středa 21. dubna 2010

Příroda to vymyslela, PánBůh stvořil a Vy se tomu musíte naučit!


Pamatujete na tu scénu z Básníků, kdy kolem Štěpánka přibývá jedna kniha vedle druhý, jak se štosují na sebe a jak se nakonec ty hromady knih zhroutí přímo na něj? To jest sladké úděl medikův. Všude knihy, všude výpisky, vpisky, propisky, úpisky.

Mým spolužákům kolegům se už zdávají noční můry o tom, jak celé noci memorují, někteří ze spaní odříkávají větve maxilárky a z hrůzyplných snů nás budí Řasinky naložené ve formalínu, Vajnerovo ´kolego, jaká je tedy vaše diagnóza, Drugovo ´Ani řez mesencephalem!´, Uhlíkovo ´hmmm.. je Vás tady moc, nevejdete se nám do tříd. Myslím, že to budeme muset trochu zredukovat´...
Vymýšlíme nejnepravděpodobnější algoritmy, jak dostat ke zkoušce toho a toho zkoušejícího, bádáme nad tím, jakou budou mít zkoušející náladu v den ten a ten. Všechno je zatím skvěle vymyšlené- odchylka pouhých 99%!

Možná bych sem už chtěla napsat něco originálnějšího, něco úplně ale úplně jiného, jenže co, když celodenní a celonoční zážitky a dávky adrenalinu čerpám jen ze stále se zvětšujícího objemu informací, které musím dobrovolně povinně napěchovat do pevně vymezeného a omezeného prostoru dutiny lebeční...

Drazí kolegové, přeji Vám pevné zdraví v místech, kde se tělo setkává se židlí! :)

Zkoušky se blíží: I feel it in the water. I feel it in the earth. I smell it in the air....

neděle 4. dubna 2010

Tuhne!

S každý stupněm na venkovní teploměru, s každým novým slunečním paprskem, s každým krátkým rukávem na ulici si začínám víc a víc uvědomovat, jak teplota našeho těla postupně padá pod fyziologickou mez. Začíná jít do tuhýho. Zkoušky se blíží!



Už to není ´Nepospíchám na Vás? Stíháte to?´. Teď už jsme se dostali do jiných levelů: ´Naučte se to a to a to a to a přečtěte si to a tohle, jinak nepochopíte další látku. A nedivte se! My s Hankou máme tři týdny do státnice z interny a to je jiný kafe.´

Naše každodenní debaty se točí okolo experimentů s různými stimulanty paměti, povzbuzovače, vzbuzovače, nespáče... A tak se mi v poličce hromadí kofeinové tabletky, gingo, guarana, zelené, černé i bílé čaje, lecithin v práškové podobě i v gnanulkách. A pomáhá to? Kdo ví. Placebo je mocný čaroděj :D

Jediné co mě štve je ta neuvěřitelná neustálá kontrola každého: ´Učíš se?´
-> pokud Ne, jsi potencionální přítel
-> pokud Ano, jsi nepřítel

Do zkoušku z histoly mi zbývá osm týdnů. Na histologii je to úchvatná časová rezerva. Ale připočítejte si k tomu i semestrovou přípravu na anatomii, testy z bioly, pitvy, naspeedované sestry z ošetřovatelství, borůvkový v Cannonu, hodinové nákupy v Kauflandu, pravidelné Scrubs...

Asi se mi na téhle škole líbí. Co líbí... Miluju to tu! :)

neděle 7. března 2010

Zas a znova

Kdyby se tak dalo hmátnout do budoucnosti ... A co víc ... Kdyby se tak dalo šáhnout do minulosti.
Říkala jsem, že cokoliv se stalo, stalo se, a i když to byla chyba, byla to zkušenost. Zkušenost, která jako paměťová buňka bude varovat při příštím kontaktu s cizí látkou.

Jenže ty stejnostejné dennodenní přešlapy nevyvolávají žádnou očekávanou reakci, žádnou odpověď. Tvoří se nové a nové zkušenosti, na které bych už měla umět reagovat- vyvarovat se jich nebo je vyřešit. Ale rozhodně jinak, než odvrátit oči, otočit se uprostřed, vypnout mobil, vybrat jinou chodbu, ignorovat, minout a přitom si uvnitř rvát vlasy z hlavy, křečovitě sevřít oči a našpulit pusu, vrazit si facku.

Jenže jak to teda vyřešit? Existuje nějaký obecně platný algoritmus, jak řešit a vyřešit? Dostala jsem se do Sheldonovy konverzační smyčky a kroužím mezi dvěma třema body stále dokola.

Vždycky, když je dobře, vždycky, když je světleji a veseleji, VŽDYCKY přijde něco, co mě dokonale posadí zpět. Nemůžu rozmotat ten gordický uzel, který mi svázal kotníky pevně k sobě. Jakmile se pokouším skočit, zatáhne a já se buď s rukama před sebou, nebo dokonce i bez nich klátím k zemi.

Jsou to tramvaje, které velkými reklamními plakáty lákají do Otzalu, do Soldenu- nejlepšího lyžařského střediska, jsou to podobné hlasy mých spolužáků, podobné tváře, je to srdcový Jack v peněžence, jsou to ´podvouletech´objevená videa, jsou to jeho spolužáci, které ani neznám, najednou mají všichni narozeniny na začátku května. Nevím, nechápu to.

Začínám se trochu varovat ostatních. Čekám na to transcendentální spojení světů a čekám na opověď. Proč ne On?
Protože bych mohla být šťastná? Protože bych pro tebe nebrečela den co den? Protože bych na tebe nemyslela den co den? Protože bych mohla zapomenout?

Blázne!

Počítej se mnou!

„ Sliboval si, že ho ohlídáš a přitom si ho nechal úplně bez dozoru!“

„A co jsem měl dělat? To mám pořád někoho špiclovat?“

„Jako by byl problém občas ho zeshora zkontrolovat!“

„Aaaa, to je krásná představa Vás smrtelníků, jak mi tady sedíme na obláčku a celé dny nic neděláme a jen se zajímáme o ty vaše malicherné veledůležité zbytečnosti. Chyba lávky. Zeshora můžu koukat jen tehdy, když si po svých vylezu výš. Já, stejně jako ty, máme podobné podmínky. Jen ty musíš slízt dolů, zatímco já si cestu můžu vybrat. A s tím nicneděláním, kdybys tak viděla moje nové karetní triky. Fuuu... kúúúzlo! “

„ Jen řekni, ty všechny neuvěřitelně neuvěřitelné náhody, je to tvoje práce, viď?“
„Něco jo a něco ne. Nebuď tak obsesivní a nečíhej na mě na každém kroku.“

„ Většinou když čekám, tak se nic nestane. A potom, v ten nejpřekvapivější okamžik se někde mihneš. Si jako duch!“

„ ... Jenže já jsem duch. Nebo tak jsme jim jako malý říkávali. Měla bys jít už spát! Třeba dneska už konečně dorazí...“

„Ano?! Víš to?“

„Neříkám ani ano ani ne. Snad možná. Jenže se neboj. Se svým přístupem ho už v život neuvidíš. Teda, uvidíš, ale ´neuslyšíš´. Však hej, víš, jak to myslím.“
„To je to až tak zlé?“

„Vy skorolékaři a lékaři máte sliby mlčenlivosti a i my máme takové. Co bys z toho měla, kdybych řekl, že ne? Zbytečně by ses trápila a já bych přišel o tu legraci tě sledovat, jak běžíš...“

„Takže se bojíš, že bych zapomněla?“

„Holka, ty máš bohužel tu smůlu, že jsem ti kdysi přál k svátku ´mnoho společných střetnutí´. Co slíbím, to dodržím.... i když tohle je celkem upgradovaná verze, se kterou jsem v tu dobu nepočítal...“

„Mám tě ráda, víš to vůbec?“

„Mám tě rád, víš to vůbec?“

Ples pLes plEs pleS PLes

U nás na severu se všechny tanvaldské plesy konají ve velké sportovní hale. Jednou, dvakrát i třikrát za rok se místo basketbalových míčů a zpocených dresů hala vyzdobí zlatými, stříbrnými a jinobarevnými třásněmi, opráší se židle, na stolky se rozprostřou ubrusy, divácká plošina se zakryje balónky a show must go on!

Pokud pocházíte z malého města jako já, věřím, že Vaše zkušenost s plesy je velmi podobná.

O to je tedy větší šok, když místo do sportovní haly, vkročíte do novorenesanční budovy s červenými koberci, širokým schodištěm, velkými zrcadly a bohatě zdobenými lustry. O to větší šok, když místo do plastových kelímků je víno servírováno do vyleštěných skleniček a ten největší šok, když místo jediného Müllera můžete vybírat z nejrůznějších vín- bílých, růžových, červených, s přívlastkem nebo bez, šumivých, suchých, polosuchých…

Vysoké podpatky, načesané účesy, jednoduché a dvojité windsory, miniaturní večerní kabelky a silné kořeněné vůně se táhly a pluly nejen po schodištích, ale i po obou sálech, po společenském salónku a po balkóně.

Požehnání a vlastně celé úvodní zahájení od samotného děkana nám dodalo odvahy k vlastní prezentaci sebe sama na tanečním parketu. Vzpomenout si, oprášit a nakonec i sladit dohromady taneční kroky, byl až heroický výkon. V Majakovského sále se plesalo na orchestr Ladislava Bareše, v Rajsově potom na Atarés. Ve společenském salónku se u klavíru střídali světové klavíristické špičky. Největší hvězda Michal Svoboda se po svém dokonalém repertoáru nechal přemluvit a pro své publikum vystřihl i pár skladeb na přání- Měsíční sonátu, Turecký pochod nebo Revoluční!

Po celý večer se sály a mezisálím toulaly malé tomboly, které slibovaly pravděpodobnost výhry 1:6. Já osobně jsem v tombole, kde bylo mnoho mnoho drahých medicínských publikací od Grady, Galéna, Maxdorfu, sportovní tašky a tělové krémy a nevím co ještě, vyhrála modrý propagační práskací náramek :-/ :-D

O naprosté rozšněrování sešněrované společnosti se postarala taneční skupina Prdlý kosti.

O půlnoci potom přišla na losování velká tombola, kde první cenou byl zájezd od společnosti Student Agency. Ani (snad ze závistivosti bohudík) nevím, kdo byl ten šťastlivec první ceny. Já už si totiž v té době v Raisově sále užívala opět perfektní koncert naší studentské a částečně LFkářské skupiny Krocan Orchestra.

Jak postupoval slavnostní večer, jak postupovalo půlnoční a popůlnoční veselí, začali jsme odmítat vysoké podpatky, načesané účesy i uhlazené Windsory.

Onen slavnostní den měl pro nás – to znamená pro všechny ty, kteří si dávají před spaním pod polštář Yellow Holly Bible a zkoušejí experimentální metodu učení, kteří jsou vychováni k přesvědčení, že makroergní vazba NEEXISTUJE, kteří dospávají na pohodlných gaučích v útrobách motolského kolosu - velmi podobný průběh.

Lakování, česání, malování, oblékání, pudrování, napití, plesání, pití, plesání, opití, nekoordinované plesání, zpití… a společná transpražská anabáze domů na Kajkatánku, Větrnou Hůrku a jiné kolejní i nekolejní domovy.

čtvrtek 18. února 2010

Nadpis si domyslete

Tohle semestrové intermezzo mi nedělá dobře. Jak může mít někdo rád prázdniny? Pokaždé májí jeden stejný průběh, který se dokolečka opakuje.

Nejdřív se člověk těší, nemůže se dočkat až to všechno sfoukne, zvládne, uzavře a hodí si nohy nahoru. Jenže je to jako s narozeninovým dortem. Klepeš se na něj den předem, tajně chodíš na krémové kytičky, které lemují samotný dort, ale potom v den narozenin si dáš kousek, dva a víc už nechceš ani vidět.
Dala jsem si týden, dva, tři... ale proboha, hoďte mě už někdo konečně zpátky do toho semestrového koloběhu!

Hned na první týden jsem se vrátila do Tanvaldu. Popravdě jsem se těšila. Táhla jsem na sever jako vítěz. Jenže najednou přijedete po třech měsících pořádně domů a zjistíte, že jste nepřijeli ´domů´, ale jen do domu. Na vašem stole, ve skříních, na posteli, v posteli už vládne jiný řád. Ze zdí zmizely plakáty hor a hokejistů, z nástěnek chemické vzorečky, tabulky s historickými daty i královna Nefertiti. Všude je málo místo a mě jen napadá, jak je možné, že jsme se sem po šestnáct let vešli dvě dohromady.
Je to takové neklidné soužití. Jednou jsem z toho vlaku vystoupila a už nejde přistoupit. Doma je vlastní pořádek, vlastní režim. Tady nenazujete pantofle a nesejdete o patro níž za kolejním spolubydlou, tady se nemůžete schovat do studovny, tady není oběd pravidelně ve čtvrt na dvanáct jako v menze.
Připadám si jako na severním pólu. Na samotě ve sněhu.

Naštěstí existují ve zkouškovém i příjemné starosti jako sportovní kurzy. Láhev do lyžáků a jede se! Po propité noci se těžce stává a po propité noci se ještě hůř sportuje- zvlášť pokud si obě nohy přikurtujene k prknu a zběsile máváte rukama na všechny strany, zatímco se plnou rychlostí řítíte do lesů. Se svým neuvěřitelným boardařským uměním cirkusového slona, kdy jsem vymetla, smetla, spadla, zapadla, propadla, jsem se snad nakonec konečně naučila jezdit na prkně. Stálo to spoustu modřin, stálo to za to!

Na běžkách jsem si připadala, jak motorová myš před smrtí. Krutě jsem vzpomínala na léta už dávno dávno minulá, kdy jsme s lehkostí přebruslili celé Jizerky a ještě přijeli domů tak akorát na oběd. Je to smutný vzpomínat ve dvaceti na fyzičku, která byla možná jen dva roky zpátky. Ale to mám za to!
Stejně, ať už jsme byli živí nebo mrtví, byl to DOKONALE DOKONALÝ týden. (viz. FB :D)
Všichni přežili, sami nad sebou zvítězili a řádně se opili.


Koneckonců, tak už to u mediků bývá...


pátek 29. ledna 2010

Konečná, vystupovat

Končí francouzská pracovní dovolená, končí sýrová manufaktura...

Z jakého podnětu končí dovolená je jasné. Jednoduše vypršelo sedm dní. Sedm dní, se kterými je člověk smířený už ve chvíli, kdy se mu ozvou z cestovky, kdy podepisuje delegátská lejstra, kdy si balí spodní prádlo do kufru a ví, že osmý pár ponožek je zbytečný.

Ale proč přišla v krach ta sýrová manufaktura, to mi nikdo nevysvětlí... Tenkrát pod mikroskopem, když jsme záměrně stimulovali buněčné dělení a vzdychali nad uměním histologie, mysleli jsme si, já i Víťa, že jsme vyvinuli nové perpetum mobile.
Ale...
Ale říkejte to těm, kteří musí nejdřív vší silou stoupnout na hrábě, než jim dojde jejich malichernost.
Tak snad už hlásím, že mi to došlo. Jen těch hrabět, muselo za sebou ležet pěkná řada, než moje já, já, já i já pochopilo.

Co naplat, vystupovat velevážené publikum, jsme na konečné! Aidam došel a lepšího sýra nemáme...


PS: Jákákoliv podobnost se sýrem jako mléčným produktem je čistě náhodná.

Mračí se nám

A že to byl ale problém, když sem si s sebou zapomněla přibalit opalovací krém. Možná jsem si raději měla přimontovat na lyžařské brýle stěrače.
Ve středu jsem si ještě pískala. Ve 3000 m.n.m. jsem si koupila ´le vin chaud savoin´, sedla si na lehátko, lyžařské brýle vyměnila za ty sluneční a užívala každou chvilku. Čerpala energii a nahřívala kosti pro budoucí krušný půl rok.

Jenže ve čtvrtek se zatáhlo a s nevlídnou přepovědí jsem vyhlížela alespoň jeden paprsek. Ani jeden, za celý den se slunce neukázalo. A dneska je pátek, poslední den lyžování a počasí zůstalo se čtvrtem, možná ještě k tomu přidalo páteční únavu. Začínám se pomalu smiřovat s tím, že se už v Tignes na ledovec v této zimní sezóně nepodívám.