pátek 31. července 2009

Tak to musí být !

„Myslíš si, že ta, co nejvíc září je Ta Moje?“ prolomila jsem dlouhé nekonečné ticho a ukázala na nebe.
„Nevím, možná. Jak tě vlastně napadlo, že můžeš mít vlastní hvězdu?“
„To se přeci tak říká, že každý člověk má tady nahoře svůj odraz. A když člověk zemře, tak hvězda vyhasne.“
„Opravdu?“
„Nevím, ale věřím. Já té své říkám o svých snech, o přáních. Když něco chceš,opravdu chceš, tak se celý vesmír spojí, abys to sám mohl uskutečnit. Já vím, že nevím, ale věřím...“

„Nevěřím. Když jsem chtěl, tak jsem to chtěl jenom já a ne nikdo jiný. Člověk je koneckonců vždycky sám." Zvedl se, zamával rukama a rychle dodal „Jen se podívej okolo sebe. Vidíš někde nějaké nadpřirozeno? Cítíš okolo sebe něco magického? Já cítím jen vůni trávy, na které ležíme a vidím jen oblohu, po které chvíli co chvíli letí letadlo“

„Ty! Ty si pro mě nadpřirozený. A vůně trávy? Je všechno, jen ne obyčejná. Já tam nahoře vidím vesmír. Něco nekonečného, co nikde nezačíná a nikde nekončí. Něco, kde se jedna hmota míchá s druhou, kde se prostor mění v mlhu. Tam někde je napsána naše kniha. Co myslíš, že bude napsáno na stránce z dnešního dne?“

„Moje kniha už je dopsána. Sama to víš. Můj život se skládal z řady nečekaných událostí. Ale jestli je tam nahoře v té tvé knize napsáno, že se spolu dnes budeme koukat na hvězdy, rezignuju a odházím. Oni se mě tenkrát taky neptali" posadil se a prudce složil ruce na kolena.

„A co když je tam právě napsáno, že se spolu budeme koukat na hvězdy, když se sebereš a odejdeš?“ zeptala jsem se.

„Nech toho, to přeci není žádné vysvětlení. Já nevěřím na zázraky. A ty bys s tím už taky měla skončit!"

„A co sny? Tobě se nikdy nic nezdálo?“

„To víš, že zdálo, ale…“

„Jaké ale, to je přeci jasný důkaz. Kde se ty sny berou? Proč chce člověk tolik žít svůj sen? Přejít ze skutečnosti do sna není tak těžké, člověk se okamžitě přizpůsobí. Těžké je rozhodnout se opustit sen a vstoupit do skutečnosti. Vyžaduje to úžasnou sílu vůle a je to tím těžší, čím víc narostl sen…".

Ani jsem nestačila říct, co jsem chtěla, když mi rychle přebral slovo.

„Sen je obyčejný výplod mozku. Člověk usne a po 90 minutách se dostane do stavu, kdy mozkový kmen inhibuje, zatímco koncový mozek začíná čarovat. To je celý ten tvůj kouzelný nadpřirozený svět!“

„Nevěřím."

„Nemusíš. V prvohorách vzniklo z kapraďorostů černé uhlí, osm světelných let trvá paprsku než dopadne na zemský povrch, zemětřesení vzniká na kontaktu dvou litosferikých desek, láska není nic jiného, než obyčejná chemická reakce…“ po dlouhém výčtu se zastavil.
Podívej se na mě. Toužil jsem obeplout zeměkouli, přejít celou Saharu, vylízt na všechny hory světa a vykřičet do prázdna své jméno. Několikrát v životě jsme společně měli příležitost něco udělat, ale promarnili jsem ji. My oba! Vždycky to přišlo a odešlo. Tak rychle to vše pominulo! A teď jsem...teď tu už vlastně nejsem. Teď jsem ..."

Rychle jsem mu položila ruku na ústa, abych ho zastavila. Nesměl to vyslovit nahlas! Pomalu uchopil moji ruku a schoval ji do svých dlaní.

"Jen si vzpoměň kolikrát v životě jsi byla opravdu šťastná?“

„S tebou! S tebou jsem byla šťastná. S tebou jsem chtěla žít, za tebe se jednou vdát, s tebou zestárnout...
Podívej se na mě Tomáško!"
Nepodíval, upřeně koukal jinam. Ale já jsem na jeho tváři viděla stínem zvýrazněnou tenkou dráhu první slzy.

"Pořád toužím něco změnit, vytvořit, otočit. Jsou to právě ty sny, které mě vedou a dávají naději. Člověk nesmí dopustit, aby se jeho život zastavil, ani tehdy, když jeho životní sen ztroskotal.
Musím najít novou naději, novou sílu se zvednout a jít dál...
Uskutečnění snu si vyžaduje víru. Když uhnu, možná zapomenu, co bylo mým snem a nakonec zjistím, že ten sen mi už dávno nepatří."

„Věřil jsem ve své poslaní, věřil jsem ve svůj sen. V horách jsem si myslel, že můžu všechno. I v těch Alpách jsem si myslel, že můžu cokoliv na světě.
Chtěl jsem vzlétnout...
...následoval pád" zašeptal.

Nedošel jsem tam, kam jsem původně chtěl, ale myslím, že jsem skončil tam, kde jsem byl rád. Víš to. Víš, že jsem to tam měl rád. Nevyčítej mi to. Nesmíš mi to vyčítat, jinak sama sobě nikdy nedáš klid."

"Věřím ti. Ale dej šanci i mě. Podívej se na ty hvězdy. Věř jim. Věř jim se mnou. Věř jim pro mě!
Já myslím, asi jsem už našla svoji novou naději. Máte tak podobné oči.
Ale zatím si o něm budeme jen šeptat. Ta naděje je ještě tak křehká... "

Lehce se usmál, ale já viděla v jeho očích úlevu a střípek radosti. Něžně mě obejmul a políbil na čelo.
"Budu ti ho hlídat" zašeptal...

Žádné komentáře:

Okomentovat