Ačkoliv moje knihovna není právě bohatá na významná díla, dneska se ji povedlo mě překvapit.
Když jsem včera psala o obsahu mé knihovny, napadlo mě, že už jsem se dlouho nepodívala, co všechno vlastně doopravdy ukrývá.
A co ukrývá? Prach! Hodně prachu!
Rozhodnutí změnit tuto prachovou skutečnost s sebou neslo vyskládávání a následné skládání knih z poličky na podlahu a zpátky, stírání tří mrtvých a dokonale sušených much a jednu malou (osudovou)nehodu, která mě donutila si Tu Knihu konečně přečíst!
Spadla na mě Matka!
Znamení?
Můj lide, to chce klid, budeme jednou balvan, obrovský balvan klidu, porostlý vzácnými mechy, a na něm vyryto bodly, že zachovali jsme klid. Pokud jde o mne, až umřu, přísahám, ani svalem nepohnu v kamenné tváři, já pro jistotu už nyní, pohrdaje a mlčky, se semknutými ústy, se zaťatými zuby, uraženě a vztekle zachovávám též klid. Mlčení drásá nám nitro a ticho na nás křičí, že možná budeme sami, nebudeme však ničí, dokud nám zbude dech!
neděle 2. srpna 2009
sobota 1. srpna 2009
La Bibliotheque
A začínám hned!
Moje malá domácí knihovna nemá velkou hodnotu. Škoda, že právě tady neplatí zákony genetiky! Tak jako jsem zdědila hnědé oči po taťkovi, který je zdědil po svém taťkovi, tak přesně Tak bych chtěla dědit i staré svazky. Klidně tak staré, abych musela jen zlehka, zlehoučka setřít prah z horní obálky a skoro nedýchat při otáčení zežloutlých listů, aby se vazba nerozpadla!
Největší část mé knihovny zaujímají encyklopedie. Od těch dětských obrázkových až po nádhernou zlatou encyklopedii o starověkém Egyptě, se kterou jsem věřila, že v roce 2023, sto let po Howardu Carterovi, objevím v propadlišti dějin zapomenutého faraona.
Další velkou část knihovny zabírají tzv. dívčí romány pro náctileté jako "Zoro je můj", "Veronika prostě Nika" "Dana a Jana 1,2,3" "Blíženci". Mamka tehdá okouzlena mým prepubertálním, pubertálním a ranně postpubertálním věkem, snažila se mi přiblížit "strasti a slasti" prvního zamilování pomocí jím ověřeného Stanislava Rudolfa. A tak jsem měla možnost během svých svátků a narozenin sesbírat téměř desítku jeho knih. Pokud ale S.Rudolf tehdy zapůsobil na moji matku v osmdesátých letech, tak na mě, její dceru, měl vliv opačný.
Právě on, S.Rudolf, mi svými "vysoce" hodnotnými díly světové literatury dokázal vzít všechna očekávání a vytvořil v mých očí z každé planoucí svíčky, z každé spadlé řasy na moji tvář nicneříkající klišé. Jít do prvního vážného vztahu s vědomím, že všechno jsem si už zažila(teda alespoň na papíře) není zrovna dobrá průprava pro začátek. (a těď mi napadá tisíce různých asociací...k čertu s nimi!)
Tím je přehled mé domácí knihovničky téměř u konce! Ještě se v ní samozřejmě nacházejí atlasy světa, pravidla českého pravopisu, slovník cizích slov, německý, anglický a francouzský slovník, Stručná mluvnice česká, Evropští králové a císaři...a další a další středoškolsky hodnotná díla.
V mé fantazii by měla knihovna lemovat velké okno ve výklenku horního patra mého domu s nádechem futurismu. A přesně pod oknem velký stůl. Velký stůl z tmavého dřeva se zeleno zlatou lampičkou. Lehké přítmí, tmavá podlaha, houpací křeslo a krátká zřasená temně zelená záclonka, která se svými konci na jedné straně zlehka dotýká Jiráskova Temna a Psohlavců, na druhé potom Masarykovy filosofie a chirurgie ruky.
Ale to teprve bude!
Moje malá domácí knihovna nemá velkou hodnotu. Škoda, že právě tady neplatí zákony genetiky! Tak jako jsem zdědila hnědé oči po taťkovi, který je zdědil po svém taťkovi, tak přesně Tak bych chtěla dědit i staré svazky. Klidně tak staré, abych musela jen zlehka, zlehoučka setřít prah z horní obálky a skoro nedýchat při otáčení zežloutlých listů, aby se vazba nerozpadla!
Největší část mé knihovny zaujímají encyklopedie. Od těch dětských obrázkových až po nádhernou zlatou encyklopedii o starověkém Egyptě, se kterou jsem věřila, že v roce 2023, sto let po Howardu Carterovi, objevím v propadlišti dějin zapomenutého faraona.
Další velkou část knihovny zabírají tzv. dívčí romány pro náctileté jako "Zoro je můj", "Veronika prostě Nika" "Dana a Jana 1,2,3" "Blíženci". Mamka tehdá okouzlena mým prepubertálním, pubertálním a ranně postpubertálním věkem, snažila se mi přiblížit "strasti a slasti" prvního zamilování pomocí jím ověřeného Stanislava Rudolfa. A tak jsem měla možnost během svých svátků a narozenin sesbírat téměř desítku jeho knih. Pokud ale S.Rudolf tehdy zapůsobil na moji matku v osmdesátých letech, tak na mě, její dceru, měl vliv opačný.
Právě on, S.Rudolf, mi svými "vysoce" hodnotnými díly světové literatury dokázal vzít všechna očekávání a vytvořil v mých očí z každé planoucí svíčky, z každé spadlé řasy na moji tvář nicneříkající klišé. Jít do prvního vážného vztahu s vědomím, že všechno jsem si už zažila(teda alespoň na papíře) není zrovna dobrá průprava pro začátek. (a těď mi napadá tisíce různých asociací...k čertu s nimi!)
Tím je přehled mé domácí knihovničky téměř u konce! Ještě se v ní samozřejmě nacházejí atlasy světa, pravidla českého pravopisu, slovník cizích slov, německý, anglický a francouzský slovník, Stručná mluvnice česká, Evropští králové a císaři...a další a další středoškolsky hodnotná díla.
V mé fantazii by měla knihovna lemovat velké okno ve výklenku horního patra mého domu s nádechem futurismu. A přesně pod oknem velký stůl. Velký stůl z tmavého dřeva se zeleno zlatou lampičkou. Lehké přítmí, tmavá podlaha, houpací křeslo a krátká zřasená temně zelená záclonka, která se svými konci na jedné straně zlehka dotýká Jiráskova Temna a Psohlavců, na druhé potom Masarykovy filosofie a chirurgie ruky.
Ale to teprve bude!
Musím
Musím zvolit nějaké nové nekontroverzní téma!
(pro mě nekontroverzní)
Život se mi nějak motá. Tak alespoň na chvilku pryč s dvojsmysly a symboly.
Nechci psát o počasí, nechci psát o politice ani o hollywoodských celebritách.
Budu psát o literatuře! Snad mi dá, co potřebuju. Snad najdu, co hledám. Snad dokážu, že umím ještě psát...
A prosím bez dvojsmyslů!
(pro mě nekontroverzní)
Život se mi nějak motá. Tak alespoň na chvilku pryč s dvojsmysly a symboly.
Nechci psát o počasí, nechci psát o politice ani o hollywoodských celebritách.
Budu psát o literatuře! Snad mi dá, co potřebuju. Snad najdu, co hledám. Snad dokážu, že umím ještě psát...
A prosím bez dvojsmyslů!
pátek 31. července 2009
Tak to musí být !
„Myslíš si, že ta, co nejvíc září je Ta Moje?“ prolomila jsem dlouhé nekonečné ticho a ukázala na nebe.
„Nevím, možná. Jak tě vlastně napadlo, že můžeš mít vlastní hvězdu?“
„To se přeci tak říká, že každý člověk má tady nahoře svůj odraz. A když člověk zemře, tak hvězda vyhasne.“
„Opravdu?“
„Nevím, ale věřím. Já té své říkám o svých snech, o přáních. Když něco chceš,opravdu chceš, tak se celý vesmír spojí, abys to sám mohl uskutečnit. Já vím, že nevím, ale věřím...“
„Nevěřím. Když jsem chtěl, tak jsem to chtěl jenom já a ne nikdo jiný. Člověk je koneckonců vždycky sám." Zvedl se, zamával rukama a rychle dodal „Jen se podívej okolo sebe. Vidíš někde nějaké nadpřirozeno? Cítíš okolo sebe něco magického? Já cítím jen vůni trávy, na které ležíme a vidím jen oblohu, po které chvíli co chvíli letí letadlo“
„Ty! Ty si pro mě nadpřirozený. A vůně trávy? Je všechno, jen ne obyčejná. Já tam nahoře vidím vesmír. Něco nekonečného, co nikde nezačíná a nikde nekončí. Něco, kde se jedna hmota míchá s druhou, kde se prostor mění v mlhu. Tam někde je napsána naše kniha. Co myslíš, že bude napsáno na stránce z dnešního dne?“
„Moje kniha už je dopsána. Sama to víš. Můj život se skládal z řady nečekaných událostí. Ale jestli je tam nahoře v té tvé knize napsáno, že se spolu dnes budeme koukat na hvězdy, rezignuju a odházím. Oni se mě tenkrát taky neptali" posadil se a prudce složil ruce na kolena.
„A co když je tam právě napsáno, že se spolu budeme koukat na hvězdy, když se sebereš a odejdeš?“ zeptala jsem se.
„Nech toho, to přeci není žádné vysvětlení. Já nevěřím na zázraky. A ty bys s tím už taky měla skončit!"
„A co sny? Tobě se nikdy nic nezdálo?“
„To víš, že zdálo, ale…“
„Jaké ale, to je přeci jasný důkaz. Kde se ty sny berou? Proč chce člověk tolik žít svůj sen? Přejít ze skutečnosti do sna není tak těžké, člověk se okamžitě přizpůsobí. Těžké je rozhodnout se opustit sen a vstoupit do skutečnosti. Vyžaduje to úžasnou sílu vůle a je to tím těžší, čím víc narostl sen…".
Ani jsem nestačila říct, co jsem chtěla, když mi rychle přebral slovo.
„Sen je obyčejný výplod mozku. Člověk usne a po 90 minutách se dostane do stavu, kdy mozkový kmen inhibuje, zatímco koncový mozek začíná čarovat. To je celý ten tvůj kouzelný nadpřirozený svět!“
„Nevěřím."
„Nemusíš. V prvohorách vzniklo z kapraďorostů černé uhlí, osm světelných let trvá paprsku než dopadne na zemský povrch, zemětřesení vzniká na kontaktu dvou litosferikých desek, láska není nic jiného, než obyčejná chemická reakce…“ po dlouhém výčtu se zastavil.
Podívej se na mě. Toužil jsem obeplout zeměkouli, přejít celou Saharu, vylízt na všechny hory světa a vykřičet do prázdna své jméno. Několikrát v životě jsme společně měli příležitost něco udělat, ale promarnili jsem ji. My oba! Vždycky to přišlo a odešlo. Tak rychle to vše pominulo! A teď jsem...teď tu už vlastně nejsem. Teď jsem ..."
Rychle jsem mu položila ruku na ústa, abych ho zastavila. Nesměl to vyslovit nahlas! Pomalu uchopil moji ruku a schoval ji do svých dlaní.
"Jen si vzpoměň kolikrát v životě jsi byla opravdu šťastná?“
„S tebou! S tebou jsem byla šťastná. S tebou jsem chtěla žít, za tebe se jednou vdát, s tebou zestárnout...
Podívej se na mě Tomáško!"
Nepodíval, upřeně koukal jinam. Ale já jsem na jeho tváři viděla stínem zvýrazněnou tenkou dráhu první slzy.
"Pořád toužím něco změnit, vytvořit, otočit. Jsou to právě ty sny, které mě vedou a dávají naději. Člověk nesmí dopustit, aby se jeho život zastavil, ani tehdy, když jeho životní sen ztroskotal.
Musím najít novou naději, novou sílu se zvednout a jít dál...
Uskutečnění snu si vyžaduje víru. Když uhnu, možná zapomenu, co bylo mým snem a nakonec zjistím, že ten sen mi už dávno nepatří."
„Věřil jsem ve své poslaní, věřil jsem ve svůj sen. V horách jsem si myslel, že můžu všechno. I v těch Alpách jsem si myslel, že můžu cokoliv na světě.
Chtěl jsem vzlétnout...
...následoval pád" zašeptal.
Nedošel jsem tam, kam jsem původně chtěl, ale myslím, že jsem skončil tam, kde jsem byl rád. Víš to. Víš, že jsem to tam měl rád. Nevyčítej mi to. Nesmíš mi to vyčítat, jinak sama sobě nikdy nedáš klid."
"Věřím ti. Ale dej šanci i mě. Podívej se na ty hvězdy. Věř jim. Věř jim se mnou. Věř jim pro mě!
Já myslím, asi jsem už našla svoji novou naději. Máte tak podobné oči.
Ale zatím si o něm budeme jen šeptat. Ta naděje je ještě tak křehká... "
Lehce se usmál, ale já viděla v jeho očích úlevu a střípek radosti. Něžně mě obejmul a políbil na čelo.
"Budu ti ho hlídat" zašeptal...

„Nevím, možná. Jak tě vlastně napadlo, že můžeš mít vlastní hvězdu?“
„To se přeci tak říká, že každý člověk má tady nahoře svůj odraz. A když člověk zemře, tak hvězda vyhasne.“
„Opravdu?“
„Nevím, ale věřím. Já té své říkám o svých snech, o přáních. Když něco chceš,opravdu chceš, tak se celý vesmír spojí, abys to sám mohl uskutečnit. Já vím, že nevím, ale věřím...“
„Nevěřím. Když jsem chtěl, tak jsem to chtěl jenom já a ne nikdo jiný. Člověk je koneckonců vždycky sám." Zvedl se, zamával rukama a rychle dodal „Jen se podívej okolo sebe. Vidíš někde nějaké nadpřirozeno? Cítíš okolo sebe něco magického? Já cítím jen vůni trávy, na které ležíme a vidím jen oblohu, po které chvíli co chvíli letí letadlo“
„Ty! Ty si pro mě nadpřirozený. A vůně trávy? Je všechno, jen ne obyčejná. Já tam nahoře vidím vesmír. Něco nekonečného, co nikde nezačíná a nikde nekončí. Něco, kde se jedna hmota míchá s druhou, kde se prostor mění v mlhu. Tam někde je napsána naše kniha. Co myslíš, že bude napsáno na stránce z dnešního dne?“
„Moje kniha už je dopsána. Sama to víš. Můj život se skládal z řady nečekaných událostí. Ale jestli je tam nahoře v té tvé knize napsáno, že se spolu dnes budeme koukat na hvězdy, rezignuju a odházím. Oni se mě tenkrát taky neptali" posadil se a prudce složil ruce na kolena.
„A co když je tam právě napsáno, že se spolu budeme koukat na hvězdy, když se sebereš a odejdeš?“ zeptala jsem se.
„Nech toho, to přeci není žádné vysvětlení. Já nevěřím na zázraky. A ty bys s tím už taky měla skončit!"
„A co sny? Tobě se nikdy nic nezdálo?“
„To víš, že zdálo, ale…“
„Jaké ale, to je přeci jasný důkaz. Kde se ty sny berou? Proč chce člověk tolik žít svůj sen? Přejít ze skutečnosti do sna není tak těžké, člověk se okamžitě přizpůsobí. Těžké je rozhodnout se opustit sen a vstoupit do skutečnosti. Vyžaduje to úžasnou sílu vůle a je to tím těžší, čím víc narostl sen…".
Ani jsem nestačila říct, co jsem chtěla, když mi rychle přebral slovo.
„Sen je obyčejný výplod mozku. Člověk usne a po 90 minutách se dostane do stavu, kdy mozkový kmen inhibuje, zatímco koncový mozek začíná čarovat. To je celý ten tvůj kouzelný nadpřirozený svět!“
„Nevěřím."
„Nemusíš. V prvohorách vzniklo z kapraďorostů černé uhlí, osm světelných let trvá paprsku než dopadne na zemský povrch, zemětřesení vzniká na kontaktu dvou litosferikých desek, láska není nic jiného, než obyčejná chemická reakce…“ po dlouhém výčtu se zastavil.
Podívej se na mě. Toužil jsem obeplout zeměkouli, přejít celou Saharu, vylízt na všechny hory světa a vykřičet do prázdna své jméno. Několikrát v životě jsme společně měli příležitost něco udělat, ale promarnili jsem ji. My oba! Vždycky to přišlo a odešlo. Tak rychle to vše pominulo! A teď jsem...teď tu už vlastně nejsem. Teď jsem ..."
Rychle jsem mu položila ruku na ústa, abych ho zastavila. Nesměl to vyslovit nahlas! Pomalu uchopil moji ruku a schoval ji do svých dlaní.
"Jen si vzpoměň kolikrát v životě jsi byla opravdu šťastná?“
„S tebou! S tebou jsem byla šťastná. S tebou jsem chtěla žít, za tebe se jednou vdát, s tebou zestárnout...
Podívej se na mě Tomáško!"
Nepodíval, upřeně koukal jinam. Ale já jsem na jeho tváři viděla stínem zvýrazněnou tenkou dráhu první slzy.
"Pořád toužím něco změnit, vytvořit, otočit. Jsou to právě ty sny, které mě vedou a dávají naději. Člověk nesmí dopustit, aby se jeho život zastavil, ani tehdy, když jeho životní sen ztroskotal.
Musím najít novou naději, novou sílu se zvednout a jít dál...
Uskutečnění snu si vyžaduje víru. Když uhnu, možná zapomenu, co bylo mým snem a nakonec zjistím, že ten sen mi už dávno nepatří."
„Věřil jsem ve své poslaní, věřil jsem ve svůj sen. V horách jsem si myslel, že můžu všechno. I v těch Alpách jsem si myslel, že můžu cokoliv na světě.
Chtěl jsem vzlétnout...
...následoval pád" zašeptal.
Nedošel jsem tam, kam jsem původně chtěl, ale myslím, že jsem skončil tam, kde jsem byl rád. Víš to. Víš, že jsem to tam měl rád. Nevyčítej mi to. Nesmíš mi to vyčítat, jinak sama sobě nikdy nedáš klid."
"Věřím ti. Ale dej šanci i mě. Podívej se na ty hvězdy. Věř jim. Věř jim se mnou. Věř jim pro mě!
Já myslím, asi jsem už našla svoji novou naději. Máte tak podobné oči.
Ale zatím si o něm budeme jen šeptat. Ta naděje je ještě tak křehká... "
Lehce se usmál, ale já viděla v jeho očích úlevu a střípek radosti. Něžně mě obejmul a políbil na čelo.
"Budu ti ho hlídat" zašeptal...
středa 29. července 2009
Harry James Potter a Já

...Harry Potter se převrátil ve svých přikrývkách, ale neprobudil se. Malou ručkou stiskl dopis, který ležel vedle něj, a spal dál. Nevěděl, že je jiný než ostatní, nevěděl, že je slavný. Ani nemohl tušit, že právě v tu chvíli lidé, kteří se potajmu sešli po celé zemi, zdvihají sklenky a tlumeným hlasem mu připíjejí:
"Na zdraví Harryho Pottera- chlapce, který zůstal naživu!"
Bylo mi právě jedenáct, když jsem poprvé s jedenáctiletým chlapcem cestovala za hranice nové fantazie. Všichni kolem mě o něm mluvili, všichni četli jeho dobrodružství, ale jen já sama jsem se cítila být "jiná", vyjimečná, jedinečná. Proč?
Sama netuším!
S každým svým rokem mi přibývala v mé dětské knihovničce, vedle Luisy a Lotky, vedle Dětí z Bullerbynu, vedle Pipi dlouhé punčochy, vždy jedna knížka z dlouhé Potterovské dnes již heptalogie.
V mých jedenácti bylo Harrymu jedenáct, v mých dvanácti dvanáct, ve třinácti třináct...
S každým novým dílem jsem si musela přečíst všechny předcházející.
S baterkou pod peřinou jsem bojovala proti baziliškům, odmítala učit se lektvary s někým jako je Snape, bloudila po ministerstvu záhad.
Nesnášela jsem Albatros za to, že pro své mediální kampaně využívali Harryho jako největší vánoční lákadlo. Většina z dílů byla vydaná právě pár dní, týdnů před Vánocemi. A moje rodiče nikdy nenapadlo nic jiného, než mi Harryho koupit a schovat až na Štědrý den. Prosila jsem, plazila se po kolenou, chodila dobrovolně z košem, čistila boty
a dokonce se hlásila i k vánočnímu úklidu a zdobení cukroví. Marně. Mamka, učitelka, byla nezkorumpovatelná!
Když vyšel šestý díl, a naši už po čtvrté nechtěli knihu vydat, jela jsem do Liberce do velkého obchodního centra, sedla si vedle velkolepé zelené věže poskládané z nových dílů, vzala si jednu z nich a pustila se do čtení. Čtyři možná pět hodin, než mě slečna asistentka prodeje vyvedla z oddělení, jsem hltala každé slovo, každou stránku.
Ten den, kdy do malého tanvaldského kina konečně(půl roku po premiéře)dorazil první filmový díl, byl pro mě největším svátkem.
Ale představovala jsem si to jinak! Tak takhle vypadá Velká síň? Já myslela, že bude větší, představovala jsem si ji jako místnost, která nemá konce. Do dálky ani do výšky! A Hagridova bouda? A šestihlavý Chloupek? Ve filmu je všechno jasné a zřejmé. Film sebral milionu lidí milion Harryho tváří a dosadil jedinou. Warner Bros se potutelně usmívá a na pulty hází jeden díl za druhým. Pro vášnivé diváky jsou tu filmy o filmech- bonusy z natáčení, rozhovory s hlavními hrdiny, náhledy do života herců. Ten dokonalý kouzelnický příběh pohlcuje realita a mudlovská nedokonalost.
Ne, já se své naivní dětské představy nevzdám! Pro mě Velká síň nemá konce. Do dálky ani do výšky!
Šestý díl jsem tenkrát přečetla na jeden nádech. Skrz den a noc a den. Když kentauři vystřelili šíp na počest mrtvého Brumbála, brečela jsem. Trvalo mi den a půl než jsem opět začala chápat realitu. Nemohla jsem sama sebe přesvědčit, že se musím věnovat tak podřadným věcem okolního světa, když tam někde, někde hluboko v mé fantazii zemřela naděje a víra.
Sedmý díl, ačkoliv už skoro rok vydaný, jsem nikdy neotevřela. A jak říká Artur, sedmým dílem to všechno končí. Končí příběh, končí pohádka, končí dětství. Naše dětství!

"Sbor jezerních lidí zpíval v neznámém jazyce píseň. Bledé tváře se jim pod vodou vlnily a načervenalé vlasy vířily kolem dokola. Uličkou mezi židlemi pomalu kráčel Hagrid. Nehlasně plakal, tváře se mu leskly slzami a v náručí nesl břímě zahalené pláštěm z purpurového sametu posetého zlatými hvězdami. Na okamžik se zdálo, že ta nepozemská melodie a blízkost Brumbálova těla připravují letní den o všechno teplo. Zatímco nějaký mužík v černém mluvil a mluvil, mezi stromy Zapovězeného lesa stáli nehybně jako sochy, napůl ukrytí v lesních stínech, s luky skloněnými po boku kentaurové.
To kentaurové přišli vzdát mrtvému čest! "
pondělí 27. července 2009
UMĚNÍ PSÁT
Nahoře je velkými písmeny vytištěný název. Pár písmen, nic víc.
Uvnitř jsou malá černá slova – se to moc i když po kočka přičemž- náhodně vybraná nedávají smysl. Nikomu neublíží, nikoho nepohorší, nikomu nepomůžou. Nikdo si jich nevšimne, nezastaví se. Jsou chladná a prázdná.
Umět je tak srovnat, dát jim řád a pořádek, naučit je se smát a plakat.
Na pozadí bílého papíru se začne probouzet život. Ještě ne moc, ale přece něco začíná hřát. Z roviny začínají vyvstávat živé obrazy a pomalu se začínají měnit a vyvíjet.
Oči kloužou po papíře jako prst po rozvlněné vodní hladině. Ty dříve prázdné řádky nutí se zastavit, přemýšlet a nadechnout se. Nosem plně zabořeným do stránek občas projede zvláštní sladká vůně dřeva. Teplota sálá víc a víc. Na papíře se mezi černými písmeny objevila kapka vody. Druhá, třetí.
Slova se začínají mlžit před očima, ale čím méně jsou čitelná, tím více je cítit jak hluboko jsou vrytá v srdci. Tam někde hluboko uvnitř to vře a prská. A lidská duše se ptá a prosí, doufá a věří!
Velká díla jsou dílem velkých lidí. I když byla napsaná před sto lety, jsou stále tak úžasně přítomná, až to mrazí. Nesou těžké poselství - myšlenky, vzpomínky, nápady a podobenství a přirovnání. Kráčí odvážně a hrdě se vztyčenou hlavou po rozpraskané cestě svého osudu. Za tu dlouhou dobu byla zatracována i oslavována. Znají zaprášené horní poličky temných knihoven i skvostné paláce.
Pomáhají nám do sebe skrýt spousty zloby, touhy po moci, slávě a bohatství, ale i hodně lásky, něhy a štěstí. Pomáhají nám se vykřičet z nenávisti, ublížení a tiše se jim můžeme svěřit s tajemstvím.
Můžeme do nich vtisknout svou tvář, kterou sebou ponesou do nové doby, kde budou zase novým lidem svítit na cestu.
Je to zakázaná magie, je to purpurová alchymie, je to umění
Umění neptat se a stát, umění zastavit se a smát, umění otevřít se a psát…
Uvnitř jsou malá černá slova – se to moc i když po kočka přičemž- náhodně vybraná nedávají smysl. Nikomu neublíží, nikoho nepohorší, nikomu nepomůžou. Nikdo si jich nevšimne, nezastaví se. Jsou chladná a prázdná.
Umět je tak srovnat, dát jim řád a pořádek, naučit je se smát a plakat.
Na pozadí bílého papíru se začne probouzet život. Ještě ne moc, ale přece něco začíná hřát. Z roviny začínají vyvstávat živé obrazy a pomalu se začínají měnit a vyvíjet.
Oči kloužou po papíře jako prst po rozvlněné vodní hladině. Ty dříve prázdné řádky nutí se zastavit, přemýšlet a nadechnout se. Nosem plně zabořeným do stránek občas projede zvláštní sladká vůně dřeva. Teplota sálá víc a víc. Na papíře se mezi černými písmeny objevila kapka vody. Druhá, třetí.
Slova se začínají mlžit před očima, ale čím méně jsou čitelná, tím více je cítit jak hluboko jsou vrytá v srdci. Tam někde hluboko uvnitř to vře a prská. A lidská duše se ptá a prosí, doufá a věří!
Velká díla jsou dílem velkých lidí. I když byla napsaná před sto lety, jsou stále tak úžasně přítomná, až to mrazí. Nesou těžké poselství - myšlenky, vzpomínky, nápady a podobenství a přirovnání. Kráčí odvážně a hrdě se vztyčenou hlavou po rozpraskané cestě svého osudu. Za tu dlouhou dobu byla zatracována i oslavována. Znají zaprášené horní poličky temných knihoven i skvostné paláce.
Pomáhají nám do sebe skrýt spousty zloby, touhy po moci, slávě a bohatství, ale i hodně lásky, něhy a štěstí. Pomáhají nám se vykřičet z nenávisti, ublížení a tiše se jim můžeme svěřit s tajemstvím.
Můžeme do nich vtisknout svou tvář, kterou sebou ponesou do nové doby, kde budou zase novým lidem svítit na cestu.
Je to zakázaná magie, je to purpurová alchymie, je to umění
Umění neptat se a stát, umění zastavit se a smát, umění otevřít se a psát…
neděle 26. července 2009
Možná
Možná, že Napoleon mohl dobýt svět
Možná, že stodenní císařství mohlo trvat jen devadesát devět dnů
Možná, že v té hrobce, ve vojenské uniformě, dnes leží někdo úplně jiný
Možná stačilo o dvacet centimetrů výš a laviny by nepadaly
Možná stačilo o pár minut dřív a modré oči by zasvítily
Možná stačilo o kapku odvahy víc a dva lidské hlasy by se uslyšely
Možná, že vstávám, když někteří jdou teprve spát.
Možná, že věřím rannímu vzduchu, rose, paprsku
Možná, že jsem si jen zvykla a nechci to měnit
Možná zítra už bude jinak
Možná zítra bude líp
Možná se i změním
Život je náhoda...
Možná
Možná, že stodenní císařství mohlo trvat jen devadesát devět dnů
Možná, že v té hrobce, ve vojenské uniformě, dnes leží někdo úplně jiný
Možná stačilo o dvacet centimetrů výš a laviny by nepadaly
Možná stačilo o pár minut dřív a modré oči by zasvítily
Možná stačilo o kapku odvahy víc a dva lidské hlasy by se uslyšely
Možná, že vstávám, když někteří jdou teprve spát.
Možná, že věřím rannímu vzduchu, rose, paprsku
Možná, že jsem si jen zvykla a nechci to měnit
Možná zítra už bude jinak
Možná zítra bude líp
Možná se i změním
Život je náhoda...
Možná
sobota 18. července 2009
18.červenec

Existuje na konci spirály čas?
Nebo je to jen slovo nás smrtelníků, kterým si odměřujeme naše pozemské putování?
Já nevím, ale chtěla bych veřit, že není. Tam je VĚČNOST...
Pro mě Tomáško už nikdy nezestárne.
V mých očích mu bude navěky devatenáct, bude mít na sobě černé tilakové kalhoty a do nekonečna se mi bude ptát: "A to neuhodneš, co som si kupil na outletě...Goráčové nohavice! Rozprával som ti???" A já jako tenkrát ukloním hlavu na stranu a po dvacáté se přiznám, že nevím, co si koupil. A po dvacáté si vyslechnu přednášku o outdoorových materiálech, o YKK zipech, o trojbodovém stahování...
Pro mě byl Tomáško dobrodruh a pohádkový hledáč pokladů, který jednoho dne potká svou princeznu. A tou princeznou jsem chtěla být já...
Ty jsi červencové "dítě revoluce", já lednové "zlaté dítě". Za pár měsíců tě "dorostu" a potom budu stárnout už jen já.
Dnes by ti bylo dvacet let. Ale já už ti nemůžu přát hodně zdraví a štěstí a lásky a úspěchů do budoucna. Já ti přeju už jen trpělivost. Trpělivost, abychom se za léta opět shledali tváří v tvář. Jen mi musíš odpustit, já budu pod nadvládou času pozemského světa, budu stará...
V lednu si mi napsal: "Želám ti vela štastia. Ať sa ti vyplní len to, čo sama chceš. A vela stretnutia Tomáša Mačáka. Cmuck !"
...potom jsme se viděli už jen jednou....
18.7.1989
8.1.1990
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)