pondělí 27. července 2009

UMĚNÍ PSÁT

Nahoře je velkými písmeny vytištěný název. Pár písmen, nic víc.
Uvnitř jsou malá černá slova – se to moc i když po kočka přičemž- náhodně vybraná nedávají smysl. Nikomu neublíží, nikoho nepohorší, nikomu nepomůžou. Nikdo si jich nevšimne, nezastaví se. Jsou chladná a prázdná.

Umět je tak srovnat, dát jim řád a pořádek, naučit je se smát a plakat.
Na pozadí bílého papíru se začne probouzet život. Ještě ne moc, ale přece něco začíná hřát. Z roviny začínají vyvstávat živé obrazy a pomalu se začínají měnit a vyvíjet.

Oči kloužou po papíře jako prst po rozvlněné vodní hladině. Ty dříve prázdné řádky nutí se zastavit, přemýšlet a nadechnout se. Nosem plně zabořeným do stránek občas projede zvláštní sladká vůně dřeva. Teplota sálá víc a víc. Na papíře se mezi černými písmeny objevila kapka vody. Druhá, třetí.
Slova se začínají mlžit před očima, ale čím méně jsou čitelná, tím více je cítit jak hluboko jsou vrytá v srdci. Tam někde hluboko uvnitř to vře a prská. A lidská duše se ptá a prosí, doufá a věří!

Velká díla jsou dílem velkých lidí. I když byla napsaná před sto lety, jsou stále tak úžasně přítomná, až to mrazí. Nesou těžké poselství - myšlenky, vzpomínky, nápady a podobenství a přirovnání. Kráčí odvážně a hrdě se vztyčenou hlavou po rozpraskané cestě svého osudu. Za tu dlouhou dobu byla zatracována i oslavována. Znají zaprášené horní poličky temných knihoven i skvostné paláce.

Pomáhají nám do sebe skrýt spousty zloby, touhy po moci, slávě a bohatství, ale i hodně lásky, něhy a štěstí. Pomáhají nám se vykřičet z nenávisti, ublížení a tiše se jim můžeme svěřit s tajemstvím.
Můžeme do nich vtisknout svou tvář, kterou sebou ponesou do nové doby, kde budou zase novým lidem svítit na cestu.
Je to zakázaná magie, je to purpurová alchymie, je to umění

Umění neptat se a stát, umění zastavit se a smát, umění otevřít se a psát…

Žádné komentáře:

Okomentovat