úterý 3. května 2011

Možná někdy... years from now

Čas to zahojí. Časem se zapomene. Za čas už to nebude tolik bolet. Hloupá a prázdná úsloví, když chlácholíte. V tu dobu, v ten čas totiž žádný čas nedokáže a nesvede nic. Protože nemáte čas, a čím víc nad tím přemýšlíte, tím víc cítíte, jak málo času jste si sobě věnovali, jak málo jste ho měli.
A pak se čas zastaví. Stojí. A mlčí.

Chce to čas.
Už jsou to dva roky, co se čas zastavil. Už se pomalu plní osud těch původně prázdných frází.
Čas hojí. Pomalu, ale přece.

Jen si představ, koukáme na film, chodíme do divadla nebo prostě jen tak prolézáme Divokou Šárku a když nasněží, trápíme se v Jizerkách na běžkách.

Přestala jsem na tebe sice myslet, to ale neznamená, že někdy zapomenu.

I wondered how long this could last.
Maybe some day, years from now- if the pain would just decrease to the point where I could bear it- I would be able to look back on those few short months that would always be the best of my life.
And, if it were possible that the pain would ever soften enough to allow me to do that. I was sure that I would feel grateful for as much time as he´d given to me. More than I´d asked for, more than
I´d deserved.
Maybe some day I´d be able to see it that way.

sobota 27. listopadu 2010

Ať věřím na cokoliv. Ať se koukám kamkoliv. Ať prosím kohokoliv.

Mám pocit, že si pryč celé roky. Jako kdybys byl vymyšlená postava. Jako kdybych o tobě jen četla jako malá.

Mluvím k tobě a vzpomínám na tebe prakticky každý den, a přesto už si nedokážu představit, jaký by s tebou život byl.
Je mi to líto. Je mi to tak strašně líto.
Nikdy jsem pro tebe nepřestala plakat a nedokážu si představit, že jednou přestanu. Nic nebolí víc, než to, že jsme se nerozloučili, a že jsem jen málokdy řekla to, co opravdu chtěla. Jenže já si myslela, že na to budu mít celý zbytek života.

Dneska v Praze poprvé sněží. Tak jako sněžilo, když jsme se Prahou brouzdali spolu. Tolik bych si přála přetočit na začátek, ať to stojí, co to stojí. Vrátím všechno! Přijímačky, zkoušky i Adama. Za to mi to stojí. I kdyby to byl jen ten jeden usněžený večer.

neděle 1. srpna 2010

Tak jde čas

Je to sice už dva roky starý, ale dneska jsem to najdenou odněkud vytáhla, když jsem prohledávala ta nejhlubší místa svého počítače, abych mu trochu ulevila v paměti a abych do něj nacpala další díly Grey´s Anatomy. A nedá mi to to sem nepřipnout!

Tak to jsme byli My! Gypláci! :)



PRIMA

Jsme nejmladší. Starší žáci nás vůbec neberou na vědomí.
Učitelé nás mají moc rádi, nezlobíme, nemluvíme, neodmlouváme.
Učíme se, protože mamka by se za špatnou známku zlobila.

SEKUNDA

Už nejsme nejmladší. Nevšímáme si primánů. Ve skříňkách jsme terorizováni našimi staršími spolužáky z vyšších tříd.
Učitelé nás mají stále rádi.
Učíme se a pořád nevíme proč.

TERCIE

Jsme mazáci na gymplu. Stále objevujeme krásy Gymnázia, které nám chystá jedno překvapení za druhým.
Učitelé nás mají stále rádi. Zvyk je holt železná košile.
Někteří spolužáci se přestávají učit a doufají, že se na to nepřijde. Nepřišlo.

KVARTA


Jsme tu už čtvrtým rokem. Nechápeme, proč se nám ostatní odmítají klanět.
Začínáme se ohlížet po ostatních třídách a navazovat přátelské vazby.
Máme se rozloučit se snadným učením, na vyšším stupni se nám protočí panenky.

KVINTA

Naše přátelské vazby se začínají plně rozvíjet. Je nás všude vidět, hlavně na chodbách.
Profesoři nás začínají strašit maturitou.
Měli bychom vědět, jakým směrem se hodláme vydat. Ale nevíme.

SEXTA

Vyčkáváme příchod nových prváků. Jsme zvědaví na
„nový materiál“
I bez špatného vlivu vlčíme. Profesoři si občas stěžují, že nás přechválili.
Volíme volitelné předměty - děláme první osudové chyby.

SEPTIMA

Nejsme sice ještě nejstarší, ale vyšší třída už nemá tolik času. Gympl patří nám!
Zlobíme, mluvíme, odmlouváme, nepřezouváme se, chodíme pozdě a navíc hlavním vchodem.
Někteří se začínají učit. Prý už za rok máme maturitu.

OKTÁVA

Právě pozorujete špičku tanvaldského Gymnázia.
Už víme, že nic nevíme, ale Víme, kam bychom dál chtěli.
Snažíme se uklidnit, abychom byli připuštěni k maturitě.
Spoléháme na to, že si učitelé vzpomenou na primu.

pondělí 19. července 2010

Too busy

Prázdniny utíkají. Jako utíkaly loni, předloni i předpředloni.
Jenomže už to není jen tak nazdařbůh, teď se musí dobrovolně povinně pracovat a vydělávat.
A tak věřte nevěřte, ona ta práce i bolí. A stojí toliko přemáhání, aby se člověk ráno vykopal z postele, umyl si zuby a vůbec se tak nějak obecně profackoval do samotné práce. Raději mi dejte do rukou hromadu knih, raději mě zavřete s mikroskopem a sadou preparátů, raději mě naučte závodní domino a základy maďarštiny. Jen mě nenuťte pracovat :)

Jak vesele se jde každý den z práce a zase do práce, když víte, že za pár let už to bude denním chlebem a po zbytek života budete jen vstávat, řešit dovolenou a čekat na výplatu.

Jednou mám fůru času a fantazie, ale ne peníze... Jednou mám peníze, ale ne čas...

Co naplat, jdu makat!

sobota 19. června 2010

Přežila jsem!


Ruce i hlas se přestaly třást, hlava se upokojila a zbytek těla se jakštakš vyškrábal zpátky na nohy. Zkoušku z anatomie mi už nikdo z indexu nesmaže, z čela nesmyje a ze zad neodpáře. Je to tam!

S úsměvem od ucha k uchu, s plnou rukou papírů, ze zajímavě nejistým krokem v lodičkách jsem se vymotala z piteven a vrhla se o náručí! Dostala jsem pusu, kytičku a ten nejlepší pocit na celém světě!

Tak a co teď?
Nejvíc zasloužený a nejvíc vymodlený prázdniny jsou tady a je tolik věcí, do kterých bych se chtěla pustit, že nevím, kde a jak začít. Pro začátek by stačil nějaký film, parta mých gympláků, láhev vína a můj Mazlík!

Přežila, zvítězila! :)

čtvrtek 10. června 2010

Přežít! Hlavně přežít!

"Neudělám to"
"Jsem ten nejhoupější člověk na světě"
"Přeložím si zkoušku o pár dní"
"Přeložím si to ještě o týden, to už musím stihnout"
"Inu, půjdu to zkusit"
(citace z úst medikových)
.
.
.
Venku to krásně voní po létu, ale u mě to zatraceně smrdí zkouškovým. Denní režim je jednoduchý, pravidelný a hlavně nudný. Pomalu se mi začínají stírat rozdíly mezi dnem a nocí, mezi středou, sobotou, pátkem...

S pocitem naprostého vyloučení ze společnosti, s pocitem nesmím ven a musím sedět, s pocitem je mi horko, asi umřu, s výčitky a s naříkáním...

neděle 2. května 2010

Moja?



Je mi tolik smutno, je mi to tolik líto...

Dala bych cokoliv za to, abych mohla vrátit čas.


On věděl, jak mě pomoci z té tůně, ve které jsem byla až po uši, ale také věděl, že úplně na sucho na břeh se musím vyškrábat sama.
Proto jsem se většinou brodila pokolena nebo popás a čekala, co se stane.
CHtěla jsem, aby taky skočil do té tůně. Aby skočil ke mě a abychom se brodili světem spolu.


Dnes je to rok, co lavina srovnala Život se zemí a vzala sebou to nejcennější, co jsem na světě měla. 12 měsíců. 365 dní. 8 760 hodin. Jak je možný, že jsem to vydržela?

středa 21. dubna 2010

Příroda to vymyslela, PánBůh stvořil a Vy se tomu musíte naučit!


Pamatujete na tu scénu z Básníků, kdy kolem Štěpánka přibývá jedna kniha vedle druhý, jak se štosují na sebe a jak se nakonec ty hromady knih zhroutí přímo na něj? To jest sladké úděl medikův. Všude knihy, všude výpisky, vpisky, propisky, úpisky.

Mým spolužákům kolegům se už zdávají noční můry o tom, jak celé noci memorují, někteří ze spaní odříkávají větve maxilárky a z hrůzyplných snů nás budí Řasinky naložené ve formalínu, Vajnerovo ´kolego, jaká je tedy vaše diagnóza, Drugovo ´Ani řez mesencephalem!´, Uhlíkovo ´hmmm.. je Vás tady moc, nevejdete se nám do tříd. Myslím, že to budeme muset trochu zredukovat´...
Vymýšlíme nejnepravděpodobnější algoritmy, jak dostat ke zkoušce toho a toho zkoušejícího, bádáme nad tím, jakou budou mít zkoušející náladu v den ten a ten. Všechno je zatím skvěle vymyšlené- odchylka pouhých 99%!

Možná bych sem už chtěla napsat něco originálnějšího, něco úplně ale úplně jiného, jenže co, když celodenní a celonoční zážitky a dávky adrenalinu čerpám jen ze stále se zvětšujícího objemu informací, které musím dobrovolně povinně napěchovat do pevně vymezeného a omezeného prostoru dutiny lebeční...

Drazí kolegové, přeji Vám pevné zdraví v místech, kde se tělo setkává se židlí! :)

Zkoušky se blíží: I feel it in the water. I feel it in the earth. I smell it in the air....

neděle 4. dubna 2010

Tuhne!

S každý stupněm na venkovní teploměru, s každým novým slunečním paprskem, s každým krátkým rukávem na ulici si začínám víc a víc uvědomovat, jak teplota našeho těla postupně padá pod fyziologickou mez. Začíná jít do tuhýho. Zkoušky se blíží!



Už to není ´Nepospíchám na Vás? Stíháte to?´. Teď už jsme se dostali do jiných levelů: ´Naučte se to a to a to a to a přečtěte si to a tohle, jinak nepochopíte další látku. A nedivte se! My s Hankou máme tři týdny do státnice z interny a to je jiný kafe.´

Naše každodenní debaty se točí okolo experimentů s různými stimulanty paměti, povzbuzovače, vzbuzovače, nespáče... A tak se mi v poličce hromadí kofeinové tabletky, gingo, guarana, zelené, černé i bílé čaje, lecithin v práškové podobě i v gnanulkách. A pomáhá to? Kdo ví. Placebo je mocný čaroděj :D

Jediné co mě štve je ta neuvěřitelná neustálá kontrola každého: ´Učíš se?´
-> pokud Ne, jsi potencionální přítel
-> pokud Ano, jsi nepřítel

Do zkoušku z histoly mi zbývá osm týdnů. Na histologii je to úchvatná časová rezerva. Ale připočítejte si k tomu i semestrovou přípravu na anatomii, testy z bioly, pitvy, naspeedované sestry z ošetřovatelství, borůvkový v Cannonu, hodinové nákupy v Kauflandu, pravidelné Scrubs...

Asi se mi na téhle škole líbí. Co líbí... Miluju to tu! :)

neděle 7. března 2010

Zas a znova

Kdyby se tak dalo hmátnout do budoucnosti ... A co víc ... Kdyby se tak dalo šáhnout do minulosti.
Říkala jsem, že cokoliv se stalo, stalo se, a i když to byla chyba, byla to zkušenost. Zkušenost, která jako paměťová buňka bude varovat při příštím kontaktu s cizí látkou.

Jenže ty stejnostejné dennodenní přešlapy nevyvolávají žádnou očekávanou reakci, žádnou odpověď. Tvoří se nové a nové zkušenosti, na které bych už měla umět reagovat- vyvarovat se jich nebo je vyřešit. Ale rozhodně jinak, než odvrátit oči, otočit se uprostřed, vypnout mobil, vybrat jinou chodbu, ignorovat, minout a přitom si uvnitř rvát vlasy z hlavy, křečovitě sevřít oči a našpulit pusu, vrazit si facku.

Jenže jak to teda vyřešit? Existuje nějaký obecně platný algoritmus, jak řešit a vyřešit? Dostala jsem se do Sheldonovy konverzační smyčky a kroužím mezi dvěma třema body stále dokola.

Vždycky, když je dobře, vždycky, když je světleji a veseleji, VŽDYCKY přijde něco, co mě dokonale posadí zpět. Nemůžu rozmotat ten gordický uzel, který mi svázal kotníky pevně k sobě. Jakmile se pokouším skočit, zatáhne a já se buď s rukama před sebou, nebo dokonce i bez nich klátím k zemi.

Jsou to tramvaje, které velkými reklamními plakáty lákají do Otzalu, do Soldenu- nejlepšího lyžařského střediska, jsou to podobné hlasy mých spolužáků, podobné tváře, je to srdcový Jack v peněžence, jsou to ´podvouletech´objevená videa, jsou to jeho spolužáci, které ani neznám, najednou mají všichni narozeniny na začátku května. Nevím, nechápu to.

Začínám se trochu varovat ostatních. Čekám na to transcendentální spojení světů a čekám na opověď. Proč ne On?
Protože bych mohla být šťastná? Protože bych pro tebe nebrečela den co den? Protože bych na tebe nemyslela den co den? Protože bych mohla zapomenout?

Blázne!

Počítej se mnou!

„ Sliboval si, že ho ohlídáš a přitom si ho nechal úplně bez dozoru!“

„A co jsem měl dělat? To mám pořád někoho špiclovat?“

„Jako by byl problém občas ho zeshora zkontrolovat!“

„Aaaa, to je krásná představa Vás smrtelníků, jak mi tady sedíme na obláčku a celé dny nic neděláme a jen se zajímáme o ty vaše malicherné veledůležité zbytečnosti. Chyba lávky. Zeshora můžu koukat jen tehdy, když si po svých vylezu výš. Já, stejně jako ty, máme podobné podmínky. Jen ty musíš slízt dolů, zatímco já si cestu můžu vybrat. A s tím nicneděláním, kdybys tak viděla moje nové karetní triky. Fuuu... kúúúzlo! “

„ Jen řekni, ty všechny neuvěřitelně neuvěřitelné náhody, je to tvoje práce, viď?“
„Něco jo a něco ne. Nebuď tak obsesivní a nečíhej na mě na každém kroku.“

„ Většinou když čekám, tak se nic nestane. A potom, v ten nejpřekvapivější okamžik se někde mihneš. Si jako duch!“

„ ... Jenže já jsem duch. Nebo tak jsme jim jako malý říkávali. Měla bys jít už spát! Třeba dneska už konečně dorazí...“

„Ano?! Víš to?“

„Neříkám ani ano ani ne. Snad možná. Jenže se neboj. Se svým přístupem ho už v život neuvidíš. Teda, uvidíš, ale ´neuslyšíš´. Však hej, víš, jak to myslím.“
„To je to až tak zlé?“

„Vy skorolékaři a lékaři máte sliby mlčenlivosti a i my máme takové. Co bys z toho měla, kdybych řekl, že ne? Zbytečně by ses trápila a já bych přišel o tu legraci tě sledovat, jak běžíš...“

„Takže se bojíš, že bych zapomněla?“

„Holka, ty máš bohužel tu smůlu, že jsem ti kdysi přál k svátku ´mnoho společných střetnutí´. Co slíbím, to dodržím.... i když tohle je celkem upgradovaná verze, se kterou jsem v tu dobu nepočítal...“

„Mám tě ráda, víš to vůbec?“

„Mám tě rád, víš to vůbec?“

Ples pLes plEs pleS PLes

U nás na severu se všechny tanvaldské plesy konají ve velké sportovní hale. Jednou, dvakrát i třikrát za rok se místo basketbalových míčů a zpocených dresů hala vyzdobí zlatými, stříbrnými a jinobarevnými třásněmi, opráší se židle, na stolky se rozprostřou ubrusy, divácká plošina se zakryje balónky a show must go on!

Pokud pocházíte z malého města jako já, věřím, že Vaše zkušenost s plesy je velmi podobná.

O to je tedy větší šok, když místo do sportovní haly, vkročíte do novorenesanční budovy s červenými koberci, širokým schodištěm, velkými zrcadly a bohatě zdobenými lustry. O to větší šok, když místo do plastových kelímků je víno servírováno do vyleštěných skleniček a ten největší šok, když místo jediného Müllera můžete vybírat z nejrůznějších vín- bílých, růžových, červených, s přívlastkem nebo bez, šumivých, suchých, polosuchých…

Vysoké podpatky, načesané účesy, jednoduché a dvojité windsory, miniaturní večerní kabelky a silné kořeněné vůně se táhly a pluly nejen po schodištích, ale i po obou sálech, po společenském salónku a po balkóně.

Požehnání a vlastně celé úvodní zahájení od samotného děkana nám dodalo odvahy k vlastní prezentaci sebe sama na tanečním parketu. Vzpomenout si, oprášit a nakonec i sladit dohromady taneční kroky, byl až heroický výkon. V Majakovského sále se plesalo na orchestr Ladislava Bareše, v Rajsově potom na Atarés. Ve společenském salónku se u klavíru střídali světové klavíristické špičky. Největší hvězda Michal Svoboda se po svém dokonalém repertoáru nechal přemluvit a pro své publikum vystřihl i pár skladeb na přání- Měsíční sonátu, Turecký pochod nebo Revoluční!

Po celý večer se sály a mezisálím toulaly malé tomboly, které slibovaly pravděpodobnost výhry 1:6. Já osobně jsem v tombole, kde bylo mnoho mnoho drahých medicínských publikací od Grady, Galéna, Maxdorfu, sportovní tašky a tělové krémy a nevím co ještě, vyhrála modrý propagační práskací náramek :-/ :-D

O naprosté rozšněrování sešněrované společnosti se postarala taneční skupina Prdlý kosti.

O půlnoci potom přišla na losování velká tombola, kde první cenou byl zájezd od společnosti Student Agency. Ani (snad ze závistivosti bohudík) nevím, kdo byl ten šťastlivec první ceny. Já už si totiž v té době v Raisově sále užívala opět perfektní koncert naší studentské a částečně LFkářské skupiny Krocan Orchestra.

Jak postupoval slavnostní večer, jak postupovalo půlnoční a popůlnoční veselí, začali jsme odmítat vysoké podpatky, načesané účesy i uhlazené Windsory.

Onen slavnostní den měl pro nás – to znamená pro všechny ty, kteří si dávají před spaním pod polštář Yellow Holly Bible a zkoušejí experimentální metodu učení, kteří jsou vychováni k přesvědčení, že makroergní vazba NEEXISTUJE, kteří dospávají na pohodlných gaučích v útrobách motolského kolosu - velmi podobný průběh.

Lakování, česání, malování, oblékání, pudrování, napití, plesání, pití, plesání, opití, nekoordinované plesání, zpití… a společná transpražská anabáze domů na Kajkatánku, Větrnou Hůrku a jiné kolejní i nekolejní domovy.

čtvrtek 18. února 2010

Nadpis si domyslete

Tohle semestrové intermezzo mi nedělá dobře. Jak může mít někdo rád prázdniny? Pokaždé májí jeden stejný průběh, který se dokolečka opakuje.

Nejdřív se člověk těší, nemůže se dočkat až to všechno sfoukne, zvládne, uzavře a hodí si nohy nahoru. Jenže je to jako s narozeninovým dortem. Klepeš se na něj den předem, tajně chodíš na krémové kytičky, které lemují samotný dort, ale potom v den narozenin si dáš kousek, dva a víc už nechceš ani vidět.
Dala jsem si týden, dva, tři... ale proboha, hoďte mě už někdo konečně zpátky do toho semestrového koloběhu!

Hned na první týden jsem se vrátila do Tanvaldu. Popravdě jsem se těšila. Táhla jsem na sever jako vítěz. Jenže najednou přijedete po třech měsících pořádně domů a zjistíte, že jste nepřijeli ´domů´, ale jen do domu. Na vašem stole, ve skříních, na posteli, v posteli už vládne jiný řád. Ze zdí zmizely plakáty hor a hokejistů, z nástěnek chemické vzorečky, tabulky s historickými daty i královna Nefertiti. Všude je málo místo a mě jen napadá, jak je možné, že jsme se sem po šestnáct let vešli dvě dohromady.
Je to takové neklidné soužití. Jednou jsem z toho vlaku vystoupila a už nejde přistoupit. Doma je vlastní pořádek, vlastní režim. Tady nenazujete pantofle a nesejdete o patro níž za kolejním spolubydlou, tady se nemůžete schovat do studovny, tady není oběd pravidelně ve čtvrt na dvanáct jako v menze.
Připadám si jako na severním pólu. Na samotě ve sněhu.

Naštěstí existují ve zkouškovém i příjemné starosti jako sportovní kurzy. Láhev do lyžáků a jede se! Po propité noci se těžce stává a po propité noci se ještě hůř sportuje- zvlášť pokud si obě nohy přikurtujene k prknu a zběsile máváte rukama na všechny strany, zatímco se plnou rychlostí řítíte do lesů. Se svým neuvěřitelným boardařským uměním cirkusového slona, kdy jsem vymetla, smetla, spadla, zapadla, propadla, jsem se snad nakonec konečně naučila jezdit na prkně. Stálo to spoustu modřin, stálo to za to!

Na běžkách jsem si připadala, jak motorová myš před smrtí. Krutě jsem vzpomínala na léta už dávno dávno minulá, kdy jsme s lehkostí přebruslili celé Jizerky a ještě přijeli domů tak akorát na oběd. Je to smutný vzpomínat ve dvaceti na fyzičku, která byla možná jen dva roky zpátky. Ale to mám za to!
Stejně, ať už jsme byli živí nebo mrtví, byl to DOKONALE DOKONALÝ týden. (viz. FB :D)
Všichni přežili, sami nad sebou zvítězili a řádně se opili.


Koneckonců, tak už to u mediků bývá...


pátek 29. ledna 2010

Konečná, vystupovat

Končí francouzská pracovní dovolená, končí sýrová manufaktura...

Z jakého podnětu končí dovolená je jasné. Jednoduše vypršelo sedm dní. Sedm dní, se kterými je člověk smířený už ve chvíli, kdy se mu ozvou z cestovky, kdy podepisuje delegátská lejstra, kdy si balí spodní prádlo do kufru a ví, že osmý pár ponožek je zbytečný.

Ale proč přišla v krach ta sýrová manufaktura, to mi nikdo nevysvětlí... Tenkrát pod mikroskopem, když jsme záměrně stimulovali buněčné dělení a vzdychali nad uměním histologie, mysleli jsme si, já i Víťa, že jsme vyvinuli nové perpetum mobile.
Ale...
Ale říkejte to těm, kteří musí nejdřív vší silou stoupnout na hrábě, než jim dojde jejich malichernost.
Tak snad už hlásím, že mi to došlo. Jen těch hrabět, muselo za sebou ležet pěkná řada, než moje já, já, já i já pochopilo.

Co naplat, vystupovat velevážené publikum, jsme na konečné! Aidam došel a lepšího sýra nemáme...


PS: Jákákoliv podobnost se sýrem jako mléčným produktem je čistě náhodná.

Mračí se nám

A že to byl ale problém, když sem si s sebou zapomněla přibalit opalovací krém. Možná jsem si raději měla přimontovat na lyžařské brýle stěrače.
Ve středu jsem si ještě pískala. Ve 3000 m.n.m. jsem si koupila ´le vin chaud savoin´, sedla si na lehátko, lyžařské brýle vyměnila za ty sluneční a užívala každou chvilku. Čerpala energii a nahřívala kosti pro budoucí krušný půl rok.

Jenže ve čtvrtek se zatáhlo a s nevlídnou přepovědí jsem vyhlížela alespoň jeden paprsek. Ani jeden, za celý den se slunce neukázalo. A dneska je pátek, poslední den lyžování a počasí zůstalo se čtvrtem, možná ještě k tomu přidalo páteční únavu. Začínám se pomalu smiřovat s tím, že se už v Tignes na ledovec v této zimní sezóně nepodívám.

neděle 24. ledna 2010

NOVOsvětská


Mám prázdniny. Mám pětitýdenní prázdniny.
A ačkoliv právě kroutím první týden, začíná mi z toho všeho trochu hrabat. Nebylo lepšího nápadu, než si s sebou na hory vzít notebook a s ním si k sobě přitáhnout i celou Prahu. Se všema starostma, se všema radostma. Původní výmluva byla taková, že alespoň budu na drátě s cestovkou, že budu muset sledovat pravidelně počasí ve středisku, co kdyby kdyby...
Ale jako bych se neznala. Kdybych si ho s sebou nevzala, nadávala bych možná potom ještě víc.

Včerejší den byl neuvěřitelně odreagující.
Jako delegát mám pod sebou na zájezdu 53 lidí rozmístěných ve 12 budovách. Už ráno jsme nabrali zpoždění a do Tignes jsme se dostali až k poledni.
A v tu chvíli to vypuklo. Vyložit z autobusu, uložit všem věci, koupit skipasy, zajistit ubytování, vyzvednout klíče, rozdat pojištění, vybrat kauce, složit kauce a obejít všechny pokoje k plné spokojenosti klientů. S ´obchůzkou´jsem začala v šest večer a na vlastní pokoj se doplazila v půl desáté v noci.
Sedí počty skipasů, sedí počty ubytovaných. A jelikož všecho vychází a všechno klape, začínáme řešit blbosti. V Armailles chybí hadr na podlahu! V Le Lac chybí mělké talíře( mají jen hluboké a z nich přeci nemůžou jíst hlavní jídlo). V Palafour chybí lžička a rádi by ještě třetí klíč k pokoji! Lítala jsem jako hadr na holi tam a zase zpátky, tam a zase zpátky k plné spokojenosti všech zúčastněných. Jestli se já nestanu delegátem roku, tak už nikdo :)



Dnešek už byl o poznání klidnější. Počasí perfektní a podmínky na lyžování ´jakbysmet´.
Rok a půl jsem pořádně nebyla na horách, jak jsem to jen mohla vydržet?

Když je člověk nahoře, je všechno alespoň pro tu chvíli, alespoň pro ten pocit jednodušší, světlejší, vzdušnější a lehčí. Už dlouho mi nebylo tak krásně jako dneska.
Ale jak Jardis říká.´Na vrcholu nejsi lepší. Si to pořád Ty!´

sobota 16. ledna 2010

Ajeto!

Posledních čtrnáct dní bylo jako z jiného světa. Pitvalo se, učilo se, zápočtovalo se, zkoušelo se.

Pitevní týden utekl jako voda. Pitvalo se každý den celé odpoledne až do večera. K smrti unavení jsme se potom vraceli na kolej, kde jsme se poprvé za celý den konečně najedli, doplnili energii alá zelený čaj, Semtex, Big Shock, Pu-erh, kafe nebo Redbull, omyli si vlasy ovoněné formolem a už se vrhali na dlouhonoční teoretickou přípravu k dalšímu pitevnímu dni. Jen ruku na srdce, kolik z nás během toho týdne nespalo s Čihákem?
Já jsem si pitevnu užívala. Ono setkání se smrtí je vždycky zvláštní. Ale záleží na okolnostech. Zatímco na kuchyňském stole by působila mrtvola nepřirozeně, na pitevním je to vlastně normální. A můj entuziasmus nebyl zapříčiněn jen mrtvými těly a ostrými nástoji, dorazily totiž i tmavovlasé organizované skupiny buněk s perforovanými černými rafičkami brýlí. A hned byla motivace a hned byla inspirace :)

Narozeniny jsem oslavila kde jide než na pitevně. A co víc, přímo na popitevním pohovoru (pořád lepší než na pitevním stole). Nadělila jsem si Ačko z popiteváku! ´Děláš mi radost, holka´ :)

Zápočtový týden už nebyl tak zajímavý jako pitevní. Primárně to bylo způsobeno tím, že nebyl čas si odfrknout od pitev a muselo se hned začít s přípravou. A hlavně, kdo by se dobrovolně učil biofyziku? No a potom to už šlo ráz na ráz. Po biofyzice histola, po histole první pomoc, po první pomoci biochemie... a v pátek jsem přišla domů, padla na postel a umřela.

Dobrá věc se podařila, Danka nad zimním zvítězila!

úterý 12. ledna 2010

1. zkouška

Dneska mám první zkoušku! Držte všechno, co jen můžete, protože bude potřeba víc štěstí než rozumu.

Ve středu test z krve...
Ve čtvrtek zkouška z první pomoci...
V pátek zkouška z biochemie...

A je po zkouškovým ještě tři dny, než oficiálně vůbec zkouškové začne.
Jen, aby to všechno klaplo:-/
Dneska, jak už jsem říkala, jdu bojovat o biofyziku. První a zároveň nejhorší ze všech.

Povzbuzující hláška dne: ´Sedí tady Danka?´ ... ´Já nevím, já se dozadu nekoukám´
... prohlásil Aidam po hodině, kdy jsme spolu sdíleli jednu malou místnost ve studovně. Není lepšího a radostnějšího zjištění, není větší ignorace. Vzdávám to, na tohle já prostě nemám :-/

sobota 2. ledna 2010

A jestli neumřeli, tak v krajinách topografických žijí dodnes!


A jsou tady pitvy. V pondělí začínáme a já se už nemůžu dočkat na pět dní v týdnu, šest hodin denně s mrtvými. To je zajímavé, jak tihle mrtví jsou užiteční i po smrti, zatímco o některých se to nedá říct ani zaživa.

Žilo bylo plexus LUMBALIS


Bylo jednou jedno království, které se jmenovalo Plexus Lumbalis.
Svůj nejkraniálnější míšní segment L1 věky úspěšně bránilo před nájezdy kočovného rytíře Nervus Subcostalis, ale zato neustále vedlo boje o míšní segment L4 se sousedním královstvím, které se jmenovalo Plexus Sacralis. Oba krále ale válčení po čase přestalo bavit, a tak mezi královstvími postavili most, který nazvali Truncus Lumbosacralis.

Král Plexus měl 6 synů.
Prvních pět vychoval podle svých představ a všichni se po opuštění královského zámku, sídlícího v pohoří jménem Musculus psoas major, vydali na svou životní dráhu tím správným, laterálním směrem.

Dvojčata Nervus Iliohypogastricus a Nervus Ilioinguinalis se vydala po vnitřní straně stěny břišní - první z dvojčat se usídlilo v Hypogastriu, druhé pak po laterálním boku svého věrného přítele Funiculu Spermaticu opustilo skrz nebezpečnou a zrádnou soutěsku zvanou Canalis Inguinalis svůj rodný kraj, Dutinu břišní, a vydalo se za dobrodružstvím do pohoří Scrotum. Zde jeho stopy končí.

Třetí syn, Nervus Genitofemoralis, byl schizofrenik - již brzy po narození se rozdělil na Ramus genitalis a Ramus femoralis. Ramus genitalis brzy vyhledal Funicula a společně s ním, běžíc po jeho mediálním boku, a svým bratrem, N. Ilioinguinalem, zdolali soutěsku Canalis Inguinalis. Ve roklinách Scrota jeho stopa též končí. Ramus femoralis se rozhodl následovat líbezné princezny Arterii a Venu Femoralis přes bránu Lacuna Vasorum až do království Fossa Iliopectinea. Tam mu ale princezny utekly a on sám zmizel, zlomen žalem nad touto ztrátou, v neznámých končinách kůže.

Čtvrtý syn, Nervus Cutaneus Femoris Lateralis, hubený nedomrlý chudáček, překročil spolu s dvojčaty dutinu břišní a své putování po tomto kraji se rozhodl zakončit u hory Spina Iliaca Anterior Superior, kterou obešel skrz údolí zvané Lacuna Musculorum, a dostal se do krajiny Laterální Stehno, v jejíž kůži se vytratil.

Syn pátý, Nervus Femoralis, se naproti tomu králi Plexu vydařil. Již v dětství se pevně přivinul ke svým dvěma chůvám, M. psoas major a M. iliacus, které, objímajíce ho mezi sebou, jej doprovodily skrz údolí Lacuna musculorum až do království Fossa Iliopectinea. Zde se Nervus Femoralis brzy stal králem a vládnul zde bezpočtu svalů, ba i kůži nad nimi. Jeho následovníkem se pak stal jeho syn, Nervus Saphenus, který kraj Stehna opustil bránou zvanou Hiatus Saphenus a pokračoval do krajiny Mediálního Bérce, kde vládnul veškeré kůži od Kolena až po Chodidlo.

Šestý syn, Nervus Obturatorius, se vydal na scestí. Šel totiž mediální stranou a musel při svém putování čelit různým nástrahám kraje Pánve, až se úzkou stezkou Canalis Obturatorius dostal do krajiny Stehna, kde v sousedství svého bratra N. Femoralis vládnul mnoha mocným svalům i kůži.

"... pro své kolegy mediky k té pitevní bídě!:)"

převzato od Lenjulenky