pátek 12. června 2009

Projdem? Neprojdem? Neprojdem! Ne, projdem! Projdem! Projdem??!!


Tento týden to vypuklo!
Konečně jsem se dočkala, konečně i na mě přišla řada.
V únoru jsem byla za hrdinu, když jsem prohlašovala, že JÁ si žádnou záchranou přihlášku na Vejšku dávat nebudu.
A hrdinou jsem zůstala!

Tento týden to vypuklo! Maturita v porovnání s nynějším psychickým vypětím byla svěží ranní procházkou:)
Křivka nervozity v těchto dnech dosahovala amplitudy. Mé nervy byly třikrát delší než mé vlasy, sympatoadrenální soustava mi nedala odpočinku. Stáhla mi žaludek na velikost vlašského oříšku a neustále mě nutila na toaletu (obzvlášť tři minuty před zahájením písemné části zkoušek, kdy musela zadní řada vstát a nechat mi projít...aby mi v následující chvíli slečny\paní ze studijního oznámily, že na WC se musím prokázat občanským průkazem, který jsem nechala na svém místě uprostřed posluchárny)
"No co, když nepostoupím, svět se nezboří.." kapitulovala jsem po třech hodinách boje. Z psychického vypětí jsem utíkala pryč z fakulty, pryč z Vinohrad.
S Majdou jsme si zašli na pizzu doplnit sacharidy. Mě se ještě v bezmyšlenkovém delíriu povedlo zablokovat si telefon, a potom jsem už jela do svého pražského doupěte.
Vláďa s Mikim mi vytáhli na pivo. S falešnou jízdenkou jsem se ubírala směr Strašnická a pěšky až na Hamr k tenisovým kurtů na zahrádku (btw. měla bych si pořídit tenisovou raketu). Kluci ,za pomoci nikotinu, a já ,jen za pomoci drobných procent ethanolu a chmelu, jsme balancovali nad našimi výsledky.
Projdem? Neprojdem? Neprojdem! Ne, projdem! Ne, neprojdeme, ale ty projdeš! Co tě nemá, když já, vy taky! Projdem! Projdem?!

A z šesté hodiny večerní bylo najednou osm. Čas zveřejnění průběžných výsledků! Všichni tři jsme se pěšky vydali k fakultě.Chtěli jsme zažít to napětí, když hledáte své čílo (9041010) mezi XXXX dalšími čísly na osmi, možná devíti papírech s pořadím. Kde začít? Mezi postupujícími? Od zadu? Od předu?
"Mám se! Našla jsem své čílo!!! Jdu zítra k pohovoru!!!"pištím...
A své číslo na listině vyvolených našel i Miki i Vláďa! Pohoda jazz:)

Druhý den ráno bylo lépe. No lépe...až do té doby než si nás taková zvláštně scvrklá paní profesorka začala po třiceti volat do posluchárny(po hodinovém skluzu). Dostali jsme do ruky na patnáct minut článek o specifické\nespecifické imunitě a potom si nás odvezli do šestého patra a postupně začali po jednom zastrkávat do kabinetů k samotnému pohovoru. V mém kabinetě č.25 seděla jedna starší a milá paní prfesorka, mladý a nic neříkající pan možnáprofesor a jeden starý šťoura v roli zlého "šťoury" a "nicnedámzadarmo".
Zatímco u Mikiho se prý řešil problém financování zdravotnictví, u Vľádi etické otázky medicíny(jako eutanázie, umělé genetické zásahy do populací)...Já jsem odpověděla na svou první otázku: "Ano, vlak z Tanvaldu jede do Prahy skoro tři hodiny..."
Po interpretaci předem prostudovaného článku jsme se dostali, jak sami na 3LF deklarovali, k přátelskému rozhovoru. Vyžvanila jsem na sebe i to, co jsem sama nevěděla. S drtivou upřímností jsem si vymyslela několik příběhů z mých návštěv onkologického centra v Lbc. Probírali jsme tanvaldský orchestr, egyptskou knihu mrtvých, problém eutanázie, odsun Němců ze Sudet i politickou situaci v Nepálu. Pana "Šťouru" jsem si získala v momentě, kdy jsem přiznala svou lásku pro hory a vysokohorskou turistiku. Sdílel mé nadšení pro sport až jsme se megalomansky dostali ke K2.
A potom přišla i tolik očekávaná otázka, na kterou jsem hledala odpověď celý minulý rok: "A slečno, kdy a proč jste se rozhodla pro studium medicíny?"

Víte, že si vůbec nepamatuji, co jsem v té chvíli řekla? Pamatuji si celý pohovor, ale tahle chvíle mi zůstává tajemně zahalena. Vím však, že jsem po celou dobu mluvila, ruce nechala v klidu položené na stole(ačkoliv jindy bych si nervózností prsty utrhala) a očima hledala kontakt. Neměla jsem strach, nechyběla mi slova ani odvaha. Vrcholem mé upřímnosti bylo přiznání, že ačkoliv právě bojuji o místo na 3LF, mým snem je Motol. Nelituji, že jem to řekla. Stojím si zatím!

Z kabinetu jsem odcházela hrdě se zdviženou hlavou:). Poprvé v životě jsem zalitovala, že jsem si nevzala podpatky. Chtěla jsem ten pravidelný klapavý zvuk, který by přinutil všechny, aby zvedli své oči a podívali se na mě, jak vítězoslavně kráčím dlouhou prosklenou chodbou. Můj exhibicionismus se tetelil blahem!

Druhý den jsem už jen kostatovala exitus všech těch ročních nejistot a doufání.
S diagnózou "Přijat(a) na základě úspěchu v přijímacím řízení" jsem excitovala na vyšší energetickou hladinu:)
Jsem hrdina !!!:)

PS: Hurá příští týden na Motol!

1 komentář: