úterý 17. března 2009

"Budu" je příliš krátké slovo

Všichni jsou nemocní, unavení, ustýskaní, zamračení...bez energie, bez elánu. Radost ze života opustila lidské duše a utekla za sluncem. Ano, za tím, které se nám už tři měsíce pořádně neukázalo.
Přiznávám- i přes má bedra přešlo to zvláštní období nikoho, pocit prázdna a nekonečna, bezmoci a neutichající beznaděje.
A proto se chci omluvit všem, kteří čekali a doufali v můj úsměv. Upadla jsem spolu s ostatním světem pod závoj šedivé mlhy. Konec zimy nebyl veselý.
A ačkoliv já- lednáček, zimní tvor a lední horočlověk bych měla být nadšená z nekonečných sněhových nadílek, utápěla jsem se sama doma v minulosti a ve vzpomínkách, které mi drželi u dna jako mohutná ocelová kotva.

Teď jsem relativně šťastná. Všechno tady okolo začíná nabírat na otáčkách. Maturita, přijímačky, dovolená i brigáda přes léto. Všechno vypadá slibně a já jsem se rozhodla, že se nevzdám a budu bojovat.

Dokážu, že už nejsem tvá mladší sestřička, která je vyjukaná ze života a rychlosti velkoměsta, že jsem samostatná, že Jsem!

Ráno vstávám s vírou a nadějí v budoucí den, celý den se nezastavím...
Jen večer kolem mě občas tančí šedivý závoj smutku.
Sny, které se kradou potají a zmocňují se spáče ve tmě, mají stále barvu tvých očí.
Jsou Modré.

2 komentáře:

  1. Taky bych potřebovala nějaký impuls k tomu, abych se vzpamatovala. Nejde to :o(

    OdpovědětVymazat
  2. Mariana:Na impulzy je dobrý libovolný zdroj vysokého napětí.
    Danča: A ty nesmuti, nemá to cenu! A i když nevypadám na depkaře, taky jsem si dost užil...

    OdpovědětVymazat