„ Sliboval si, že ho ohlídáš a přitom si ho nechal úplně bez dozoru!“
„A co jsem měl dělat? To mám pořád někoho špiclovat?“
„Jako by byl problém občas ho zeshora zkontrolovat!“
„Aaaa, to je krásná představa Vás smrtelníků, jak mi tady sedíme na obláčku a celé dny nic neděláme a jen se zajímáme o ty vaše malicherné veledůležité zbytečnosti. Chyba lávky. Zeshora můžu koukat jen tehdy, když si po svých vylezu výš. Já, stejně jako ty, máme podobné podmínky. Jen ty musíš slízt dolů, zatímco já si cestu můžu vybrat. A s tím nicneděláním, kdybys tak viděla moje nové karetní triky. Fuuu... kúúúzlo! “
„ Jen řekni, ty všechny neuvěřitelně neuvěřitelné náhody, je to tvoje práce, viď?“
„Něco jo a něco ne. Nebuď tak obsesivní a nečíhej na mě na každém kroku.“
„ Většinou když čekám, tak se nic nestane. A potom, v ten nejpřekvapivější okamžik se někde mihneš. Si jako duch!“
„ ... Jenže já jsem duch. Nebo tak jsme jim jako malý říkávali. Měla bys jít už spát! Třeba dneska už konečně dorazí...“
„Ano?! Víš to?“
„Neříkám ani ano ani ne. Snad možná. Jenže se neboj. Se svým přístupem ho už v život neuvidíš. Teda, uvidíš, ale ´neuslyšíš´. Však hej, víš, jak to myslím.“
„To je to až tak zlé?“
„Vy skorolékaři a lékaři máte sliby mlčenlivosti a i my máme takové. Co bys z toho měla, kdybych řekl, že ne? Zbytečně by ses trápila a já bych přišel o tu legraci tě sledovat, jak běžíš...“
„Takže se bojíš, že bych zapomněla?“
„Holka, ty máš bohužel tu smůlu, že jsem ti kdysi přál k svátku ´mnoho společných střetnutí´. Co slíbím, to dodržím.... i když tohle je celkem upgradovaná verze, se kterou jsem v tu dobu nepočítal...“
„Mám tě ráda, víš to vůbec?“
„Mám tě rád, víš to vůbec?“
Žádné komentáře:
Okomentovat