neděle 18. října 2009

Severní vítr je krutý...

...počítej má lásko s tím.

Nepočítala nebo se spíš přepočítala.

Jsem pražákem (nebo lépe pražanem nebo ještě milosrdněji studentem studujícím po čas studia v Praze) teprve pár týdnů a už mi kruté severní klima našich opičích hor překvapilo.
Jen co jsem přijela a ohřála se v teple domova, spustila se mi rýma, jako když zapnete vodovodní kohoutek.
Bolí mě celý člověk, kapesník si držím u nosu a v nepravidelných intervalech otevírám pusu, nadechuji se a očekávám, jestli tentokrát kýchu nebo ne. Kýchnu! A třikrát za sebou! Parada :/

S nemocí jsem na tom jako mužské pohlaví. Nemocná málokdy, ale když, tak si alepsoň pořádně postěžovat a pozoufat, ať to každý slyši!

A tak si zoufám. A nejen z nemoci, ale i ze školy, domova, samoty. Jak je člověk doma, přichází na něho chmury všehosvěta.
Není tady opory, která mi na koleji podá pomocnou ruku a řekne třeba: "Pojď, koukneme na Burtona":)

Ne, doma je jen nejdražší sestra, která nemá čas na nic jiného než je výběr správného odstínu make-upu, je tu mamka s taťkou, kteří otáčejí oči v sloup, jakmile nesedím v knížkách. A naštěstí, je tu Čenda, ten se vždycky přitulí a nechá se drbat za ušima a na bříšku až do konce světa:)

Učeního je hodně a míst, kam si zalézt málo. A tak bojuju. Bojuju s protorem, časem, nemocí, záplavou ligament a carpálních a tarsálních kůstek, bojuju sama se sebou, bojuju proti severnímu větru všehosvěta.

Ale pamatujete na Burtnovu Velkou rybu? "Čím je cesta obtížnější, tím větší odměna čeká na konci"

A tak bojuju. Bojuju za šťastný konec!

1 komentář: