čtvrtek 7. května 2009

Až se rozední, bude konec

ONA:
Všichni už odešli spát. Vydali se vstříc novým dobrodružstvím za hranice fantazie.
A co já? Nechce se mi ještě spát, nedokázala bych teď usnout. Zítra odjíždíme. Zpátky, zpátky na „zem“, do běžných a každodenních starostí všednověku. Uvnitř plná zážitků, ale zároveň tak prázdná.
Na tyhle prázdniny jsem se dlouho těšila. Ještě nedávno jsem odpočítávala nekonečně táhnoucí se dny ve škole.
Teď tu bezbranně stojím, snažím se zastavit čas, který neúprosně letí rychlostí světla.
Je zvláštní, jak si čas, ten imaginární přítel-nepřítel, volí vlastní tempo.
Nemůžu jít spát. Když zavřu oči, bude všechno pryč.

…Pomalu natáhla ruku, sebrala hranatý kamínek na břehu a hodila ho do proudu řeky. Poté složila ruce k sobě, aby si je trochu zahřála a jen tiše pozorovala a snažila se nemyslet na zítřejší den. Věděla, že až se rozední, bude konec….

..a tak vecer, osamela a smutna, napriek velkej radosti cez den odisla k rieke. nostalgia, romantika, asi trochu klische. ale aj tak, rieka ma nieco do seba...plynie, plynie ako zivot, ako tok myslienok, nikdy nie je taka ista, raz je pokojna, inokedy divoka...a ten vrch - ako sa tycil nad nasimi stanmi - ani neviem, ako sa volal, ale to nebolo podstatne, podstatny bol ten pocit...aha, mesiac, vsimla si...v tom ju ale prerusil prichodzi. bol to on. bez slova si k nej sadol...

ON:
Viděl jsem ji už z dálky. Vracel jsem se s ručníkem okolo krku a kartáčkem na zuby v ruce.
Nechtěl jsem rušit, ale stejně jsem věděl, že bych teď nedokázal usnout. Pomalu a opatrně jsem se vydal k řece.

ONA:
Někdo jde. Vím kdo, cítím to. Slyšela jsem, jak měkce našlapuje. Beze slov si sedl na kámen vedle mě a přidal se k mému mlčení.

ON:
Její oči se ani nepohnuly. Ani koutkem oka nedala znát, že by se cokoliv změnilo. Chtěla uchránit tuto chvíli. Chtěla si zapamatovat ten okamžik. Zvedl jsem oči ke skalám za řekou, ale neřekl jsem jediné slovo.

ONA:
Koukal stejným směrem jako já. Vzhůru ke skalním štítům, na kterých jsme dnes v poledne stáli. Společně jsme v myšlenkách vzpomínali, jak jsme šplhali po strmých svazích. Jak byl svět nahoře tak malinkatý a vzdálený…

ON:
Miloval jsem hory a věděl jsem, že ona je miluje stejně.


...a tak tam seděli a společně naslouchali plynuti času nebo to byla plynoucí řeka? Ať tak či tak o kouzelné chvíli nebylo pochyb. A i když vše okolo plynulo tou neuveřitelně přesnou ručičkou času, která nevynechá, nezastaví se a neohliží se, tak pro tuto chvíli neplatil žádný z ostatních zákonů. Možná to bylo v o té zvláštní nevypočitatelné náhodě, která svedla ty dva dohromady...možná ano a možná taky ne...

…Ani nejnadanější malíř by teď nedokázal zachytit to, co oni dva právě žili. Hvězdy už jasně svítili a jen plynoucí řeka zachytávala jednotlivé momenty a sunula je napříč půlnocí…

ONA:
V hlavě mi začali naskakovat různé myšlenky. Vzpomínka na ranní dobrodružství se ztratila, ale nechtěla jsem na sobě dát cokoliv znát. Chtěla jsem ještě získat chvilku času. Užít si ty chvíle co možná nejvíc. Smířit se s tím, že nic netrvá věčně. Smířit se, že to brzy skončí. Ale kdy? Ale jak?

ON:
Poprvé několikrát za sebou zamrkala. Byla to první změna, která narušila naše daleké společné „putování.“ Teď je čas prolomit nekonečné ticho.

ONA:
Možná bych měla něco říct? Možná bych měla něco udělat?

ON:
Zavřela oči. Když je poté znovu otevřela, koukala na mě, do mých očí.

ONA:
…Zítra se rozední a bude konec…

„Myslíš si, že ta, co nejvíc září, je moje?“ poprvé jsem promluvila, ukázala prstem na nebe, ale stále koukala hluboko do jeho modrých očí.

1 komentář:

  1. Až teď se mi v hlavě rozednilo, Tomáši, a až teď to znamená konec. Ta hvězdička na obloze je teď tvoje. PO nocích ji budu hledat, budu k ní mluvit, budu se ptát.
    Věřím v tebe, věřím v tu malou hvězdičku na obloze.
    Nech ji rozzářit, tak jako si pro nás zářil tady na zemi.
    Teď jsme si pro sebe navždy- ja pro tebe a ty pro mne!
    Danuliačik

    OdpovědětVymazat