středa 29. července 2009

Harry James Potter a Já


...Harry Potter se převrátil ve svých přikrývkách, ale neprobudil se. Malou ručkou stiskl dopis, který ležel vedle něj, a spal dál. Nevěděl, že je jiný než ostatní, nevěděl, že je slavný. Ani nemohl tušit, že právě v tu chvíli lidé, kteří se potajmu sešli po celé zemi, zdvihají sklenky a tlumeným hlasem mu připíjejí:
"Na zdraví Harryho Pottera- chlapce, který zůstal naživu!"


Bylo mi právě jedenáct, když jsem poprvé s jedenáctiletým chlapcem cestovala za hranice nové fantazie. Všichni kolem mě o něm mluvili, všichni četli jeho dobrodružství, ale jen já sama jsem se cítila být "jiná", vyjimečná, jedinečná. Proč?
Sama netuším!

S každým svým rokem mi přibývala v mé dětské knihovničce, vedle Luisy a Lotky, vedle Dětí z Bullerbynu, vedle Pipi dlouhé punčochy, vždy jedna knížka z dlouhé Potterovské dnes již heptalogie.

V mých jedenácti bylo Harrymu jedenáct, v mých dvanácti dvanáct, ve třinácti třináct...

S každým novým dílem jsem si musela přečíst všechny předcházející.
S baterkou pod peřinou jsem bojovala proti baziliškům, odmítala učit se lektvary s někým jako je Snape, bloudila po ministerstvu záhad.

Nesnášela jsem Albatros za to, že pro své mediální kampaně využívali Harryho jako největší vánoční lákadlo. Většina z dílů byla vydaná právě pár dní, týdnů před Vánocemi. A moje rodiče nikdy nenapadlo nic jiného, než mi Harryho koupit a schovat až na Štědrý den. Prosila jsem, plazila se po kolenou, chodila dobrovolně z košem, čistila boty
a dokonce se hlásila i k vánočnímu úklidu a zdobení cukroví. Marně. Mamka, učitelka, byla nezkorumpovatelná!
Když vyšel šestý díl, a naši už po čtvrté nechtěli knihu vydat, jela jsem do Liberce do velkého obchodního centra, sedla si vedle velkolepé zelené věže poskládané z nových dílů, vzala si jednu z nich a pustila se do čtení. Čtyři možná pět hodin, než mě slečna asistentka prodeje vyvedla z oddělení, jsem hltala každé slovo, každou stránku.

Ten den, kdy do malého tanvaldského kina konečně(půl roku po premiéře)dorazil první filmový díl, byl pro mě největším svátkem.
Ale představovala jsem si to jinak! Tak takhle vypadá Velká síň? Já myslela, že bude větší, představovala jsem si ji jako místnost, která nemá konce. Do dálky ani do výšky! A Hagridova bouda? A šestihlavý Chloupek? Ve filmu je všechno jasné a zřejmé. Film sebral milionu lidí milion Harryho tváří a dosadil jedinou. Warner Bros se potutelně usmívá a na pulty hází jeden díl za druhým. Pro vášnivé diváky jsou tu filmy o filmech- bonusy z natáčení, rozhovory s hlavními hrdiny, náhledy do života herců. Ten dokonalý kouzelnický příběh pohlcuje realita a mudlovská nedokonalost.

Ne, já se své naivní dětské představy nevzdám! Pro mě Velká síň nemá konce. Do dálky ani do výšky!
Šestý díl jsem tenkrát přečetla na jeden nádech. Skrz den a noc a den. Když kentauři vystřelili šíp na počest mrtvého Brumbála, brečela jsem. Trvalo mi den a půl než jsem opět začala chápat realitu. Nemohla jsem sama sebe přesvědčit, že se musím věnovat tak podřadným věcem okolního světa, když tam někde, někde hluboko v mé fantazii zemřela naděje a víra.
Sedmý díl, ačkoliv už skoro rok vydaný, jsem nikdy neotevřela. A jak říká Artur, sedmým dílem to všechno končí. Končí příběh, končí pohádka, končí dětství. Naše dětství!


"Sbor jezerních lidí zpíval v neznámém jazyce píseň. Bledé tváře se jim pod vodou vlnily a načervenalé vlasy vířily kolem dokola. Uličkou mezi židlemi pomalu kráčel Hagrid. Nehlasně plakal, tváře se mu leskly slzami a v náručí nesl břímě zahalené pláštěm z purpurového sametu posetého zlatými hvězdami. Na okamžik se zdálo, že ta nepozemská melodie a blízkost Brumbálova těla připravují letní den o všechno teplo. Zatímco nějaký mužík v černém mluvil a mluvil, mezi stromy Zapovězeného lesa stáli nehybně jako sochy, napůl ukrytí v lesních stínech, s luky skloněnými po boku kentaurové.
To kentaurové přišli vzdát mrtvému čest! "

Žádné komentáře:

Okomentovat