pátek 18. prosince 2009

Zpoždění

Nikdy jsem neuměla chodit přesně na čas. Buď brzo nebo pozdě.
A dneska?
Zpoždění...

Místo v šest třicet, osm třicet. 120 minut nechtěného spánku, kdy jsem přišla o přednášku, o vánoční rozloučení s Víťou, o nejlepší ´AiJajovou´ společnost v autobuse...

Mám zpoždění a neuvěřitelnou smůlu...

pondělí 14. prosince 2009

Předvánoční finiš



Celá Praha voní skořicí a pečenými kaštany. Po zemi se táhne nasládlá vůně vanilkového cukru, který dopadá z trdelníků přímo na dlážděné náměstí. Je tady citrón a svařák, vánoční jmelí, z každého koutu hučí vánoční koledy a celé město se rozsvítilo do všech barev. Do všech barev z barev, do všech barev barev z barev...

Můj zápočtový pohovor na HZL skončil skvěle a práce, kterou jsem předkládala ještě lépe! Mám radost! Vůbec jsem do té práce nevkládala takové naděje.

Někteří páni vyučující mi začínají vysedávat a v pravidelných intervalech tahat za moje posledni dobou hodně zkoušené nervy. A někdy mi tam dokonce sedí i celé ústavy. Konkrétně se odvolávám od čerta k ďáblu, prosím u všem starostolců a modlím se ke všem svatým, aby někdo vymazal z mého života ústav biofyziky i s předrahým Ferdinandem Vargou! Ať jde k čertu!

Dlouhodobou studií jsem zjistila, že mi vlastně nevadí se učit, nevadí mi ani se hodně učit. Ale bohužel, před anatomií mívám záchvaty histologie, před histologií záchvaty anatomie. Musím to ještě trochu poladit a lépe načasovat, a potom mě zastaví snad už jen Ferdo a jeho "neuspěla u zkoušky z biofyziky." :)


Zítra poslední zápočtový test z anatomie a hurá, jsou tady vánoční prázdniny. Čtrnáct dní NEzaslouženého NEodpočinku a NEklidu. S krutou přípravou na biofyziku, biochemii...a první pomoc.

... Help ! ... Hilfe ! ... Au Secour ! ...

středa 9. prosince 2009

Mám lebku. A za Á!

:)
A Dneska jsem vybojovala i zápočťák na histologii. Mám dostatek procent na to, abych si mohla dovolit nepsat poslední test, který nás čeká až po Vánocích. Jupí:)
Příhodovi jsem odevzdala svou práci a zápočtový pohovor mi byl spočítán na pátek v 10:00.
Plány se plní do posleních detailů.
Snad už jen po Vánocích napsat zbytek zápočtů, užít si pitevní týden, spravit předtermíny na biofyzice a biochemii, první pomoc si zapsat do prvního řádného zouškového termínu a oslavit přechod z nácti do kulatých dvaceti let!

neděle 6. prosince 2009

V době, kdy nebe je plné nejzářivějších úsměvů


Slibují nám lepší svět, vyšší platy, méně práce. Slibují v pravidelných intervalech, slibují a úsměvy rozdávají na všechny strany. Křičí do světa velká slova, která se jako nafouklé bubliny vznáší nad hlavami lidí, ale dosud do žádného domova klid a pokoj nepřinesla.

Ve starověkém Římě senátoři křičeli „Chléb a hry“. A moc dobře věděli, že jen to jim zajistí stín nad rozhodováním o životě jiných. Napoleon III. už rázněji volal po „Cukru a biči“. Podrobte si lidi, ukažte jim dobrou vůli a trpělivost, dejte jim naději, slibujte a budou vás následovat kamkoliv.

Lidé slyší na krásně zabalená velká slova. Jen nám klidně říkejte lži, ale ať se to hezky poslouchá, ať to hezky vypadá!

A úsměv, prosím!

Media nás každý den zásobují těmi nejaktuálnějšími novinkami ze světa, šokují nás zprávami o bojích na východě, probouzí v nás závist při virtuálních exkurzích do vyspělejších států, oslavují amerického prezidenta, vysmívají se tomu českému. Média v dnešní době už ztratila všechny zábrany a limity. Jsme přeci otevřená společnost. Jsme přeci svobodná společnost.

Po revoluci se slibovala objektivita veřejnoprávní televize. Ale jen si poslechněte, kolikrát dostanete z večerních zpráv už předem naservírováno, co si máte o daném problému myslet. „A pokud si chcete počkat na rozbor dané situace, zapněte si nás v nočních hodinách, a to na Čt 24.„

Ano, pravda, jsou tady možnosti, ale jako by se snažili je oddálit co nejvíc do nepopulárních hodin a na co nejodlehlejší kanál. A proč? Protože peoplemetry jsou na nule. Oni potřebují sledovanost, zvlášť pokud se jedná o televize soukromé. Pro široké masy jsou tady nesmyslné nekonečné televizní seriály, Superstar I., II., III., zprávy s veselým zvířátkem na závěr.

Smějte se nám, prosím!

Je to pravidelná dávka emocí, která by měla lidi odreagovat a odtáhnout od reality. Lidé mají rádi strašidelné příběhy, překvapení, osudové zápletky a zamilované pohádky. Hladoví po lásce, po vítězství, po ocenění… Jako by si vším tím televizním adrenalinem kompenzovali vlastní stereotyp, vlastní stejnojakost, vlastní omezenost.

Úsměv, prosím!

Doba se změnila, ale lidé ne, zůstali s původním režimem. Jsou rádi za neomezenou nabídku, ale stěžují si na záplavu informacemi. Jsou rádi za nekonečné možnosti, ale říkají, že teď není ta správná doba. Jsou rádi za svobodu, ale stěžují si, že už si nemůžou stěžovat.

Nemračte se na nás, prosím!

Chybí mi tu objektivita. I dnes, po dvaceti letech od konce totality, jsou informace tolik schematické, tolik černobílé. Buď si špatný, nebo si dobrý. A zase se nám tady po zemi plazí Meresjev a u všech boduje odvážná školačka. Ať se jde Karenina i Raskolnikov zahrabat!

Sami nevíme, kde nám v honbě za vlastním pohodlím hlava stojí. Chceme pomáhat, ale primárně pomoci sami sobě. Do té doby, než se budeme mít dobře, než budeme materiálně zajištěni, než budeme v závětří. Do té doby od nás nic nečekejte, nic nechtějte. Jak jednoduše se to s námi manipuluje. Dejte nám cukr! Dejte nám hry! A rozhodujte za nás. My se budeme jen smát!

Píšou o nás: „Je to doba nového tisíciletí, ultramoderní společnosti, která je emancipovaná, vyspělá. Vzdálenosti se zkrátily, možnosti rozšířily. Všude je blízko, všechno je všech. Nemáme zábrany, nemáme limity.“ A samozřejmě, máme ty nejzářivější úsměvy!

Nesmějte se už, prosím!

Až moc mi to usměvavé divadlo připomíná vůni zelí, která se všudypřítomně táhla okolo Winstona Smithe.

ZÁPOČTOVÁ PRÁCE NA HUMANITNÍ ZÁKLAD LÉKAŘSTVÍ
- budu ráda, když mi to trochu zkritizujete. Bojovala jsem s tím taaak dlouho a vůbec mi to nešlo napsat. Už nikdy nechci psát práci "na cokoliv"!

pátek 4. prosince 2009

Hmmm...

Zanedbávám to tu a vím to!
I když bych chtěla toho tolik napsat, tolik povědět, tak času je málo a vůle ještě míň!
Domů jezdím jednou za měsíc a popravdě řečeno, moc mi domácí prostředí nechybí. Snad po čem se mi stýská jsou hory. Přestože naše opičí hory se stěží dají nazvat horami, mám je ráda. Chybí mi zima a mráz. Vždycky, když krajem přejde mráz, všechno se vyčistí a prostříbří. Je znát všude kolem mě, že mrazová inventura je potřeba jako sůl!

Zimní semestr se už přehoupnul do druhé poloviny. Někdy mám pocit, že už tu jsem třetím rokem, někdy si připadám, že jsem nastoupila teprve včera.

Mořím se právě s prací na Humanitní základ lékařství. To by člověk neřekl, jak je svazující psát o čemkoliv. Už jsem napsala skoro stránku, ale výpovědní hodnota žádná.
Už aby byli Vánoce!

čtvrtek 26. listopadu 2009

Co by kdyby?

Škola škola škola
Volno
Škola škola škola

A jakkoli stejnojace, nudně a nevýrazně to zní, pravá tvář současného běhu je toliko různojaká.
Jsou to ty dětské sny, kdy běžíme a zachraňujeme, kdy pomáháme světu, kdy luštíme záhady a chytáme zloděje, kdy všechno končí šťastně, kdy publikum tleská...

Máme sen, chceme sen, žijeme pro sen, žijeme ve snu.
Jak krutá jsou každá rána, jak se zima tlačí pod peřinu, jak kličkuje v drobných skulinkách a hledá cestu dovnitř...
Otočit se a zapomenout? Spát? Vrátit se? Vstát?

pondělí 2. listopadu 2009

Musela jsem...

Číslo v diáři i v mobilu, facebook, kontakt na icq i na skype, adresa na Kajetánku...
Všechno je pořád na svém místě.
Číslo je hluché, facebook zarůstá prachem, kontakty offline a na Kajetánce v pokoji na třetím patře bydlí už jiní.

Dnes už půl roku.

Člověk si nakonec zvykne na všechno. I já si zvykla.
Musela jsem!





Moj Tio, take slniečko, ktoré rozjasnilo den

čtvrtek 29. října 2009

Šíleně Šílená

Není hvězda jako hvězda. Jsou hvězdy malé a hvězdy velké. Jsou velké hvězdy v malém městě, které jsou jen střípečky v tom velkém. Jsou malé hvězdičky a hvězdná souhvězdí. Jsou celé galaktické prostory plné hvězdných mlh, červených trpaslíků a rudých obrů.
A v celém vesmíru existuje jen jedna, zatoulaná už z dávnověku, která stejně jako pták Fénix znovu a znovu umírá, aby se mohla znovu a znovu probudit k životu. A svým leskem a bleskem řídit život okolí. "H"vězda!

Jak se u nás říká: „Na Hvězdu cesta daleká, ale zpátky raz dva!“. Tak přesně tak probíhala včerejší Šíleně Šílená Hvězdná Medická Párty, poprvé ve své historii pod taktovkou Motoláku.

Když už Motolák jednou probudí Hvězdu k životu, tak Hvězda praská ve švech! Tématem párty se stalo, jak jinak, všechno, co zavání jinojakostí a desinfekcí! Od osmé hodiny do Hvězdy proudily davy roztodivných diagnóz. S postupující hodinou fronta u vchodu jen rostla a sílila. Uvnitř na parketu houstl vzduch a prostor se scvrkával tak, až nakonec byl každý každému bratrem.
Renomovaní lékaři odposlouchávali fonendoskopem šelest na dně prázdné sklenice. Specialisti chirurgických oborů přišli přímo od operačních stolů v rouškách a čepicích, zakrvácení od hlavy až po paty, někteří ještě s nástroji v ruce, a zarytě hledali, co by se dalo kde přeříznout.

Byli tu i zástupci zřízenců, kteří se zřídili do němoty a ještě dál. Byli tu optikové, kteří ostřili na dálku i na blízko, pánové z ORL, kteří se strč-prst-skrz-krk drželi záchodů, byli tu ortopedi se svým tesařským náčiním, byli tu z transfuzních stanic, a když došla krev, tak sosali i jiného moku.

Pro všechny případy, pro všechny kolapsy, fraktury, luxace, porody, punkce a jiné tu bylo těch nejlepších specialistů. Pro náhlé srdeční zástavy a bezdeší přispěchali záchranáři od Červeného kříže, kteří se odvážně vrhali do davu na taneční parket a ve víru tance na požádání dýchali z úst do úst.

Avšak největším komfortem bezpečí Party Šíleních mediků byli bezpochyby naše obětavé sestřičky. Málokterý lékař by se, v rámci ujištění vlastní bezpečnosti, za nimi neohlédnul. Jejich starost o druhé, jejich laskavé pohledy a minikrátké sukně byly vždy v pravý čas na pravém místě. Ne nadarmo je sestřička lékařova pravá (někdy i levá) ruka!

Díky bohu, že na akci došlo málo stomatologů a neurochirurgů, a proto má každý chrup a hlavu na svém místě!



Šíleně Šílená zářila skrz celou noc a její žár sálal až do ranních hodin, kdy opět vyhasla a utichla. Žár zničil všechny bacily, odstranil všechny malformace.

Není možné Hvězdu zahlédnout z Vesmíru, protože její záře není trvalá, ale pokud si ve správný čas stoupnete na Vypich, pražskou střechu světa, uvidíte, jak šibalka září, jak sálá, jak hoří!

Kdo to nezažil, nepochopí, kdo zažil, nezapomene!

(pro Motolák)
http://motolak.lf2.cuni.cz/node/251