čtvrtek 18. února 2010

Nadpis si domyslete

Tohle semestrové intermezzo mi nedělá dobře. Jak může mít někdo rád prázdniny? Pokaždé májí jeden stejný průběh, který se dokolečka opakuje.

Nejdřív se člověk těší, nemůže se dočkat až to všechno sfoukne, zvládne, uzavře a hodí si nohy nahoru. Jenže je to jako s narozeninovým dortem. Klepeš se na něj den předem, tajně chodíš na krémové kytičky, které lemují samotný dort, ale potom v den narozenin si dáš kousek, dva a víc už nechceš ani vidět.
Dala jsem si týden, dva, tři... ale proboha, hoďte mě už někdo konečně zpátky do toho semestrového koloběhu!

Hned na první týden jsem se vrátila do Tanvaldu. Popravdě jsem se těšila. Táhla jsem na sever jako vítěz. Jenže najednou přijedete po třech měsících pořádně domů a zjistíte, že jste nepřijeli ´domů´, ale jen do domu. Na vašem stole, ve skříních, na posteli, v posteli už vládne jiný řád. Ze zdí zmizely plakáty hor a hokejistů, z nástěnek chemické vzorečky, tabulky s historickými daty i královna Nefertiti. Všude je málo místo a mě jen napadá, jak je možné, že jsme se sem po šestnáct let vešli dvě dohromady.
Je to takové neklidné soužití. Jednou jsem z toho vlaku vystoupila a už nejde přistoupit. Doma je vlastní pořádek, vlastní režim. Tady nenazujete pantofle a nesejdete o patro níž za kolejním spolubydlou, tady se nemůžete schovat do studovny, tady není oběd pravidelně ve čtvrt na dvanáct jako v menze.
Připadám si jako na severním pólu. Na samotě ve sněhu.

Naštěstí existují ve zkouškovém i příjemné starosti jako sportovní kurzy. Láhev do lyžáků a jede se! Po propité noci se těžce stává a po propité noci se ještě hůř sportuje- zvlášť pokud si obě nohy přikurtujene k prknu a zběsile máváte rukama na všechny strany, zatímco se plnou rychlostí řítíte do lesů. Se svým neuvěřitelným boardařským uměním cirkusového slona, kdy jsem vymetla, smetla, spadla, zapadla, propadla, jsem se snad nakonec konečně naučila jezdit na prkně. Stálo to spoustu modřin, stálo to za to!

Na běžkách jsem si připadala, jak motorová myš před smrtí. Krutě jsem vzpomínala na léta už dávno dávno minulá, kdy jsme s lehkostí přebruslili celé Jizerky a ještě přijeli domů tak akorát na oběd. Je to smutný vzpomínat ve dvaceti na fyzičku, která byla možná jen dva roky zpátky. Ale to mám za to!
Stejně, ať už jsme byli živí nebo mrtví, byl to DOKONALE DOKONALÝ týden. (viz. FB :D)
Všichni přežili, sami nad sebou zvítězili a řádně se opili.


Koneckonců, tak už to u mediků bývá...


pátek 29. ledna 2010

Konečná, vystupovat

Končí francouzská pracovní dovolená, končí sýrová manufaktura...

Z jakého podnětu končí dovolená je jasné. Jednoduše vypršelo sedm dní. Sedm dní, se kterými je člověk smířený už ve chvíli, kdy se mu ozvou z cestovky, kdy podepisuje delegátská lejstra, kdy si balí spodní prádlo do kufru a ví, že osmý pár ponožek je zbytečný.

Ale proč přišla v krach ta sýrová manufaktura, to mi nikdo nevysvětlí... Tenkrát pod mikroskopem, když jsme záměrně stimulovali buněčné dělení a vzdychali nad uměním histologie, mysleli jsme si, já i Víťa, že jsme vyvinuli nové perpetum mobile.
Ale...
Ale říkejte to těm, kteří musí nejdřív vší silou stoupnout na hrábě, než jim dojde jejich malichernost.
Tak snad už hlásím, že mi to došlo. Jen těch hrabět, muselo za sebou ležet pěkná řada, než moje já, já, já i já pochopilo.

Co naplat, vystupovat velevážené publikum, jsme na konečné! Aidam došel a lepšího sýra nemáme...


PS: Jákákoliv podobnost se sýrem jako mléčným produktem je čistě náhodná.

Mračí se nám

A že to byl ale problém, když sem si s sebou zapomněla přibalit opalovací krém. Možná jsem si raději měla přimontovat na lyžařské brýle stěrače.
Ve středu jsem si ještě pískala. Ve 3000 m.n.m. jsem si koupila ´le vin chaud savoin´, sedla si na lehátko, lyžařské brýle vyměnila za ty sluneční a užívala každou chvilku. Čerpala energii a nahřívala kosti pro budoucí krušný půl rok.

Jenže ve čtvrtek se zatáhlo a s nevlídnou přepovědí jsem vyhlížela alespoň jeden paprsek. Ani jeden, za celý den se slunce neukázalo. A dneska je pátek, poslední den lyžování a počasí zůstalo se čtvrtem, možná ještě k tomu přidalo páteční únavu. Začínám se pomalu smiřovat s tím, že se už v Tignes na ledovec v této zimní sezóně nepodívám.

neděle 24. ledna 2010

NOVOsvětská


Mám prázdniny. Mám pětitýdenní prázdniny.
A ačkoliv právě kroutím první týden, začíná mi z toho všeho trochu hrabat. Nebylo lepšího nápadu, než si s sebou na hory vzít notebook a s ním si k sobě přitáhnout i celou Prahu. Se všema starostma, se všema radostma. Původní výmluva byla taková, že alespoň budu na drátě s cestovkou, že budu muset sledovat pravidelně počasí ve středisku, co kdyby kdyby...
Ale jako bych se neznala. Kdybych si ho s sebou nevzala, nadávala bych možná potom ještě víc.

Včerejší den byl neuvěřitelně odreagující.
Jako delegát mám pod sebou na zájezdu 53 lidí rozmístěných ve 12 budovách. Už ráno jsme nabrali zpoždění a do Tignes jsme se dostali až k poledni.
A v tu chvíli to vypuklo. Vyložit z autobusu, uložit všem věci, koupit skipasy, zajistit ubytování, vyzvednout klíče, rozdat pojištění, vybrat kauce, složit kauce a obejít všechny pokoje k plné spokojenosti klientů. S ´obchůzkou´jsem začala v šest večer a na vlastní pokoj se doplazila v půl desáté v noci.
Sedí počty skipasů, sedí počty ubytovaných. A jelikož všecho vychází a všechno klape, začínáme řešit blbosti. V Armailles chybí hadr na podlahu! V Le Lac chybí mělké talíře( mají jen hluboké a z nich přeci nemůžou jíst hlavní jídlo). V Palafour chybí lžička a rádi by ještě třetí klíč k pokoji! Lítala jsem jako hadr na holi tam a zase zpátky, tam a zase zpátky k plné spokojenosti všech zúčastněných. Jestli se já nestanu delegátem roku, tak už nikdo :)



Dnešek už byl o poznání klidnější. Počasí perfektní a podmínky na lyžování ´jakbysmet´.
Rok a půl jsem pořádně nebyla na horách, jak jsem to jen mohla vydržet?

Když je člověk nahoře, je všechno alespoň pro tu chvíli, alespoň pro ten pocit jednodušší, světlejší, vzdušnější a lehčí. Už dlouho mi nebylo tak krásně jako dneska.
Ale jak Jardis říká.´Na vrcholu nejsi lepší. Si to pořád Ty!´

sobota 16. ledna 2010

Ajeto!

Posledních čtrnáct dní bylo jako z jiného světa. Pitvalo se, učilo se, zápočtovalo se, zkoušelo se.

Pitevní týden utekl jako voda. Pitvalo se každý den celé odpoledne až do večera. K smrti unavení jsme se potom vraceli na kolej, kde jsme se poprvé za celý den konečně najedli, doplnili energii alá zelený čaj, Semtex, Big Shock, Pu-erh, kafe nebo Redbull, omyli si vlasy ovoněné formolem a už se vrhali na dlouhonoční teoretickou přípravu k dalšímu pitevnímu dni. Jen ruku na srdce, kolik z nás během toho týdne nespalo s Čihákem?
Já jsem si pitevnu užívala. Ono setkání se smrtí je vždycky zvláštní. Ale záleží na okolnostech. Zatímco na kuchyňském stole by působila mrtvola nepřirozeně, na pitevním je to vlastně normální. A můj entuziasmus nebyl zapříčiněn jen mrtvými těly a ostrými nástoji, dorazily totiž i tmavovlasé organizované skupiny buněk s perforovanými černými rafičkami brýlí. A hned byla motivace a hned byla inspirace :)

Narozeniny jsem oslavila kde jide než na pitevně. A co víc, přímo na popitevním pohovoru (pořád lepší než na pitevním stole). Nadělila jsem si Ačko z popiteváku! ´Děláš mi radost, holka´ :)

Zápočtový týden už nebyl tak zajímavý jako pitevní. Primárně to bylo způsobeno tím, že nebyl čas si odfrknout od pitev a muselo se hned začít s přípravou. A hlavně, kdo by se dobrovolně učil biofyziku? No a potom to už šlo ráz na ráz. Po biofyzice histola, po histole první pomoc, po první pomoci biochemie... a v pátek jsem přišla domů, padla na postel a umřela.

Dobrá věc se podařila, Danka nad zimním zvítězila!

úterý 12. ledna 2010

1. zkouška

Dneska mám první zkoušku! Držte všechno, co jen můžete, protože bude potřeba víc štěstí než rozumu.

Ve středu test z krve...
Ve čtvrtek zkouška z první pomoci...
V pátek zkouška z biochemie...

A je po zkouškovým ještě tři dny, než oficiálně vůbec zkouškové začne.
Jen, aby to všechno klaplo:-/
Dneska, jak už jsem říkala, jdu bojovat o biofyziku. První a zároveň nejhorší ze všech.

Povzbuzující hláška dne: ´Sedí tady Danka?´ ... ´Já nevím, já se dozadu nekoukám´
... prohlásil Aidam po hodině, kdy jsme spolu sdíleli jednu malou místnost ve studovně. Není lepšího a radostnějšího zjištění, není větší ignorace. Vzdávám to, na tohle já prostě nemám :-/

sobota 2. ledna 2010

A jestli neumřeli, tak v krajinách topografických žijí dodnes!


A jsou tady pitvy. V pondělí začínáme a já se už nemůžu dočkat na pět dní v týdnu, šest hodin denně s mrtvými. To je zajímavé, jak tihle mrtví jsou užiteční i po smrti, zatímco o některých se to nedá říct ani zaživa.

Žilo bylo plexus LUMBALIS


Bylo jednou jedno království, které se jmenovalo Plexus Lumbalis.
Svůj nejkraniálnější míšní segment L1 věky úspěšně bránilo před nájezdy kočovného rytíře Nervus Subcostalis, ale zato neustále vedlo boje o míšní segment L4 se sousedním královstvím, které se jmenovalo Plexus Sacralis. Oba krále ale válčení po čase přestalo bavit, a tak mezi královstvími postavili most, který nazvali Truncus Lumbosacralis.

Král Plexus měl 6 synů.
Prvních pět vychoval podle svých představ a všichni se po opuštění královského zámku, sídlícího v pohoří jménem Musculus psoas major, vydali na svou životní dráhu tím správným, laterálním směrem.

Dvojčata Nervus Iliohypogastricus a Nervus Ilioinguinalis se vydala po vnitřní straně stěny břišní - první z dvojčat se usídlilo v Hypogastriu, druhé pak po laterálním boku svého věrného přítele Funiculu Spermaticu opustilo skrz nebezpečnou a zrádnou soutěsku zvanou Canalis Inguinalis svůj rodný kraj, Dutinu břišní, a vydalo se za dobrodružstvím do pohoří Scrotum. Zde jeho stopy končí.

Třetí syn, Nervus Genitofemoralis, byl schizofrenik - již brzy po narození se rozdělil na Ramus genitalis a Ramus femoralis. Ramus genitalis brzy vyhledal Funicula a společně s ním, běžíc po jeho mediálním boku, a svým bratrem, N. Ilioinguinalem, zdolali soutěsku Canalis Inguinalis. Ve roklinách Scrota jeho stopa též končí. Ramus femoralis se rozhodl následovat líbezné princezny Arterii a Venu Femoralis přes bránu Lacuna Vasorum až do království Fossa Iliopectinea. Tam mu ale princezny utekly a on sám zmizel, zlomen žalem nad touto ztrátou, v neznámých končinách kůže.

Čtvrtý syn, Nervus Cutaneus Femoris Lateralis, hubený nedomrlý chudáček, překročil spolu s dvojčaty dutinu břišní a své putování po tomto kraji se rozhodl zakončit u hory Spina Iliaca Anterior Superior, kterou obešel skrz údolí zvané Lacuna Musculorum, a dostal se do krajiny Laterální Stehno, v jejíž kůži se vytratil.

Syn pátý, Nervus Femoralis, se naproti tomu králi Plexu vydařil. Již v dětství se pevně přivinul ke svým dvěma chůvám, M. psoas major a M. iliacus, které, objímajíce ho mezi sebou, jej doprovodily skrz údolí Lacuna musculorum až do království Fossa Iliopectinea. Zde se Nervus Femoralis brzy stal králem a vládnul zde bezpočtu svalů, ba i kůži nad nimi. Jeho následovníkem se pak stal jeho syn, Nervus Saphenus, který kraj Stehna opustil bránou zvanou Hiatus Saphenus a pokračoval do krajiny Mediálního Bérce, kde vládnul veškeré kůži od Kolena až po Chodidlo.

Šestý syn, Nervus Obturatorius, se vydal na scestí. Šel totiž mediální stranou a musel při svém putování čelit různým nástrahám kraje Pánve, až se úzkou stezkou Canalis Obturatorius dostal do krajiny Stehna, kde v sousedství svého bratra N. Femoralis vládnul mnoha mocným svalům i kůži.

"... pro své kolegy mediky k té pitevní bídě!:)"

převzato od Lenjulenky