pondělí 19. července 2010

Too busy

Prázdniny utíkají. Jako utíkaly loni, předloni i předpředloni.
Jenomže už to není jen tak nazdařbůh, teď se musí dobrovolně povinně pracovat a vydělávat.
A tak věřte nevěřte, ona ta práce i bolí. A stojí toliko přemáhání, aby se člověk ráno vykopal z postele, umyl si zuby a vůbec se tak nějak obecně profackoval do samotné práce. Raději mi dejte do rukou hromadu knih, raději mě zavřete s mikroskopem a sadou preparátů, raději mě naučte závodní domino a základy maďarštiny. Jen mě nenuťte pracovat :)

Jak vesele se jde každý den z práce a zase do práce, když víte, že za pár let už to bude denním chlebem a po zbytek života budete jen vstávat, řešit dovolenou a čekat na výplatu.

Jednou mám fůru času a fantazie, ale ne peníze... Jednou mám peníze, ale ne čas...

Co naplat, jdu makat!

sobota 19. června 2010

Přežila jsem!


Ruce i hlas se přestaly třást, hlava se upokojila a zbytek těla se jakštakš vyškrábal zpátky na nohy. Zkoušku z anatomie mi už nikdo z indexu nesmaže, z čela nesmyje a ze zad neodpáře. Je to tam!

S úsměvem od ucha k uchu, s plnou rukou papírů, ze zajímavě nejistým krokem v lodičkách jsem se vymotala z piteven a vrhla se o náručí! Dostala jsem pusu, kytičku a ten nejlepší pocit na celém světě!

Tak a co teď?
Nejvíc zasloužený a nejvíc vymodlený prázdniny jsou tady a je tolik věcí, do kterých bych se chtěla pustit, že nevím, kde a jak začít. Pro začátek by stačil nějaký film, parta mých gympláků, láhev vína a můj Mazlík!

Přežila, zvítězila! :)

čtvrtek 10. června 2010

Přežít! Hlavně přežít!

"Neudělám to"
"Jsem ten nejhoupější člověk na světě"
"Přeložím si zkoušku o pár dní"
"Přeložím si to ještě o týden, to už musím stihnout"
"Inu, půjdu to zkusit"
(citace z úst medikových)
.
.
.
Venku to krásně voní po létu, ale u mě to zatraceně smrdí zkouškovým. Denní režim je jednoduchý, pravidelný a hlavně nudný. Pomalu se mi začínají stírat rozdíly mezi dnem a nocí, mezi středou, sobotou, pátkem...

S pocitem naprostého vyloučení ze společnosti, s pocitem nesmím ven a musím sedět, s pocitem je mi horko, asi umřu, s výčitky a s naříkáním...

neděle 2. května 2010

Moja?



Je mi tolik smutno, je mi to tolik líto...

Dala bych cokoliv za to, abych mohla vrátit čas.


On věděl, jak mě pomoci z té tůně, ve které jsem byla až po uši, ale také věděl, že úplně na sucho na břeh se musím vyškrábat sama.
Proto jsem se většinou brodila pokolena nebo popás a čekala, co se stane.
CHtěla jsem, aby taky skočil do té tůně. Aby skočil ke mě a abychom se brodili světem spolu.


Dnes je to rok, co lavina srovnala Život se zemí a vzala sebou to nejcennější, co jsem na světě měla. 12 měsíců. 365 dní. 8 760 hodin. Jak je možný, že jsem to vydržela?

středa 21. dubna 2010

Příroda to vymyslela, PánBůh stvořil a Vy se tomu musíte naučit!


Pamatujete na tu scénu z Básníků, kdy kolem Štěpánka přibývá jedna kniha vedle druhý, jak se štosují na sebe a jak se nakonec ty hromady knih zhroutí přímo na něj? To jest sladké úděl medikův. Všude knihy, všude výpisky, vpisky, propisky, úpisky.

Mým spolužákům kolegům se už zdávají noční můry o tom, jak celé noci memorují, někteří ze spaní odříkávají větve maxilárky a z hrůzyplných snů nás budí Řasinky naložené ve formalínu, Vajnerovo ´kolego, jaká je tedy vaše diagnóza, Drugovo ´Ani řez mesencephalem!´, Uhlíkovo ´hmmm.. je Vás tady moc, nevejdete se nám do tříd. Myslím, že to budeme muset trochu zredukovat´...
Vymýšlíme nejnepravděpodobnější algoritmy, jak dostat ke zkoušce toho a toho zkoušejícího, bádáme nad tím, jakou budou mít zkoušející náladu v den ten a ten. Všechno je zatím skvěle vymyšlené- odchylka pouhých 99%!

Možná bych sem už chtěla napsat něco originálnějšího, něco úplně ale úplně jiného, jenže co, když celodenní a celonoční zážitky a dávky adrenalinu čerpám jen ze stále se zvětšujícího objemu informací, které musím dobrovolně povinně napěchovat do pevně vymezeného a omezeného prostoru dutiny lebeční...

Drazí kolegové, přeji Vám pevné zdraví v místech, kde se tělo setkává se židlí! :)

Zkoušky se blíží: I feel it in the water. I feel it in the earth. I smell it in the air....

neděle 4. dubna 2010

Tuhne!

S každý stupněm na venkovní teploměru, s každým novým slunečním paprskem, s každým krátkým rukávem na ulici si začínám víc a víc uvědomovat, jak teplota našeho těla postupně padá pod fyziologickou mez. Začíná jít do tuhýho. Zkoušky se blíží!



Už to není ´Nepospíchám na Vás? Stíháte to?´. Teď už jsme se dostali do jiných levelů: ´Naučte se to a to a to a to a přečtěte si to a tohle, jinak nepochopíte další látku. A nedivte se! My s Hankou máme tři týdny do státnice z interny a to je jiný kafe.´

Naše každodenní debaty se točí okolo experimentů s různými stimulanty paměti, povzbuzovače, vzbuzovače, nespáče... A tak se mi v poličce hromadí kofeinové tabletky, gingo, guarana, zelené, černé i bílé čaje, lecithin v práškové podobě i v gnanulkách. A pomáhá to? Kdo ví. Placebo je mocný čaroděj :D

Jediné co mě štve je ta neuvěřitelná neustálá kontrola každého: ´Učíš se?´
-> pokud Ne, jsi potencionální přítel
-> pokud Ano, jsi nepřítel

Do zkoušku z histoly mi zbývá osm týdnů. Na histologii je to úchvatná časová rezerva. Ale připočítejte si k tomu i semestrovou přípravu na anatomii, testy z bioly, pitvy, naspeedované sestry z ošetřovatelství, borůvkový v Cannonu, hodinové nákupy v Kauflandu, pravidelné Scrubs...

Asi se mi na téhle škole líbí. Co líbí... Miluju to tu! :)

neděle 7. března 2010

Zas a znova

Kdyby se tak dalo hmátnout do budoucnosti ... A co víc ... Kdyby se tak dalo šáhnout do minulosti.
Říkala jsem, že cokoliv se stalo, stalo se, a i když to byla chyba, byla to zkušenost. Zkušenost, která jako paměťová buňka bude varovat při příštím kontaktu s cizí látkou.

Jenže ty stejnostejné dennodenní přešlapy nevyvolávají žádnou očekávanou reakci, žádnou odpověď. Tvoří se nové a nové zkušenosti, na které bych už měla umět reagovat- vyvarovat se jich nebo je vyřešit. Ale rozhodně jinak, než odvrátit oči, otočit se uprostřed, vypnout mobil, vybrat jinou chodbu, ignorovat, minout a přitom si uvnitř rvát vlasy z hlavy, křečovitě sevřít oči a našpulit pusu, vrazit si facku.

Jenže jak to teda vyřešit? Existuje nějaký obecně platný algoritmus, jak řešit a vyřešit? Dostala jsem se do Sheldonovy konverzační smyčky a kroužím mezi dvěma třema body stále dokola.

Vždycky, když je dobře, vždycky, když je světleji a veseleji, VŽDYCKY přijde něco, co mě dokonale posadí zpět. Nemůžu rozmotat ten gordický uzel, který mi svázal kotníky pevně k sobě. Jakmile se pokouším skočit, zatáhne a já se buď s rukama před sebou, nebo dokonce i bez nich klátím k zemi.

Jsou to tramvaje, které velkými reklamními plakáty lákají do Otzalu, do Soldenu- nejlepšího lyžařského střediska, jsou to podobné hlasy mých spolužáků, podobné tváře, je to srdcový Jack v peněžence, jsou to ´podvouletech´objevená videa, jsou to jeho spolužáci, které ani neznám, najednou mají všichni narozeniny na začátku května. Nevím, nechápu to.

Začínám se trochu varovat ostatních. Čekám na to transcendentální spojení světů a čekám na opověď. Proč ne On?
Protože bych mohla být šťastná? Protože bych pro tebe nebrečela den co den? Protože bych na tebe nemyslela den co den? Protože bych mohla zapomenout?

Blázne!

Počítej se mnou!

„ Sliboval si, že ho ohlídáš a přitom si ho nechal úplně bez dozoru!“

„A co jsem měl dělat? To mám pořád někoho špiclovat?“

„Jako by byl problém občas ho zeshora zkontrolovat!“

„Aaaa, to je krásná představa Vás smrtelníků, jak mi tady sedíme na obláčku a celé dny nic neděláme a jen se zajímáme o ty vaše malicherné veledůležité zbytečnosti. Chyba lávky. Zeshora můžu koukat jen tehdy, když si po svých vylezu výš. Já, stejně jako ty, máme podobné podmínky. Jen ty musíš slízt dolů, zatímco já si cestu můžu vybrat. A s tím nicneděláním, kdybys tak viděla moje nové karetní triky. Fuuu... kúúúzlo! “

„ Jen řekni, ty všechny neuvěřitelně neuvěřitelné náhody, je to tvoje práce, viď?“
„Něco jo a něco ne. Nebuď tak obsesivní a nečíhej na mě na každém kroku.“

„ Většinou když čekám, tak se nic nestane. A potom, v ten nejpřekvapivější okamžik se někde mihneš. Si jako duch!“

„ ... Jenže já jsem duch. Nebo tak jsme jim jako malý říkávali. Měla bys jít už spát! Třeba dneska už konečně dorazí...“

„Ano?! Víš to?“

„Neříkám ani ano ani ne. Snad možná. Jenže se neboj. Se svým přístupem ho už v život neuvidíš. Teda, uvidíš, ale ´neuslyšíš´. Však hej, víš, jak to myslím.“
„To je to až tak zlé?“

„Vy skorolékaři a lékaři máte sliby mlčenlivosti a i my máme takové. Co bys z toho měla, kdybych řekl, že ne? Zbytečně by ses trápila a já bych přišel o tu legraci tě sledovat, jak běžíš...“

„Takže se bojíš, že bych zapomněla?“

„Holka, ty máš bohužel tu smůlu, že jsem ti kdysi přál k svátku ´mnoho společných střetnutí´. Co slíbím, to dodržím.... i když tohle je celkem upgradovaná verze, se kterou jsem v tu dobu nepočítal...“

„Mám tě ráda, víš to vůbec?“

„Mám tě rád, víš to vůbec?“