úterý 2. června 2009

Modré oči



Víš, život tady na Zemi se najednou tolik změnil. Vypadá podobně jako Tenkrát, ale žít, jako Tenkrát, se nedá.
Snažila jsem se přizpůsobit, stále se snažím, ale večer co večer mě dohání mlhavý závoj.
Vzpomínám na všechny naše spolešné chvíle. Vidím tě v tolika věcech, odrážíš se v tolika lidech.
Já vím, že nesmím, že bych neměla, ale pořád přemýšlím o tom, jak bychom nakonec My Dva skončili.
V neděli se stěhuju do Prahy. Ano, do Prahy. Těšila jsem se až přijde ta chvíle. Long distance anymore. :(

Chybí mi parťák na lezení. Kdo mi poradí, jaké "korčule" si vybrat? A co ten skalní převis v Jizerkách?

Teď koukám ven z okna. Po obloze se táhnou těžké bílé mraky. Pamatuješ, jak jsme z mého okna ,Tenkrát, koukali na ty kopce a lesy? Tak nad nimi se právě teď vytvořilo monumentální oblačné smetanové pohoří. Chtěla bych za tebou do větru...

S tebou jsem byla šťasná. Tenkrát, když si mi říkával "moja"...

Dnes je to právě měsíc, co lavina srovnala Život se zemí a vzala sebou to nejcennější, co jsem na světě měla.

Stůj při Nás

středa 27. května 2009

Zmaturováno!

Posledním Pondělním Poledním úderem kostelního zvonu bylo po všem.
Skončilo veliké cosi.

Přiznávám, že o svatém týdnu jsem měla do svatosti opravdu daleko. K učení jsem se dostala pořádně asi jen po tři dny. A pokud jsem se už učila, potom jen chemii, ze které jsem měla největší "vítr".
Obdivovala(nebo možná spíš podivovala) jsem se spolužákům a ostatním spoluvrstevníkům, kteří na FB měli statusy, ve kterých se přiznávali, že studují do dlouhých půlnocí a ještě mnohem dál. Já jsem chodila spát stále ve svých pravidelných deset hodin.
V úterý jsem si tedy řekla, že bych taky ráda zkusila nějaký ten podpůrný prostředek, abych si sama na sobě vyzkoušela,jak dlouho se může má studijná duše vydržet učit. Mým "životabudičem" byl zelený čaj. Uvařila jsem si plnou konvičku a pomalu začala usrkávat nad entropií molekul, které se pomalu měnili v ionty.
S postupující noční hodinou rostla také entropie propisek, papírů, knih a zvýrazňovačů kolem mě.
A najednou byla půlnoc...a byla jedna hodina, dvě ráno, tři ráno a já stále svítila jako žárovka. V půl čtvtré jsem se rozhodla jít vítězoslavně spát. Ale vlivem teinů z čaje, vlivem endorfinů a enkefalinů, které se mi vyplavili do hlavy během studia, jsem nemohla a nemohla usnout. Stále se mi míhaly hlavou chemické rovnice, trojmocný ozon, radioaktivní vodík nebo postup při výrobě trinitrotoluenu. Usnula jsem až brzy k ránu.
Ano, zvládla jsem to. Jediným problémem na tomto nočním dobrodružství byl malý a "nepodstatný" fakt, že probděnou noc vystřídaly dva dny spánku:-) To se bude muset na vejšku ještě trochu promyslet, protože tak by to asi nešlo:-)

Ale abych se vrátila ke své pondělní anabázi. Nechci se už vyjadřovat k úvahám o nešťastné smůle na otázky, protože to je v současné době už jedno.
Ráda bych zde uchovala vzpomínku na celé to maturitní bojovaní. Možná proto, abych se za pár let mohla usmát nad tím, jak jsem se celá zaprášila od bílé křídy, nechtěně upustila otázku č. 3, která se následně zakutálela a já se stala středem pozornosti celé maturitní komise...jak jsem povídala o erotičnosti sv. Kateřiny, o problému jaderného odpadu, o vlasovci LoaLoa nebo o jediné pozitivní bagetě ve školním bagetomatu.

čeština: Literatura doby Karlovy
biologie: Mnohobuněční živočichové
francouzština: On fait des achats
chemie: Stavba atomu, elektronové konfigurace, radioaktivita

středa 20. května 2009

Modré oči

Mám strach
Bojím se psát
Bojím se promluvit do ticha
Bojím se zpřetrhat ta stříbrolesklá pavoučí vlákna
Bojím se

pátek 8. května 2009

Ti Ou eM




Tomáš neměl rád fráze. Říkával, že jsou prázdné a samotnou komunikaci dvou lidí drží na nehybném místě.

Poznala jsem ho před deseti měsíci v Dolomitech. Nemůžu uvěřit, že to bylo jen deset měsíců...zdá se to jako léta, co ho znám. Pocházel z Košic, ze Slovenska, ale studoval sport tady v Praze.

Vždycky budu děkovat, že jsem dostala šanci ho v životě potkat.
Byl to osud nebo to byla náhoda? Tak či tak, nám dvoum život vykreslil krásné společné chvíle.
Ať už to bylo na břehu řeky, o úplňku, na severu Itálie, pod horskými štíty Dolomit nebo v Harrachově při tajném nočním výšlapu se snowboardy na čerťák nebo v Café Louvre na Národní.

Tomáš byl zvláštní. Byl to ten nejzajímavější člověk, kterého jsem do té doby poznala.
Svět kolem něho se dělil na dva tábory- na ty, kteří ho neměli rádi a jeho samotného považovali na snoba a egoistu, a na ty, kteří ho milovali...

Já jsem se v jeho šarmu utopila už po prvním stisknutí ruky, po prvním pohledu do jeho modrých očí.
On věděl, jak mě pomoci z té tůně, ve které jsem byla až po uši, ale také věděl, že úplně na sucho na břeh se musím vyškrábat sama.
Proto jsem se většinou brodila pokolena nebo popás a čekala, co se stane.
CHtěla jsem, aby taky skočil do té tůně. Aby skočil ke mě a abychom se brodili světem spolu.
Nikdy jsem nenašla odvahu, abych mu to řekla.

Jak osudově končí moje slova k němu: "Tomko, třeba někdy najdu slova, jak to říct. Možná až se to všechno uklidní..."

"2.5.2009 byla skupina skialpinistů v rakouském Soldenu zavalena lavinou."
"Pět Čechů a jeden Slovák našli svou smrt ve 3000 m.n.m."
"Muži byli ve věku 20-30 let. Slovenský skialpinista pocházel z Košic, v té době však studoval v Praze."


Ticho Prázdno

Miluju Tě!
Dvě slova, která jsem ti nikdy neřekla.
Dvě slova, která jsem se bála vyslovit nahlas.
Dvě slova, za které jsem zaplatila nejvyšší cenou.

Stal si sa mojom, mojom anjelom.

Tvoj Danuliačik

čtvrtek 7. května 2009

Až se rozední, bude konec

ONA:
Všichni už odešli spát. Vydali se vstříc novým dobrodružstvím za hranice fantazie.
A co já? Nechce se mi ještě spát, nedokázala bych teď usnout. Zítra odjíždíme. Zpátky, zpátky na „zem“, do běžných a každodenních starostí všednověku. Uvnitř plná zážitků, ale zároveň tak prázdná.
Na tyhle prázdniny jsem se dlouho těšila. Ještě nedávno jsem odpočítávala nekonečně táhnoucí se dny ve škole.
Teď tu bezbranně stojím, snažím se zastavit čas, který neúprosně letí rychlostí světla.
Je zvláštní, jak si čas, ten imaginární přítel-nepřítel, volí vlastní tempo.
Nemůžu jít spát. Když zavřu oči, bude všechno pryč.

…Pomalu natáhla ruku, sebrala hranatý kamínek na břehu a hodila ho do proudu řeky. Poté složila ruce k sobě, aby si je trochu zahřála a jen tiše pozorovala a snažila se nemyslet na zítřejší den. Věděla, že až se rozední, bude konec….

..a tak vecer, osamela a smutna, napriek velkej radosti cez den odisla k rieke. nostalgia, romantika, asi trochu klische. ale aj tak, rieka ma nieco do seba...plynie, plynie ako zivot, ako tok myslienok, nikdy nie je taka ista, raz je pokojna, inokedy divoka...a ten vrch - ako sa tycil nad nasimi stanmi - ani neviem, ako sa volal, ale to nebolo podstatne, podstatny bol ten pocit...aha, mesiac, vsimla si...v tom ju ale prerusil prichodzi. bol to on. bez slova si k nej sadol...

ON:
Viděl jsem ji už z dálky. Vracel jsem se s ručníkem okolo krku a kartáčkem na zuby v ruce.
Nechtěl jsem rušit, ale stejně jsem věděl, že bych teď nedokázal usnout. Pomalu a opatrně jsem se vydal k řece.

ONA:
Někdo jde. Vím kdo, cítím to. Slyšela jsem, jak měkce našlapuje. Beze slov si sedl na kámen vedle mě a přidal se k mému mlčení.

ON:
Její oči se ani nepohnuly. Ani koutkem oka nedala znát, že by se cokoliv změnilo. Chtěla uchránit tuto chvíli. Chtěla si zapamatovat ten okamžik. Zvedl jsem oči ke skalám za řekou, ale neřekl jsem jediné slovo.

ONA:
Koukal stejným směrem jako já. Vzhůru ke skalním štítům, na kterých jsme dnes v poledne stáli. Společně jsme v myšlenkách vzpomínali, jak jsme šplhali po strmých svazích. Jak byl svět nahoře tak malinkatý a vzdálený…

ON:
Miloval jsem hory a věděl jsem, že ona je miluje stejně.


...a tak tam seděli a společně naslouchali plynuti času nebo to byla plynoucí řeka? Ať tak či tak o kouzelné chvíli nebylo pochyb. A i když vše okolo plynulo tou neuveřitelně přesnou ručičkou času, která nevynechá, nezastaví se a neohliží se, tak pro tuto chvíli neplatil žádný z ostatních zákonů. Možná to bylo v o té zvláštní nevypočitatelné náhodě, která svedla ty dva dohromady...možná ano a možná taky ne...

…Ani nejnadanější malíř by teď nedokázal zachytit to, co oni dva právě žili. Hvězdy už jasně svítili a jen plynoucí řeka zachytávala jednotlivé momenty a sunula je napříč půlnocí…

ONA:
V hlavě mi začali naskakovat různé myšlenky. Vzpomínka na ranní dobrodružství se ztratila, ale nechtěla jsem na sobě dát cokoliv znát. Chtěla jsem ještě získat chvilku času. Užít si ty chvíle co možná nejvíc. Smířit se s tím, že nic netrvá věčně. Smířit se, že to brzy skončí. Ale kdy? Ale jak?

ON:
Poprvé několikrát za sebou zamrkala. Byla to první změna, která narušila naše daleké společné „putování.“ Teď je čas prolomit nekonečné ticho.

ONA:
Možná bych měla něco říct? Možná bych měla něco udělat?

ON:
Zavřela oči. Když je poté znovu otevřela, koukala na mě, do mých očí.

ONA:
…Zítra se rozední a bude konec…

„Myslíš si, že ta, co nejvíc září, je moje?“ poprvé jsem promluvila, ukázala prstem na nebe, ale stále koukala hluboko do jeho modrých očí.

úterý 5. května 2009

Můj Bratr Vlk

:-)Jsme jiné krevní skupiny, a přesto stejné krve.
:-)Nebyli jsme spojeni pupeční šňůrou, a přesto nás k sobě něco poutá.
:-)Jsme oba z jiných rodin, a přesto ze stejného těsta.

Známe se už skoro třináct let. Chodlili jsme spolu na základku na Šumburk a strávili jsme spolu i hezkou řádku let na gymplu.
V páté třídě jsme spolu seděli celý rok v jedné lavici a právě kvůli němu jsem byla poprvé( a hned dvakrát za sebou)vykázána ze třídy na chodbu. Jednou jsem mu kružítkem propíchla ruku a jednou jsem mu utekla z pokoje, když mi chtěl dát pusu. :-)
Procestovali jsme spolu Queyras a Dolomity. Nachodili pěkných pár kilometrů do školy a ze školy. Dvakrát jsme spolu zdolali Muchovmana. A jednou se cvakli na Vltavě.
Avšak nikdy jsme nezabloudili do zátočin. Párkrát, pravda, jsme byli na mělčině, ale vždycky jsme se odrazili a brzo chytli první peřejky. A Tak jsme spolu (s)pluli ta dlouhá léta bez nehod!

A já vím to, co neví svět, že Vlkovi je dnes DEVATENÁCT LET!!!

8.V- OKTÁVA (rok nástupu 2001)

Všechno je jinak:-) Mé jméno se v maturitním rozpisu pohybuje jako na tenisovém kurtu. Ještě včera jsem byla smířená, že půjdu pod hlavičkou "to nejlepší na konec" maturovat ve středu 27.5 dopolko.
Dneska jsme byli poprvé oficiálně seznámeni s maturitním programem.
Se slovy "a Danka bude mít určitě radost" mi bylo sděleno, že se mé tolik přetřásané jméno najednou ocitlo mezi prvními čtyřmi pondělko ránno maturujícímikandidáty.

Oficiálně: pondělí 25.5. 2009
Dana Humlová
český jazyk a literatura 9:00
biologie 10:00
francouzský jazyk 11:00
chemie 12:00

S posledním úderem poledne bude po všem!
:-)

sobota 2. května 2009

Jiskra života *

Začíná se blýskat na lepší časy:-D!!!
Moje maniakální šílení dosahuje v těchto dnech kladné amplitudy. KOnečně jsem si to uvědomila, konečně mi seplo, konečně mi to došlo!
Za pár dní končím.
Maturity se nebojím, přijimaček ano.
I tak se těším. Konečně bude konec těm školním dnům, které jsem po celá dlouhá léta milovala.V těchto dnech mi už připadají fádní a málokdy se mi chce, v tomle parádním počasí, jít si sednout do lavic a poslouchat filosofii "jedním uchem tam, druhym ven".
Celý rok, ačkoliv neshledávám své počínání přínosným, jsem trávila doma a koukala ven z okna. Říkala jsem si...teď už se musíš učit!! A já tam seděla a koukala...a dělala tisíce jiných věcí okolo, jen se neučila.
Teď to končí a já dovrším posledním úsměvem do objektivů fotoaparátů před tanvaldskou radnicí svírajíce svoji maturitní výplatní pásku v ruce teń dlouhý osmiletý koloběh.
Potom děj se vůle ...MOJE!!!

A co bude v mé vůli?

Přeci to, co jsem celý ten rok zanedbávala. Batoh na záda, in-liny na rameno, pádlo do ruky, sedák do pasu, pohorky na nohy a na kole tradaaaaaa!
:-D
§§§§§§§§§§§§§§§§§§§ Hurá, je mi krásně!!! §§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§