pátek 30. ledna 2009

Příliš hlučná samota

"Zachovej klid!!! Teď víc, než kdy jindy." říkám si...
Svět je najednou tak...!?!?! Tak co? Tak těžší, pomalejší, nekonečný, nevyzpytatelný...prázdný...?
Ano, je prázdný.
Potřebovala bych si teď vedle Někoho sednout a říct mu tolik věcí, popsat tolik míst. Ale kde Mu je konec?
Já vím, že za všechno si můžu sama. Muselo to tak být, má to ta být, bude to tak muset být. Teď vše spočívá v mých vlastních rukách. A co je težší, než poradit sám sobě?Všechno bude v pořádku až v ten den, kdy vstanu a on nebude Ten první, kdo mi vpadne do hlavy. Dnešek to určitě nebyl...
Vždycky si říkám..."Zachovej klid...teď víc, než kdy jindy. Musí to tak být. Musíš to vydržet. Chtěla si to tak sama..."
Jsem tu jen Já a tisíce zmatenych myšlenek. Možná až příliš hlučná samota...

středa 28. ledna 2009

Školákovo trápení

Píšu seminární práci. Musím. Měla bych. Chtěla bych...

Bojuju se svý svědomím i vědomím, že když to zvládnu přes víkend, budu mít volné celé jarní prázdniny. Já se na ně taaak těším!!! Celý týden budu v Harrachově učit na lyžích, učit SE na prkně, jezdit na běžkách, blbnout na sněžnicích, zkouušet telemarky(možná) a nikdo mi nepřinutí vrátit se zpátky na "zem"- snad jen nedokončená seminární práce:-(

Ne, zvládnu to, dodělám to, ukončím to trápení.

úterý 27. ledna 2009

Res Publica


Za dunění děl první světové války vznikl náš stát. Avšak na začátku stálo víc, než jen lomoz kovových zbraní. Stála tady myšlenka svobodného státu založeného na principech demokracie. A za touto myšlenkou stáli velcí muži z úsvitu našich československých dějin.
Hrdost a úcta nám dala myšlenku dotknout se historických pravd. A proto se 6. 1. 2009 konalo v tanvaldském kině vystoupení nás, studentů Gymnázia Tanvald, pod názvem „Osudové osmičky v dějinách Československé republiky.“
Chtěla bych moc poděkovat všem, kteří stáli se mnou na jevišti. Vím, že někteří měli strach, ale poprali se se svým úkolem více než statečně. Vzájemně jsme si drželi palce. Nikdy jsem nezažila takovou soudržnost a přátelskou pohodu, která nás po celou dobu obklopovala. Poznala jsem spoustu nových spolužáků. Není to zvláštní po osmi letech? Řekla bych, že mě už po takové době nic nezaskočí. Najednou si člověk uvědomí, že ačkoliv tráví ve škole šest hodin denně, většinou je jen zavřený ve třídě a stará se o svoje vlastní záležitosti.
Největší díky patří naším paním profesorkám. Právě ony stály u zrodu celého projektu. Zastavily nás v koloběhu všedních starostí, rozšířily naše obzory, daly nám novou cennou zkušenost.
Děkujeme za čas, který věnovaly složité přípravě, za pevné nervy, které vydržely všechny otřesy, za probděné noci, kdy skládaly dokument po dokumentu. Děkujeme za trpělivost s naší výslovností, za odolné uši, které přečkaly první falešné tóny.
Škola je zkušenost. Zkušenost je život. Život je boj. 90 let už uplynulo od provolání československého národa státem. Avšak těch několik desítek let nebylo jen tančením v ulicích a na náměstí.
Byl to boj.

pátek 23. ledna 2009

Acta est fabula

Vážení páni profesoři, trpěliví rodiče, prarodiče, bývalí maturanti i budoucí absolventi, přátelé a kamarádi, náhodní kolemjdoucí.
Dovolte mi, abych Vás přivítala na našem plese, na plese maturitního ročníku OKTÁVY 2009 tanvaldského Gymnázia.
Potkali jsme se poprvé v září roku 2001. Do nové primy toho léta nastoupilo 23 nových tváří.
Dnes odcházíme. Naše řady prořídly, zbylo posledních sedmnáct statečných.
Dnes odcházíme, a proto celý dnešní večer, budoucí noc i zítřejší ráno patří oslavě a vzpomínání. Vzpomínání na minulých osm let, kterými jsme si spolu prošli. Naše cesta byla společná, ale nohy každého z nás byly vlastní.
Naše kroky nebyly vždy sebejisté. Nebyla tu jen váhání a přešlapovaní, ale i první větší pády a zklamání. Vznášeli jsme se s hlavou v oblacích, abychom vzápětí bilancovali na šikmých plošinách. Nejrůznějšími způsoby, které nebyly vždy podle pravidel fair play, jsme si rozšiřovali vlastní obzory. Skákali jsme do neznámých vod a otevírali okna do světa, o kterém jsme do té doby vůbec nic nevěděli.
Dnes odcházíme, a proto bychom Vám všem - Vám, kteří jste nás provázeli na naší dlouhé osmileté cestě, Vám, které jsme během té daleké cesty potkali, kterých si vážíme, a Vám, které jsme milovali a milovat budeme,
Vám všem bychom chtěli (z celého oktavánského srdce ) poděkovat v předvrchol našeho konce. Děkujeme Vám.
Dnes odcházíme. Možná jsme ještě nedošli tam, kam jsme chtěli. Chceme se ještě tolik smát, tolik bojovat, skákat štěstím do oblak, milovat a plakat.
Možná… Končíme, abychom opět znovu začali. O své místo na světě budeme tvrdě bojovat. (To slibujeme, tak přísaháme). Čekají nás jiné daleké válečné pláně, jiné nedobyté pevnosti. Čeká nás život.

čtvrtek 15. ledna 2009

JáTyOnOnaOno MATURUJE



Něco se děje,
něco se chystá,
říkal mi jeden
z vyššího místa.
Hnuly se ledy,
jaro se blíží
a to mě trápí
a to mě tíží.

Bude to hana
a nebo sláva?
přijde to zprava
a nebo zleva?
Zítra
nebo už dneska?

Mám napsat stížnost
a nebo tleskat?

Jak se v tom vyznat,
kde nalézt síly?
Jistoty včerejška,
kde jste se skryly

Člověk se furt učí
a nespí a nejí…,
co jenom chtějí?
Co pořád chtějí?


Však ono bylo
a zas nějak bude,
drobeček z koláče
dycinky zbude.

V nejhorším případě
dám hlavu stranou
a v září ji opráším
přebudovanou…

středa 14. ledna 2009

Co bude zítra?

Lednové dny jsou nevyzpytatelné.
Ráno se probudím, kouknu ven, kde ještě vládne dávná tma, a snažím se zhodnotit, jestli se mi stávat chce a nebo nechce. Hádejte?!

Potom se pomalu začnu dolovat z peřin, protáhnu si záda a ruce a opatrně pravou nohou z postele.
Co na mě dneska čeká?
Po dlouhé přípravě v koupelně, po snídani, kde si zmateně převracím chemii na všechny strany, po oblékacím rituálu, se konečně zabalím do šály a utíkám vstříc "novým školním zítřkům."

Každé úterý a každou středu mám ranní semináře, které začínají v nepříjemných sedm ráno. Ono to není tak zlé, při představě, že bych jinak musela zůstat ve škole až do čtyř odpoledne, se ráda vracím ke svým ranním učícím rozcvičkám.
Tak tedy ráno zase utíkám do školy.
Lednové dny jsou nevyzpytatelné. Zima venku, Zima uvnitř, Zima ve mě:-) Poslední kroky ke škole už utíkám a zmrzlou, nataženou rukou rychle otevírám bránu vědění (staré, oprýskané, boční dveře do skříněk).
Seminář začíná. Rozdává se písemka na celou zoologii. Už držím v ruce svůj exemplář...
A to mi připomíná, že bych se měla jít učit literaturu...
Zítra píšeme pololetku:-\
Takže pokračování příště:-)
Lednové dny jsou jednoduše nevyzpytatelné...

čtvrtek 8. ledna 2009

GLORIA...


Dnes je tomu právě 19 let, co jsem poprvé vykřikla do světa...a od té doby jsem pusu nezavřela:-)

Těšila jsem se až budu "velká"...čekala jsem na nějaké znamení, signál, který se rozsvítí, jako malá zelená kontrolka, a já budu vědět, že právě teď jsem už "velká" se všemi starostmi a radostmi.

Čekala jsem v patnácti, až dostanu první občanku. Možná s tou mohly přijít první velké změny...jenže nepřišly. Občanku jsem schovala do peněženky a od té doby ji vidím, jen když si jdu na poštu pro balík a musím ji předložit na přepážku.
Čekala jsem, že dospělost přijde s prvním vážným vztahem. Ano, začaly některé "dospělácké"povinnosti, první rodinné plány do budoucnosti:-)bláhové přemýšlení o společném bydlení. První náznaky, že už bych přeci jen mohla být "velká" mi zastrašily. Najednou jsem se chtěla vrátit, nic neplánovat-chtělo to změnu, a proto jsem začala učit na lyžích. Parta skvělých lidí, kteří byli všichni mnohem starší než já, my ukázali, že dospělost nemusí přijít ani když ti táhne na třicet. Po peripetiích ze vztahu dvou lidí jsem utíkala do Harrachova. Tam se život neplánoval, tam se žil. Každý den měl jiný náboj, jinou chuť a jinou vůni. Život ve sklepních pokojích mi naučil samostatnosti, umět si vyprat prádlo s práškem pro ruční praní, vystačit si s jídlem na víc dní, uskromnit se na ploše dva krát dva metry, rozdělit se o přípojku na internet se svými spolubydlícími... Byly to krásné časy- teda stále jsou, ale vím (tušila jsem to už od úplného začátku mého pobytu v Harrachově), že nemůžu na lyžích učit po celý život...že to stále ještě není ten pravý "velký" život, na který jsem se do té doby připravovala, který jsem očekávala.

Dnes je mi 19 let. Včera v noci jsem jsem koukala na hodinky, jak se ručička pomalu překoupla na půlnoc. Já jen seděla a čekala, co se se mnou stane. Nestalo se nic! Pořád jsem to já...