Miluju batohy s popruhama:)Nejlépe v každé rovině batohu dva- jeden pár vertikálně, jeden horizontálně a jeden diagonálně. Přestože si celý rok stěžuju, že se mi jednotlivé popruhy motají do sebe, motají do batohu nebo motají i kolem mě, v momentě, kdy člověk potřebuje připevnit na batoh nějaké další zavazadlo, jsou všechny stížnosti a nadávky, které posbíraly za celý rok, rázem pryč.
Letos můj batoh dokázal nemožné! Na vrh batohu do popruhů jsem dokázala připevnit jedny botasky, inliny, jednu helmu, jeden pár chráničů zápěstí, sponku do vlasů, gumičku a jeden oranžový posilovací kroužek:) A mohlo se vyrazit!
V Liberci "Na rybníčku", na jednom z nástupních míst zájezdu, jsme společně s dalšími účastníky očekávali příjezd autobusu. Čekali jsme deset minut, patnáct minut, čtyřicet i čtyřicet pět minut. Po jedné hodině jsme se konečně dočkali!
V místě našeho dobrodružství, ve Sprembergu, jsme byli za chviličku. Až mě vyděsilo, jak rychle přišla chvíle pravdy- okamžik, kdy se poprvé po osmi letech(kromě malé zkoušky o víkendu) postavím na inliny.
Zážitek to byl vskutku nezapomenutelný:)!!!
První etapu, která vedla kolem jezera, které vzniklo rekultivací hnědouhelných dolů, jsem dojela do cíle jen díky setrvačnosti. Půl okruhu bylo mírně do kopce a druhá půlka naopak z kopce. Díky Bohu, že úsek "do kopce" byl jako první.
Příjezd na ubytovnu, horká sprcha a večeře ve formě švédských stolů mě donutila k úsměvu a dobré náladě. Večer jsme ještě pinkli volejbal a mohlo se jít spát!
Druhý den ráno jsme měli na výběr z mnoha variant bruslostezek- od 20km až po 50.
Já jsem si vyslechla svoji první nejkratší variantu a zbytek jen prohlížela ostatní, jak zběsile kroužkují na svých mapičkách záchytné body pro 50 km stezku (pochod) smrti.
Nejlépe bylo v čokoládovně Felicitas:). Prošli nebo spíš projeli jsme si celé čokoládové muzeum, ochutnali místní horkou čokoládu a přemýšleli co dál. Já měla jasno- zpět do základního tábora!
Neměla jsem jasno! Nechala jsem se přemluvit, že ještě těch pár kilometrů k jezeru Felixee ujedu. U Felixee jsem vyhrála soutěž "O nejkrásněji vypadající nejošklivější puchýř". On ani nevypadal jako puchýř, byla to jednoduše díra v noze. Oblepila jsem to, obvázala a pofoukala a vydala se za ostatními na sjezd do vesničky.
A tak jsme se najednou zapovídali a jeli a jeli...a nevnímali okolní svět až jsme se ocitli na křižovatce. Skupina inlinových chrtů už byla dávno v tahu. Vytáhla jsem svoji mapičku a prstem začala šátrat, kde jsme. Oči mi málem vypadli, když jsem zjistila, že jsem na stezce smrti. A ke třiceti km přede mnou.
Co teď? Kam s Ní?
Bylo jen jediné řešení- inliny hodit do pole, lehnout si na silnici a čekat!
Nesnáším "jediná řešení"!
V té chvíli jsem byla ráda za svou trdohlavost a ješitnost. Raději umřu v boji než abych přiznala, že na to nemám!
---
V tom momentě jsem toužila mít u sebe notebook, sednout si na obrudbník a vypsat se. Buďte rádi, že jsem ho neměla. Tolik sprostých slov, které jsem tehdá použila, jsem ani sama nevěděla, že vůbec znám!
---
Boj to byl dlouhý, krutý, vyčerpávající. Na 48 kilometru jsem si opravdu hodila inliny do pole a lehla si na silnici. Ale jelikož začalo pršet, sesbírala jsem svoji lidskou schránku, nasadila botky se čtyřmi kolečky a silou vůle dojela do cíle. Můj anjel mě hlídá...
Ve sprše jsem stála na jedné noze a ve zvláštní poloze se snažila nenamočit si děravou nohu, protože jediná mokrá kapka a já myslela, že se bolestí rozskočím. Po večeři jsem se odbelhala na pokoj.
Na poslední den jsem měla plán. Kousnu se do ruky a tím přinutím bolest, aby se koncentrovala v jiném místě než od pasu dolů.
Naštěstí byl poslední den spíš oddechový. Kroužili jsme kolem přehrady a ani si nikdo nevšimnul, když jsem se odpojila a šla si na molo sednout a rozjímat.
Cesta zpět utekla díky "Románu pro ženy"jako voda.
V Německu se mi líbilo. A věřím, že kdyby nám dva dny nepromžilo, bylo by to ještě hezčí:)
Btw. řekla jsem vám vlastně, že jsem na tento zájezd jela jako pomocný průvodce pro CK Trip? To jsem vlastně zapomněla:) Teoreticky jsem měla Já sbírat poslední klienty etapy, v praxi sbírali klienti Mě!:)
Přežila = zvítezila:)
PS: A kupujte si batohy s popruhama! Sice je 363 dní v roce nevyužijete,ale jsou fajn:D
Můj lide, to chce klid, budeme jednou balvan, obrovský balvan klidu, porostlý vzácnými mechy, a na něm vyryto bodly, že zachovali jsme klid. Pokud jde o mne, až umřu, přísahám, ani svalem nepohnu v kamenné tváři, já pro jistotu už nyní, pohrdaje a mlčky, se semknutými ústy, se zaťatými zuby, uraženě a vztekle zachovávám též klid. Mlčení drásá nám nitro a ticho na nás křičí, že možná budeme sami, nebudeme však ničí, dokud nám zbude dech!
pondělí 29. června 2009
úterý 23. června 2009
Mys Dobré Naděje
Každý den nemusí být jen šťastný, stejně tak každý den nemusí být jen zlý. Svět není černobílý. Je barevný!
Dnešní den měl tolik příchutí, tolik vůní, tolik nadějí. Nadějí věřit ve svůj příběh, věřit v poznání a v tisíc tváří pravdy.
Nadějí věřit v lidi a milovat je!
Chtěla bych vykřiknout: "Dobrý člověk ještě žije":) Věřím, že ano...
Dnešní den měl tolik příchutí, tolik vůní, tolik nadějí. Nadějí věřit ve svůj příběh, věřit v poznání a v tisíc tváří pravdy.
Nadějí věřit v lidi a milovat je!
Chtěla bych vykřiknout: "Dobrý člověk ještě žije":) Věřím, že ano...
pátek 19. června 2009
...po pěti měsících... Šílený Sen
..."až se rozední, bude konec". Tak tenkrát začal Tomáško jeden z našich posledních virtuálních rozhovorů. Byla zima, byl leden, bylo po mém maturitním plese.
Povídali jsme si dlouho. A čím víc za okny sněžilo, tím víc jsme od sebe byli dál a dál. A když brzy k ránu bylo všechno beznadějně zapadané, my dva jsme si byli úplně cizí.
V zimě bylo krásně, v zimě bylo zle. Měla jsem strach z toho, co bude až ta zima skončí. Bála jsem se přijímaček. Bála jsem se nejistoty, která se stále plížila kolem mě.
A do toho všeho zmatku, čekání, doufání, tu by Tomáško. Další velká nejistota. Být s ním znamenalo postavit se do řady a doufat. Neměla jsem síly ani odvahy. Neměla jsem na to. Nemůžu být s Tomáškem, ale ani bez Tomáška. Ten večer padnul rozsudek: Nemůžu být s Tomáškem, musím být bez Tomáška.
v duchu jsem si myslela, že když ho neuvidím, když o něm neuslyším, zapomenu.
Tu noc jsem si v hlavě vymyslela šílený plán. Šílený Sen! Tomáška chci vidět až po posledních přijímačkách. Až 19.6.
Čekalo na mě pět měsíců...
Dneska je 19.6. A on už tu není.
...zbyl mi jen ten fiktivní Šílený Sen
Povídali jsme si dlouho. A čím víc za okny sněžilo, tím víc jsme od sebe byli dál a dál. A když brzy k ránu bylo všechno beznadějně zapadané, my dva jsme si byli úplně cizí.
V zimě bylo krásně, v zimě bylo zle. Měla jsem strach z toho, co bude až ta zima skončí. Bála jsem se přijímaček. Bála jsem se nejistoty, která se stále plížila kolem mě.
A do toho všeho zmatku, čekání, doufání, tu by Tomáško. Další velká nejistota. Být s ním znamenalo postavit se do řady a doufat. Neměla jsem síly ani odvahy. Neměla jsem na to. Nemůžu být s Tomáškem, ale ani bez Tomáška. Ten večer padnul rozsudek: Nemůžu být s Tomáškem, musím být bez Tomáška.
v duchu jsem si myslela, že když ho neuvidím, když o něm neuslyším, zapomenu.
Tu noc jsem si v hlavě vymyslela šílený plán. Šílený Sen! Tomáška chci vidět až po posledních přijímačkách. Až 19.6.
Čekalo na mě pět měsíců...
Dneska je 19.6. A on už tu není.
...zbyl mi jen ten fiktivní Šílený Sen
úterý 16. června 2009
Šílený Sen
"Ruce se mi třesou, kolena se mi třesou i hlas se třese."
Vynořila se z podzemí.
"Snad to byl ten správný východ. Ano, já vím, už jsem tu byla, před pěti měsíci, to ale ještě neznamená, že se nemůžu ztratit znova.
Systém pražského metra je mi naprosto jasný, jen mi chybí "metrovská" instuice najít ten správný "výlez"."
Vyběhla po schodech a začala se ohlížet kolem sebe. Stála na náměstí Jiřího z Poděbrad a prohlížela si velký barevný ukazatel. Proč? Znala to tu. Věděla kudy vede Slavíkova ulice. Věděla, že je správně. Tento den, tento večer se však bála uvěřit sama sobě.
"18:36. Je to brzy nebo pozdě?"
Pořád stála na rohu náměstí, a ačkoliv měla v hlavě jasno kudy, nemohla se odhodlat vykročit. Snažila se zhypnotizovat ciferník hodinek. Možná je chtěla popohnat, možná chtěla vrátit o pár chvil zpět.
Nakonec se přeci jen rozhodla.
V černých lodičkách, které jí nebyly vlastní, se rychlou nemotornou chůzí blížila na konec ulice. Neuměla přizpůsobit svou chůzi dané situaci, nikdy neuměla chodit pomalu. V Tanvaldě je totiž všechno tak blízko, že se všude chodí pěšky. A jelikož se všude chodí pěšky, je to všude daleko:) Za ta léta se naučila rychlému přesunu z místa na místo a jejímu tempu málokdo stačil. Ale, pravda, v lodičkách a v sukni to vypadalo trochu komicky.
Až teprve teď, když se zastavila, si uvědomila, jak je zadýchaná. Srdeční ozvy jí rezonovaly v hlavě. Hlubokými nádechy se snažila uklidnit, ale nepomáhalo to. Stála před výlohou Holanu a skrz nejnovější modely pohorek od Asola, skrz ladně naaranžované horolezecké úvazky ve výloze neviděla dovnitř.
Tenkrát, před pěti měsíci, věřila, že když ho dlouho neuvidí, že když o něm dlouho neuslyší, zapomene.
Tenkrát v lednu měla plnou hlavu přijímaček a maturit. Chtěla si nejprve uklidnit jednu část života, než se pustí do dalšího dobrodružství.
Teď ,po pěti měsících, má po maturitě, po přijímačkách.
Teď je ten správný čas.
"18:48. Tak a teď"
Sesbírala střípky odvahy, otevřela dveře a vešla dovnitř. Rychle se rozhlédla kolem...ale kromě slečny, která seděla u poladny a prohlížela si "Outdoor", kromě pár zákazníků, kteří byli různě roztroušeni po obchodě...to, co hledala neviděla.
Přešla do druhé části prodejny, uprostřed se otočila(doslovně) na podpatku a vrátila se zpět. Zastavila se u té mladé slečny a právě, když se chtěla zeptat...zeshora se ozvalo:
"Danuliačik?"
Bleskově se otočila za hlasem.
"Jsi to ty. Je toto možné?"usmál se.
Okamžitě seběhl po schodech k ní.
Aniž by stačila cokoliv říct, pevně ji objal.
Vynořila se z podzemí.
"Snad to byl ten správný východ. Ano, já vím, už jsem tu byla, před pěti měsíci, to ale ještě neznamená, že se nemůžu ztratit znova.
Systém pražského metra je mi naprosto jasný, jen mi chybí "metrovská" instuice najít ten správný "výlez"."
Vyběhla po schodech a začala se ohlížet kolem sebe. Stála na náměstí Jiřího z Poděbrad a prohlížela si velký barevný ukazatel. Proč? Znala to tu. Věděla kudy vede Slavíkova ulice. Věděla, že je správně. Tento den, tento večer se však bála uvěřit sama sobě.
"18:36. Je to brzy nebo pozdě?"
Pořád stála na rohu náměstí, a ačkoliv měla v hlavě jasno kudy, nemohla se odhodlat vykročit. Snažila se zhypnotizovat ciferník hodinek. Možná je chtěla popohnat, možná chtěla vrátit o pár chvil zpět.
Nakonec se přeci jen rozhodla.
V černých lodičkách, které jí nebyly vlastní, se rychlou nemotornou chůzí blížila na konec ulice. Neuměla přizpůsobit svou chůzi dané situaci, nikdy neuměla chodit pomalu. V Tanvaldě je totiž všechno tak blízko, že se všude chodí pěšky. A jelikož se všude chodí pěšky, je to všude daleko:) Za ta léta se naučila rychlému přesunu z místa na místo a jejímu tempu málokdo stačil. Ale, pravda, v lodičkách a v sukni to vypadalo trochu komicky.
Až teprve teď, když se zastavila, si uvědomila, jak je zadýchaná. Srdeční ozvy jí rezonovaly v hlavě. Hlubokými nádechy se snažila uklidnit, ale nepomáhalo to. Stála před výlohou Holanu a skrz nejnovější modely pohorek od Asola, skrz ladně naaranžované horolezecké úvazky ve výloze neviděla dovnitř.
Tenkrát, před pěti měsíci, věřila, že když ho dlouho neuvidí, že když o něm dlouho neuslyší, zapomene.
Tenkrát v lednu měla plnou hlavu přijímaček a maturit. Chtěla si nejprve uklidnit jednu část života, než se pustí do dalšího dobrodružství.
Teď ,po pěti měsících, má po maturitě, po přijímačkách.
Teď je ten správný čas.
"18:48. Tak a teď"
Sesbírala střípky odvahy, otevřela dveře a vešla dovnitř. Rychle se rozhlédla kolem...ale kromě slečny, která seděla u poladny a prohlížela si "Outdoor", kromě pár zákazníků, kteří byli různě roztroušeni po obchodě...to, co hledala neviděla.
Přešla do druhé části prodejny, uprostřed se otočila(doslovně) na podpatku a vrátila se zpět. Zastavila se u té mladé slečny a právě, když se chtěla zeptat...zeshora se ozvalo:
"Danuliačik?"
Bleskově se otočila za hlasem.
"Jsi to ty. Je toto možné?"usmál se.
Okamžitě seběhl po schodech k ní.
Aniž by stačila cokoliv říct, pevně ji objal.
Rukopis Královehradecký

Děkanát Lékařské fakulty v Hradci Králové, Univerzity Karlovy v Praze rozhodl ve věci Dany Humlové o přijetí ke studiu takto:
V akademickém roce 2009/2010 Vás PŘIJÍMÁM ke studiu magisterského studijního programu Všeobecné lékařství v prezenční formě studia na Lékařskou fakultu v H.K., UK
prof. MUDR. Vladimír palička, CSc.,dr.h.c.
------
má asociace: "Štěpánku, z tebe bude DOKTOR !!!" :)
pátek 12. června 2009
Projdem? Neprojdem? Neprojdem! Ne, projdem! Projdem! Projdem??!!

Tento týden to vypuklo!
Konečně jsem se dočkala, konečně i na mě přišla řada.
V únoru jsem byla za hrdinu, když jsem prohlašovala, že JÁ si žádnou záchranou přihlášku na Vejšku dávat nebudu.
A hrdinou jsem zůstala!
Tento týden to vypuklo! Maturita v porovnání s nynějším psychickým vypětím byla svěží ranní procházkou:)
Křivka nervozity v těchto dnech dosahovala amplitudy. Mé nervy byly třikrát delší než mé vlasy, sympatoadrenální soustava mi nedala odpočinku. Stáhla mi žaludek na velikost vlašského oříšku a neustále mě nutila na toaletu (obzvlášť tři minuty před zahájením písemné části zkoušek, kdy musela zadní řada vstát a nechat mi projít...aby mi v následující chvíli slečny\paní ze studijního oznámily, že na WC se musím prokázat občanským průkazem, který jsem nechala na svém místě uprostřed posluchárny)
"No co, když nepostoupím, svět se nezboří.." kapitulovala jsem po třech hodinách boje. Z psychického vypětí jsem utíkala pryč z fakulty, pryč z Vinohrad.
S Majdou jsme si zašli na pizzu doplnit sacharidy. Mě se ještě v bezmyšlenkovém delíriu povedlo zablokovat si telefon, a potom jsem už jela do svého pražského doupěte.
Vláďa s Mikim mi vytáhli na pivo. S falešnou jízdenkou jsem se ubírala směr Strašnická a pěšky až na Hamr k tenisovým kurtů na zahrádku (btw. měla bych si pořídit tenisovou raketu). Kluci ,za pomoci nikotinu, a já ,jen za pomoci drobných procent ethanolu a chmelu, jsme balancovali nad našimi výsledky.
Projdem? Neprojdem? Neprojdem! Ne, projdem! Ne, neprojdeme, ale ty projdeš! Co tě nemá, když já, vy taky! Projdem! Projdem?!
A z šesté hodiny večerní bylo najednou osm. Čas zveřejnění průběžných výsledků! Všichni tři jsme se pěšky vydali k fakultě.Chtěli jsme zažít to napětí, když hledáte své čílo (9041010) mezi XXXX dalšími čísly na osmi, možná devíti papírech s pořadím. Kde začít? Mezi postupujícími? Od zadu? Od předu?
"Mám se! Našla jsem své čílo!!! Jdu zítra k pohovoru!!!"pištím...
A své číslo na listině vyvolených našel i Miki i Vláďa! Pohoda jazz:)
Druhý den ráno bylo lépe. No lépe...až do té doby než si nás taková zvláštně scvrklá paní profesorka začala po třiceti volat do posluchárny(po hodinovém skluzu). Dostali jsme do ruky na patnáct minut článek o specifické\nespecifické imunitě a potom si nás odvezli do šestého patra a postupně začali po jednom zastrkávat do kabinetů k samotnému pohovoru. V mém kabinetě č.25 seděla jedna starší a milá paní prfesorka, mladý a nic neříkající pan možnáprofesor a jeden starý šťoura v roli zlého "šťoury" a "nicnedámzadarmo".
Zatímco u Mikiho se prý řešil problém financování zdravotnictví, u Vľádi etické otázky medicíny(jako eutanázie, umělé genetické zásahy do populací)...Já jsem odpověděla na svou první otázku: "Ano, vlak z Tanvaldu jede do Prahy skoro tři hodiny..."
Po interpretaci předem prostudovaného článku jsme se dostali, jak sami na 3LF deklarovali, k přátelskému rozhovoru. Vyžvanila jsem na sebe i to, co jsem sama nevěděla. S drtivou upřímností jsem si vymyslela několik příběhů z mých návštěv onkologického centra v Lbc. Probírali jsme tanvaldský orchestr, egyptskou knihu mrtvých, problém eutanázie, odsun Němců ze Sudet i politickou situaci v Nepálu. Pana "Šťouru" jsem si získala v momentě, kdy jsem přiznala svou lásku pro hory a vysokohorskou turistiku. Sdílel mé nadšení pro sport až jsme se megalomansky dostali ke K2.
A potom přišla i tolik očekávaná otázka, na kterou jsem hledala odpověď celý minulý rok: "A slečno, kdy a proč jste se rozhodla pro studium medicíny?"
Víte, že si vůbec nepamatuji, co jsem v té chvíli řekla? Pamatuji si celý pohovor, ale tahle chvíle mi zůstává tajemně zahalena. Vím však, že jsem po celou dobu mluvila, ruce nechala v klidu položené na stole(ačkoliv jindy bych si nervózností prsty utrhala) a očima hledala kontakt. Neměla jsem strach, nechyběla mi slova ani odvaha. Vrcholem mé upřímnosti bylo přiznání, že ačkoliv právě bojuji o místo na 3LF, mým snem je Motol. Nelituji, že jem to řekla. Stojím si zatím!
Z kabinetu jsem odcházela hrdě se zdviženou hlavou:). Poprvé v životě jsem zalitovala, že jsem si nevzala podpatky. Chtěla jsem ten pravidelný klapavý zvuk, který by přinutil všechny, aby zvedli své oči a podívali se na mě, jak vítězoslavně kráčím dlouhou prosklenou chodbou. Můj exhibicionismus se tetelil blahem!
Druhý den jsem už jen kostatovala exitus všech těch ročních nejistot a doufání.
S diagnózou "Přijat(a) na základě úspěchu v přijímacím řízení" jsem excitovala na vyšší energetickou hladinu:)
Jsem hrdina !!!:)
PS: Hurá příští týden na Motol!
pondělí 8. června 2009
Z hnízda
Dnešním dnem jsem vylétla z hnízda.
Poprvé jsem s taškou na zádech, přes rameno a noťasem v brašničce opustila hranice mého rodného města.
Celý život jsem každé ráno vstávala a ze svého okna viděla celou tanvaldskou kotlinu- gympl, radnici i paneláky na Výšině i železniční a abutobusové nádraží i k mamce do práce. Žila jsem jen tak, kam jsem dohlédla.
(Tomáško jednou, brzy brzičko ráno, vyhlédl z našeho okna...Já jsem si postěžovala, že můj život není dál než jen to, co vidí před sebou...On se na mě otočil, usmál se a řekl "hej,ty si taky len musíš na všetko stěžovať" :)
Tak tedy, Tomáško, dneska jsem překročila ten výhled. Jsem v Praze. Foukni do píšťalky! Zapískej! Víš, přeci, jak zněla domluva?!
...schovat se pod křídlo....
Poprvé jsem s taškou na zádech, přes rameno a noťasem v brašničce opustila hranice mého rodného města.
Celý život jsem každé ráno vstávala a ze svého okna viděla celou tanvaldskou kotlinu- gympl, radnici i paneláky na Výšině i železniční a abutobusové nádraží i k mamce do práce. Žila jsem jen tak, kam jsem dohlédla.
(Tomáško jednou, brzy brzičko ráno, vyhlédl z našeho okna...Já jsem si postěžovala, že můj život není dál než jen to, co vidí před sebou...On se na mě otočil, usmál se a řekl "hej,ty si taky len musíš na všetko stěžovať" :)
Tak tedy, Tomáško, dneska jsem překročila ten výhled. Jsem v Praze. Foukni do píšťalky! Zapískej! Víš, přeci, jak zněla domluva?!
...schovat se pod křídlo....
sobota 6. června 2009
Bojuj !
Žlutá, zelená a modrá...Žlutá, zelená, modrá...
"Tak jakou barvičku si dáme dneská?"
"Modrou? Ne, žlutou. Ne, tu vlastně taky ne, ta byla včera."
"Tak teda..."
.
.
.
Žlutá, zelená, modrá.
Můj život se zúžil do tří barev. Do tří barev, které se staly základními barvami spektra. Ano, za šest dní se mi podařilo vyvrátit dlouholetý fakt, že základními barvami jsou zelená, modrá a červená. Od těchto chvil se tedy přepisuje historie a na novou scénu vsupují nové barvy.
Právě Ony mi teď malují kolorit budoucího života. V nich je má naděje, v nich je(bude snad) má síla.
Žlutá biologie, zelená chemie a modrá fyzika. Tři učebnice, které mi za posledních šest dní přirostly k srdci.
Modelové otázky na fakultu mě teď doprovázejí na každém rohu. Snídám s nimi, procházím se s nimi venku, nosím je s sebou do města, večer s nimi uléhám do postele(popřípadě si je dávám pod polštář a čekám až samy difundují do mé hlavy) a dokonce jsem je nedávno vzala i na transfuzku do Liberce.
Zelená je má nejoblíbenější. Žlutá až na občasné výkyvy nálady také ujde.
Ale kříž je s tou modrou. Ta mi nedá spát. Musím s ní být dlouho do noci vzhůru, musím prosit, aby se už umoudřila a dobrovolně povinně nalezla do mé hlavy. Teď jsou skoro dvě ráno...zavírám Modrou, která mi dala dneska "opticky, kmitavě, vlnivě" na frak.
Ale neztrácím naději. Zítra se s tebou utkám zase a věř, Modrá, že na tebe budu mít celý den a náležitě si tě vychutnám. To by v tom byl čert, abych tě nedostala na lopatky!
"Tak jakou barvičku si dáme dneská?"
"Modrou? Ne, žlutou. Ne, tu vlastně taky ne, ta byla včera."
"Tak teda..."
.
.
.
Žlutá, zelená, modrá.
Můj život se zúžil do tří barev. Do tří barev, které se staly základními barvami spektra. Ano, za šest dní se mi podařilo vyvrátit dlouholetý fakt, že základními barvami jsou zelená, modrá a červená. Od těchto chvil se tedy přepisuje historie a na novou scénu vsupují nové barvy.
Právě Ony mi teď malují kolorit budoucího života. V nich je má naděje, v nich je(bude snad) má síla.
Žlutá biologie, zelená chemie a modrá fyzika. Tři učebnice, které mi za posledních šest dní přirostly k srdci.
Modelové otázky na fakultu mě teď doprovázejí na každém rohu. Snídám s nimi, procházím se s nimi venku, nosím je s sebou do města, večer s nimi uléhám do postele(popřípadě si je dávám pod polštář a čekám až samy difundují do mé hlavy) a dokonce jsem je nedávno vzala i na transfuzku do Liberce.
Zelená je má nejoblíbenější. Žlutá až na občasné výkyvy nálady také ujde.
Ale kříž je s tou modrou. Ta mi nedá spát. Musím s ní být dlouho do noci vzhůru, musím prosit, aby se už umoudřila a dobrovolně povinně nalezla do mé hlavy. Teď jsou skoro dvě ráno...zavírám Modrou, která mi dala dneska "opticky, kmitavě, vlnivě" na frak.
Ale neztrácím naději. Zítra se s tebou utkám zase a věř, Modrá, že na tebe budu mít celý den a náležitě si tě vychutnám. To by v tom byl čert, abych tě nedostala na lopatky!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)