Kdyby se tak dalo hmátnout do budoucnosti ... A co víc ... Kdyby se tak dalo šáhnout do minulosti.
Říkala jsem, že cokoliv se stalo, stalo se, a i když to byla chyba, byla to zkušenost. Zkušenost, která jako paměťová buňka bude varovat při příštím kontaktu s cizí látkou.
Jenže ty stejnostejné dennodenní přešlapy nevyvolávají žádnou očekávanou reakci, žádnou odpověď. Tvoří se nové a nové zkušenosti, na které bych už měla umět reagovat- vyvarovat se jich nebo je vyřešit. Ale rozhodně jinak, než odvrátit oči, otočit se uprostřed, vypnout mobil, vybrat jinou chodbu, ignorovat, minout a přitom si uvnitř rvát vlasy z hlavy, křečovitě sevřít oči a našpulit pusu, vrazit si facku.
Jenže jak to teda vyřešit? Existuje nějaký obecně platný algoritmus, jak řešit a vyřešit? Dostala jsem se do Sheldonovy konverzační smyčky a kroužím mezi dvěma třema body stále dokola.
Vždycky, když je dobře, vždycky, když je světleji a veseleji, VŽDYCKY přijde něco, co mě dokonale posadí zpět. Nemůžu rozmotat ten gordický uzel, který mi svázal kotníky pevně k sobě. Jakmile se pokouším skočit, zatáhne a já se buď s rukama před sebou, nebo dokonce i bez nich klátím k zemi.
Jsou to tramvaje, které velkými reklamními plakáty lákají do Otzalu, do Soldenu- nejlepšího lyžařského střediska, jsou to podobné hlasy mých spolužáků, podobné tváře, je to srdcový Jack v peněžence, jsou to ´podvouletech´objevená videa, jsou to jeho spolužáci, které ani neznám, najednou mají všichni narozeniny na začátku května. Nevím, nechápu to.
Začínám se trochu varovat ostatních. Čekám na to transcendentální spojení světů a čekám na opověď. Proč ne On?
Protože bych mohla být šťastná? Protože bych pro tebe nebrečela den co den? Protože bych na tebe nemyslela den co den? Protože bych mohla zapomenout?
Blázne!
Žádné komentáře:
Okomentovat