy a minikrátké sukně byly vždy v pravý čas na pravém místě. Ne nadarmo je sestřička lékařova pravá (někdy i levá) ruka!
Díky bohu, že na akci došlo málo stomatologů a neurochirurgů, a proto má každý chrup a hlavu na svém místě!

Šíleně Šílená zářila skrz celou noc a její žár sálal až do ranních hodin, kdy opět vyhasla a utichla. Žár zničil všechny bacily, odstranil všechny malformace.
Není možné Hvězdu zahlédnout z Vesmíru, protože její záře není trvalá, ale pokud si ve správný čas stoupnete na Vypich, pražskou střechu světa, uvidíte, jak šibalka září, jak sálá, jak hoří!
Kdo to nezažil, nepochopí, kdo zažil, nezapomene!
(pro Motolák)
http://motolak.lf2.cuni.cz/node/251
A v celém vesmíru existuje jen jedna, zatoulaná už z dávnověku, která stejně jako pták Fénix znovu a znovu umírá, aby se mohla znovu a znovu probudit k životu. A svým leskem a bleskem řídit život okolí. "H"vězda!
Když už Motolák jednou probudí Hvězdu k životu, tak Hvězda praská ve švech! Tématem párty se stalo, jak jinak, všechno, co zavání jinojakostí a desinfekcí! Od osmé hodiny do Hvězdy proudily davy roztodivných diagnóz. S postupující hodinou fronta u vchodu jen rostla a sílila. Uvnitř na parketu houstl vzduch a prostor se scvrkával tak, až nakonec byl každý každému bratrem.
Renomovaní lékaři odposlouchávali fonendoskopem šelest na dně prázdné sklenice. Specialisti chirurgických oborů přišli přímo od operačních stolů v rouškách a čepicích, zakrvácení od hlavy až po paty, někteří ještě s nástroji v ruce, a zarytě hledali, co by se dalo kde přeříznout.Byli tu i zástupci zřízenců, kteří se zřídili do němoty a ještě dál. Byli tu optikové, kteří ostřili na dálku i na blízko, pánové z ORL, kteří se strč-prst-skrz-krk drželi záchodů, byli tu ortopedi se svým tesařským náčiním, byli tu z transfuzních stanic, a když došla krev, tak sosali i jiného moku.
Pro všechny případy, pro všechny kolapsy, fraktury, luxace, porody, punkce a jiné tu bylo těch nejlepších specialistů. Pro náhlé srdeční zástavy a bezdeší přispěchali záchranáři od Červeného kříže, kteří se odvážně vrhali do davu na taneční parket a ve víru tance na požádání dýchali z úst do úst.
Avšak největším komfortem bezpečí Party Šíleních mediků byli bezpochyby naše obětavé sestřičky. Málokterý lékař by se, v rámci ujištění vlastní bezpečnosti, za nimi neohlédnul. Jejich starost o druhé, jejich laskavé pohledy a minikrátké sukně byly vždy v pravý čas na pravém místě. Ne nadarmo je sestřička lékařova pravá (někdy i levá) ruka!
Díky bohu, že na akci došlo málo stomatologů a neurochirurgů, a proto má každý chrup a hlavu na svém místě!

Šíleně Šílená zářila skrz celou noc a její žár sálal až do ranních hodin, kdy opět vyhasla a utichla. Žár zničil všechny bacily, odstranil všechny malformace.
Není možné Hvězdu zahlédnout z Vesmíru, protože její záře není trvalá, ale pokud si ve správný čas stoupnete na Vypich, pražskou střechu světa, uvidíte, jak šibalka září, jak sálá, jak hoří!
Kdo to nezažil, nepochopí, kdo zažil, nezapomene!
(pro Motolák)
http://motolak.lf2.cuni.cz/node/251
What´s new?

Tak už jsem tu jeden dlouhý měsíc! Přesně na den!
Z anatomie jsme u svalů horní končetiny, v histole (díky všem svátkům, děkanským dnům a imatrikulacím) tvrdneme stále ještě v buňce, v latině u IV. deklinace, na První Pomoci jsme úspěšně kariopulmonárně resuscitovali, byli v šoku a zastavovali krvácení, na přednášky z ošetřovatelství nechodím, biochemie je celkem legrace a v zimně u zkoušky z biofyziky vyletím. Ještě jsem zapomněla tělocvik. Po těžkých plánech s volejbalem jsem nakonec skončila na overbollech.
Kolejní život je paráda. Člověk může dělat co chce, kdy chce. Ke každému je to kousek, tak stačí jen obout pantofle, hrníček na kafe a jít se družit. Jedinou nedokonalostí je snad kvadraticky stoupající hromada špinavého prádla a nádobí.
Můj devatenáctiletý denní režim je po revoluci. Po Velké Řijnové Revoluci!Rozhodně nebyla sametová. Během jednoho měsíce jsem si zvykla, že můj denní kolotoč končí kolem druhé ranní a začíná až po deváté. Většinou s podobným scénářem- probudit se, zkulturnit se a hurá na oběd do menzy.
Začala psát pro Motolák. Je to vlastně poprvé, kdy musím závazně psát. Na každou akci, která se pořádá na fakultě a v Motoláku, musí přijít moje vlastní reflexe. Zatím to jde, uvidíme, jak to půjde, až mi to nepůjde.
Jsem tu teprve jeden měsíc a připadám si tu jako doma.
neděle 18. října 2009
Severní vítr je krutý...
...počítej má lásko s tím.
Nepočítala nebo se spíš přepočítala.
Jsem pražákem (nebo lépe pražanem nebo ještě milosrdněji studentem studujícím po čas studia v Praze) teprve pár týdnů a už mi kruté severní klima našich opičích hor překvapilo.
Jen co jsem přijela a ohřála se v teple domova, spustila se mi rýma, jako když zapnete vodovodní kohoutek.
Bolí mě celý člověk, kapesník si držím u nosu a v nepravidelných intervalech otevírám pusu, nadechuji se a očekávám, jestli tentokrát kýchu nebo ne. Kýchnu! A třikrát za sebou! Parada :/
S nemocí jsem na tom jako mužské pohlaví. Nemocná málokdy, ale když, tak si alepsoň pořádně postěžovat a pozoufat, ať to každý slyši!
A tak si zoufám. A nejen z nemoci, ale i ze školy, domova, samoty. Jak je člověk doma, přichází na něho chmury všehosvěta.
Není tady opory, která mi na koleji podá pomocnou ruku a řekne třeba: "Pojď, koukneme na Burtona":)
Ne, doma je jen nejdražší sestra, která nemá čas na nic jiného než je výběr správného odstínu make-upu, je tu mamka s taťkou, kteří otáčejí oči v sloup, jakmile nesedím v knížkách. A naštěstí, je tu Čenda, ten se vždycky přitulí a nechá se drbat za ušima a na bříšku až do konce světa:)
Učeního je hodně a míst, kam si zalézt málo. A tak bojuju. Bojuju s protorem, časem, nemocí, záplavou ligament a carpálních a tarsálních kůstek, bojuju sama se sebou, bojuju proti severnímu větru všehosvěta.
Ale pamatujete na Burtnovu Velkou rybu? "Čím je cesta obtížnější, tím větší odměna čeká na konci"
A tak bojuju. Bojuju za šťastný konec!
Nepočítala nebo se spíš přepočítala.
Jsem pražákem (nebo lépe pražanem nebo ještě milosrdněji studentem studujícím po čas studia v Praze) teprve pár týdnů a už mi kruté severní klima našich opičích hor překvapilo.
Jen co jsem přijela a ohřála se v teple domova, spustila se mi rýma, jako když zapnete vodovodní kohoutek.
Bolí mě celý člověk, kapesník si držím u nosu a v nepravidelných intervalech otevírám pusu, nadechuji se a očekávám, jestli tentokrát kýchu nebo ne. Kýchnu! A třikrát za sebou! Parada :/
S nemocí jsem na tom jako mužské pohlaví. Nemocná málokdy, ale když, tak si alepsoň pořádně postěžovat a pozoufat, ať to každý slyši!
A tak si zoufám. A nejen z nemoci, ale i ze školy, domova, samoty. Jak je člověk doma, přichází na něho chmury všehosvěta.
Není tady opory, která mi na koleji podá pomocnou ruku a řekne třeba: "Pojď, koukneme na Burtona":)
Ne, doma je jen nejdražší sestra, která nemá čas na nic jiného než je výběr správného odstínu make-upu, je tu mamka s taťkou, kteří otáčejí oči v sloup, jakmile nesedím v knížkách. A naštěstí, je tu Čenda, ten se vždycky přitulí a nechá se drbat za ušima a na bříšku až do konce světa:)
Učeního je hodně a míst, kam si zalézt málo. A tak bojuju. Bojuju s protorem, časem, nemocí, záplavou ligament a carpálních a tarsálních kůstek, bojuju sama se sebou, bojuju proti severnímu větru všehosvěta.
Ale pamatujete na Burtnovu Velkou rybu? "Čím je cesta obtížnější, tím větší odměna čeká na konci"
A tak bojuju. Bojuju za šťastný konec!
čtvrtek 15. října 2009
White Christmas

Bílé svinstvo padá mi za límec,
vždyť on je skoro prosinec!
Neni! Je říjen, dokonce teprve polovina řijna.
Poslední týdny jsem si zvyla zalézat pod peřinu až kolem jedné nebo druhé ranní, a proto každé další ráno, kdy musím stávat na sedmou, abych se doplazila na fakultu, upřímně nesnáším a zoufale prosím budík o slitování. Ani dnešek nebyl vyjímkou. Vrávoravě jsem vyklouzla z postele. Venku ještě tma jako v pytli. Mžouravě jsem hledala na svém stole lampičku. Pouliční lampa před Kajkou žlutě svítila do tmy a pod jejím svitem jsem konečně, konečně po dlouhém půl roce zahlédla svoji životní radost a lásku! V Praze padá sníh!!!
Miluju, miluju, miluju sníh!
Miluju, miluju, miluju zimu!
Najednou všechna únava zmizela a já skákala až do stropu!
Po cvikách z první pomoci (kde jsem si víčka musela téměř podepřít sirkou), jsem vyrazila na sever. Na sever domů. Po třech týdnech se vracím ke kořenům. Momentálně ovšem ty kořeny leží pod půl metrovou vrstvou sněhu.
Cesta byla tragická. Před jabloncem jsme chytli kolonu kamionů, kteří ještě neměly přezuto na zimní dobrodružství, spoustu větví přes cestu, dvě ambulance a hasiče. Jelikož zpoždění nabralo na síle, ujel mi autobus do mé rodné dědiny.
Po dlouhé anabázi jsem už ale v teple.
Tanvald bez sněhu není Tanvald!
PS: Těšte se Pražáci, přivezu vám v neděli do Prahy pořádnou severní zimu!

úterý 13. října 2009
Kolotoč
Chtěla jsem napsat první zážitky prvního týdne!
Chtěla jsem napsat zážitky po prvním zkoušení z anatomie i histologie!
Chtěla jsem napsat, jak moc nesnáším biofyziku i o tom, jak jsem si myslela, že už nikdy v životě nepoužiju nenaučené a mnou nepochopené derivace!
Chtěla jsem napsat o večerním kolejním životě, o párty na Hvězdě, na kterou nás nepustili, o tom, jak jsme vypili Radovi víno, o bludišti jménem FN Motol.
Ale nenapsala! Ale napíšu! Časem... :)
I když občas povzdechneme a neusále si stěžujeme- ať už nad počasím, hromadou učení, nad nikdynicnevědícím studijním oddělením, nad veledůležitými slečnami z knihovny, nad nejnudnějšími přednáškami z ošetřovatelství nebo nad zácpou na Vypichu, tak jedno...
...jedno jediné vím jistě! Neměnila bych!
Mám ráda tápání po nemocnici, vysedávání před emergency, nošení bíléjo pláště.
Mám ráda tu pondělní zoufalost před úterním zkoušením, probděné noci v Čihákovi a Netterovi, sobotní večery se Sobottou.
Mám ráda vysedávání na okně a ševelení zaklínacích formulí jako sulcus tendinis musculi flexoris hallucis longi :)
Mám ráda příhody dr. Příhody i vynechávání ranních přednášek.
Mám ráda Motolák.
Mám ráda Artura, který nesouhlasně kroutí očima, když něco nevím, který má se mnou nekonečnou trpělivost, který mi vždycky dokáže, že to dokážu.
Mám ráda svoji spolubydlu, ačkoliv ona je ze mě už na prášky.
A mám ráda všechno všechny, kteří voní formalínem a desinfekcí.
(teda s tím formalínem se až dneska uvidí) :)
Jen Kajetánka mě občas vrátí prudce na zem. Dvě patra podemnou bydleli ti, kteří tam už nikdy bydlet nebudou. Ale věřím, že kdyby tam bydleli, stáli by při mně, měli by mě rádi...Já je mám ráda. Oni to ví...
Chtěla jsem napsat zážitky po prvním zkoušení z anatomie i histologie!
Chtěla jsem napsat, jak moc nesnáším biofyziku i o tom, jak jsem si myslela, že už nikdy v životě nepoužiju nenaučené a mnou nepochopené derivace!
Chtěla jsem napsat o večerním kolejním životě, o párty na Hvězdě, na kterou nás nepustili, o tom, jak jsme vypili Radovi víno, o bludišti jménem FN Motol.
Ale nenapsala! Ale napíšu! Časem... :)
I když občas povzdechneme a neusále si stěžujeme- ať už nad počasím, hromadou učení, nad nikdynicnevědícím studijním oddělením, nad veledůležitými slečnami z knihovny, nad nejnudnějšími přednáškami z ošetřovatelství nebo nad zácpou na Vypichu, tak jedno...
...jedno jediné vím jistě! Neměnila bych!
Mám ráda tápání po nemocnici, vysedávání před emergency, nošení bíléjo pláště.
Mám ráda tu pondělní zoufalost před úterním zkoušením, probděné noci v Čihákovi a Netterovi, sobotní večery se Sobottou.
Mám ráda vysedávání na okně a ševelení zaklínacích formulí jako sulcus tendinis musculi flexoris hallucis longi :)
Mám ráda příhody dr. Příhody i vynechávání ranních přednášek.
Mám ráda Motolák.
Mám ráda Artura, který nesouhlasně kroutí očima, když něco nevím, který má se mnou nekonečnou trpělivost, který mi vždycky dokáže, že to dokážu.
Mám ráda svoji spolubydlu, ačkoliv ona je ze mě už na prášky.
A mám ráda všechno všechny, kteří voní formalínem a desinfekcí.
(teda s tím formalínem se až dneska uvidí) :)
Jen Kajetánka mě občas vrátí prudce na zem. Dvě patra podemnou bydleli ti, kteří tam už nikdy bydlet nebudou. Ale věřím, že kdyby tam bydleli, stáli by při mně, měli by mě rádi...Já je mám ráda. Oni to ví...
pátek 2. října 2009
Buď Vítán mezi Svými
Zamračená obloha a mrhající déšť už od sedmé hodiny předpovídaly, že účast na této párty bude víc otázkou morální odpovědnosti než samotnou chutí k alkoholu.
Vrchol Welcome Weeku- WELCOME PARTY- začala právě v tento čas!
Celý večer byl programově rozčleněn do tří částí. V devět hodin začala pro nás hrát kapela KROCAN Orchestra a s prvním úderem do bubnů započala i první část KŘESTU prváků.
Já, jako současný prvák, jsem byla tedy vyslána se svým kruhovým týmem na stezku odvahy. Stezku, která ačkoliv byla celá pod pouličním osvětlením a čítala jen asi 100 m, byla zlomovým momentem celého večera! Přes zručnost při hodu vajíčkem, hledání partnerů podle vůně až po exování piv (primární místo zlomu večera!:-)
V jedenáct potom pokračovala druhá část KŘTU. S povinným prstem v nose a rukou na srdci jsme slibovali na Čiháka a na Řasinku, že budeme studovat a pít tak, jak se na studenta nejlepší lékařské fakulty sluší! A tak se z nás přes jeden večer stali ti nejlepší prváci té nejlepší fakulty!
A tuto skutečnost jsme s nejlepším svědomím a mírně pohrouženým vědomím zapíjeli až do samého dna!
O půlnoci potom začala poslední ze tří programových částí. Byl vyhlášen nejkrvelačnější mafián, který měl na svědomí nejvyšší počet nevinných obětí. Samotná hra Mafie byla rozehrána už na seznamovacím kurzu v Dobronicích, kde si člověk tajně vytáhl jméno své spolužácké oběti, kterou musel nejprve poznat, najít a nikým jiným neviděn políbit na odhalenou část těla. Takže můžeme s radostí oznámit, že současní prváci jsou políbeni. A ten, kdo zůstal nepolíben, může jen hořce litovat!
Všem svým kolegům ze starších ročníků děkujeme za podporu a rady nejen ke studiu. Jedni radili tak, jiní onak a my se teď s tím musíme sami v sobě poprat.
Byli nám podporou morální i tou reálnou v podobě stojících či ležících orientačním bodů, o které jsme se mohli s notnou dávkou odvahou opřít a nevrávorat.
WELCOME PARTY nás důkladně přivítala a ozkoušela další z povinných limitů, které by student, obzvlášť student medicíny, obzvlášť student 2. lékařské fakulty, měl ustát!
Budeme se snažit dostát tomu, v co jsme s prstem v nose přísahali!
K tomu nám dopomáhej Čihák a Bible Žlutá!
Amen
Vrchol Welcome Weeku- WELCOME PARTY- začala právě v tento čas!
Celý večer byl programově rozčleněn do tří částí. V devět hodin začala pro nás hrát kapela KROCAN Orchestra a s prvním úderem do bubnů započala i první část KŘESTU prváků.
Já, jako současný prvák, jsem byla tedy vyslána se svým kruhovým týmem na stezku odvahy. Stezku, která ačkoliv byla celá pod pouličním osvětlením a čítala jen asi 100 m, byla zlomovým momentem celého večera! Přes zručnost při hodu vajíčkem, hledání partnerů podle vůně až po exování piv (primární místo zlomu večera!:-)
V jedenáct potom pokračovala druhá část KŘTU. S povinným prstem v nose a rukou na srdci jsme slibovali na Čiháka a na Řasinku, že budeme studovat a pít tak, jak se na studenta nejlepší lékařské fakulty sluší! A tak se z nás přes jeden večer stali ti nejlepší prváci té nejlepší fakulty!
A tuto skutečnost jsme s nejlepším svědomím a mírně pohrouženým vědomím zapíjeli až do samého dna!
O půlnoci potom začala poslední ze tří programových částí. Byl vyhlášen nejkrvelačnější mafián, který měl na svědomí nejvyšší počet nevinných obětí. Samotná hra Mafie byla rozehrána už na seznamovacím kurzu v Dobronicích, kde si člověk tajně vytáhl jméno své spolužácké oběti, kterou musel nejprve poznat, najít a nikým jiným neviděn políbit na odhalenou část těla. Takže můžeme s radostí oznámit, že současní prváci jsou políbeni. A ten, kdo zůstal nepolíben, může jen hořce litovat!
Všem svým kolegům ze starších ročníků děkujeme za podporu a rady nejen ke studiu. Jedni radili tak, jiní onak a my se teď s tím musíme sami v sobě poprat.
Byli nám podporou morální i tou reálnou v podobě stojících či ležících orientačním bodů, o které jsme se mohli s notnou dávkou odvahou opřít a nevrávorat.
WELCOME PARTY nás důkladně přivítala a ozkoušela další z povinných limitů, které by student, obzvlášť student medicíny, obzvlášť student 2. lékařské fakulty, měl ustát!
Budeme se snažit dostát tomu, v co jsme s prstem v nose přísahali!
K tomu nám dopomáhej Čihák a Bible Žlutá!
Amen
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)