pátek 12. června 2009

Projdem? Neprojdem? Neprojdem! Ne, projdem! Projdem! Projdem??!!


Tento týden to vypuklo!
Konečně jsem se dočkala, konečně i na mě přišla řada.
V únoru jsem byla za hrdinu, když jsem prohlašovala, že JÁ si žádnou záchranou přihlášku na Vejšku dávat nebudu.
A hrdinou jsem zůstala!

Tento týden to vypuklo! Maturita v porovnání s nynějším psychickým vypětím byla svěží ranní procházkou:)
Křivka nervozity v těchto dnech dosahovala amplitudy. Mé nervy byly třikrát delší než mé vlasy, sympatoadrenální soustava mi nedala odpočinku. Stáhla mi žaludek na velikost vlašského oříšku a neustále mě nutila na toaletu (obzvlášť tři minuty před zahájením písemné části zkoušek, kdy musela zadní řada vstát a nechat mi projít...aby mi v následující chvíli slečny\paní ze studijního oznámily, že na WC se musím prokázat občanským průkazem, který jsem nechala na svém místě uprostřed posluchárny)
"No co, když nepostoupím, svět se nezboří.." kapitulovala jsem po třech hodinách boje. Z psychického vypětí jsem utíkala pryč z fakulty, pryč z Vinohrad.
S Majdou jsme si zašli na pizzu doplnit sacharidy. Mě se ještě v bezmyšlenkovém delíriu povedlo zablokovat si telefon, a potom jsem už jela do svého pražského doupěte.
Vláďa s Mikim mi vytáhli na pivo. S falešnou jízdenkou jsem se ubírala směr Strašnická a pěšky až na Hamr k tenisovým kurtů na zahrádku (btw. měla bych si pořídit tenisovou raketu). Kluci ,za pomoci nikotinu, a já ,jen za pomoci drobných procent ethanolu a chmelu, jsme balancovali nad našimi výsledky.
Projdem? Neprojdem? Neprojdem! Ne, projdem! Ne, neprojdeme, ale ty projdeš! Co tě nemá, když já, vy taky! Projdem! Projdem?!

A z šesté hodiny večerní bylo najednou osm. Čas zveřejnění průběžných výsledků! Všichni tři jsme se pěšky vydali k fakultě.Chtěli jsme zažít to napětí, když hledáte své čílo (9041010) mezi XXXX dalšími čísly na osmi, možná devíti papírech s pořadím. Kde začít? Mezi postupujícími? Od zadu? Od předu?
"Mám se! Našla jsem své čílo!!! Jdu zítra k pohovoru!!!"pištím...
A své číslo na listině vyvolených našel i Miki i Vláďa! Pohoda jazz:)

Druhý den ráno bylo lépe. No lépe...až do té doby než si nás taková zvláštně scvrklá paní profesorka začala po třiceti volat do posluchárny(po hodinovém skluzu). Dostali jsme do ruky na patnáct minut článek o specifické\nespecifické imunitě a potom si nás odvezli do šestého patra a postupně začali po jednom zastrkávat do kabinetů k samotnému pohovoru. V mém kabinetě č.25 seděla jedna starší a milá paní prfesorka, mladý a nic neříkající pan možnáprofesor a jeden starý šťoura v roli zlého "šťoury" a "nicnedámzadarmo".
Zatímco u Mikiho se prý řešil problém financování zdravotnictví, u Vľádi etické otázky medicíny(jako eutanázie, umělé genetické zásahy do populací)...Já jsem odpověděla na svou první otázku: "Ano, vlak z Tanvaldu jede do Prahy skoro tři hodiny..."
Po interpretaci předem prostudovaného článku jsme se dostali, jak sami na 3LF deklarovali, k přátelskému rozhovoru. Vyžvanila jsem na sebe i to, co jsem sama nevěděla. S drtivou upřímností jsem si vymyslela několik příběhů z mých návštěv onkologického centra v Lbc. Probírali jsme tanvaldský orchestr, egyptskou knihu mrtvých, problém eutanázie, odsun Němců ze Sudet i politickou situaci v Nepálu. Pana "Šťouru" jsem si získala v momentě, kdy jsem přiznala svou lásku pro hory a vysokohorskou turistiku. Sdílel mé nadšení pro sport až jsme se megalomansky dostali ke K2.
A potom přišla i tolik očekávaná otázka, na kterou jsem hledala odpověď celý minulý rok: "A slečno, kdy a proč jste se rozhodla pro studium medicíny?"

Víte, že si vůbec nepamatuji, co jsem v té chvíli řekla? Pamatuji si celý pohovor, ale tahle chvíle mi zůstává tajemně zahalena. Vím však, že jsem po celou dobu mluvila, ruce nechala v klidu položené na stole(ačkoliv jindy bych si nervózností prsty utrhala) a očima hledala kontakt. Neměla jsem strach, nechyběla mi slova ani odvaha. Vrcholem mé upřímnosti bylo přiznání, že ačkoliv právě bojuji o místo na 3LF, mým snem je Motol. Nelituji, že jem to řekla. Stojím si zatím!

Z kabinetu jsem odcházela hrdě se zdviženou hlavou:). Poprvé v životě jsem zalitovala, že jsem si nevzala podpatky. Chtěla jsem ten pravidelný klapavý zvuk, který by přinutil všechny, aby zvedli své oči a podívali se na mě, jak vítězoslavně kráčím dlouhou prosklenou chodbou. Můj exhibicionismus se tetelil blahem!

Druhý den jsem už jen kostatovala exitus všech těch ročních nejistot a doufání.
S diagnózou "Přijat(a) na základě úspěchu v přijímacím řízení" jsem excitovala na vyšší energetickou hladinu:)
Jsem hrdina !!!:)

PS: Hurá příští týden na Motol!

pondělí 8. června 2009

Z hnízda

Dnešním dnem jsem vylétla z hnízda.
Poprvé jsem s taškou na zádech, přes rameno a noťasem v brašničce opustila hranice mého rodného města.
Celý život jsem každé ráno vstávala a ze svého okna viděla celou tanvaldskou kotlinu- gympl, radnici i paneláky na Výšině i železniční a abutobusové nádraží i k mamce do práce. Žila jsem jen tak, kam jsem dohlédla.
(Tomáško jednou, brzy brzičko ráno, vyhlédl z našeho okna...Já jsem si postěžovala, že můj život není dál než jen to, co vidí před sebou...On se na mě otočil, usmál se a řekl "hej,ty si taky len musíš na všetko stěžovať" :)

Tak tedy, Tomáško, dneska jsem překročila ten výhled. Jsem v Praze. Foukni do píšťalky! Zapískej! Víš, přeci, jak zněla domluva?!
...schovat se pod křídlo....

sobota 6. června 2009

Bojuj !

Žlutá, zelená a modrá...Žlutá, zelená, modrá...

"Tak jakou barvičku si dáme dneská?"
"Modrou? Ne, žlutou. Ne, tu vlastně taky ne, ta byla včera."
"Tak teda..."
.
.
.
Žlutá, zelená, modrá.
Můj život se zúžil do tří barev. Do tří barev, které se staly základními barvami spektra. Ano, za šest dní se mi podařilo vyvrátit dlouholetý fakt, že základními barvami jsou zelená, modrá a červená. Od těchto chvil se tedy přepisuje historie a na novou scénu vsupují nové barvy.
Právě Ony mi teď malují kolorit budoucího života. V nich je má naděje, v nich je(bude snad) má síla.

Žlutá biologie, zelená chemie a modrá fyzika. Tři učebnice, které mi za posledních šest dní přirostly k srdci.
Modelové otázky na fakultu mě teď doprovázejí na každém rohu. Snídám s nimi, procházím se s nimi venku, nosím je s sebou do města, večer s nimi uléhám do postele(popřípadě si je dávám pod polštář a čekám až samy difundují do mé hlavy) a dokonce jsem je nedávno vzala i na transfuzku do Liberce.
Zelená je má nejoblíbenější. Žlutá až na občasné výkyvy nálady také ujde.
Ale kříž je s tou modrou. Ta mi nedá spát. Musím s ní být dlouho do noci vzhůru, musím prosit, aby se už umoudřila a dobrovolně povinně nalezla do mé hlavy. Teď jsou skoro dvě ráno...zavírám Modrou, která mi dala dneska "opticky, kmitavě, vlnivě" na frak.
Ale neztrácím naději. Zítra se s tebou utkám zase a věř, Modrá, že na tebe budu mít celý den a náležitě si tě vychutnám. To by v tom byl čert, abych tě nedostala na lopatky!

úterý 2. června 2009

Modré oči



Víš, život tady na Zemi se najednou tolik změnil. Vypadá podobně jako Tenkrát, ale žít, jako Tenkrát, se nedá.
Snažila jsem se přizpůsobit, stále se snažím, ale večer co večer mě dohání mlhavý závoj.
Vzpomínám na všechny naše spolešné chvíle. Vidím tě v tolika věcech, odrážíš se v tolika lidech.
Já vím, že nesmím, že bych neměla, ale pořád přemýšlím o tom, jak bychom nakonec My Dva skončili.
V neděli se stěhuju do Prahy. Ano, do Prahy. Těšila jsem se až přijde ta chvíle. Long distance anymore. :(

Chybí mi parťák na lezení. Kdo mi poradí, jaké "korčule" si vybrat? A co ten skalní převis v Jizerkách?

Teď koukám ven z okna. Po obloze se táhnou těžké bílé mraky. Pamatuješ, jak jsme z mého okna ,Tenkrát, koukali na ty kopce a lesy? Tak nad nimi se právě teď vytvořilo monumentální oblačné smetanové pohoří. Chtěla bych za tebou do větru...

S tebou jsem byla šťasná. Tenkrát, když si mi říkával "moja"...

Dnes je to právě měsíc, co lavina srovnala Život se zemí a vzala sebou to nejcennější, co jsem na světě měla.

Stůj při Nás

středa 27. května 2009

Zmaturováno!

Posledním Pondělním Poledním úderem kostelního zvonu bylo po všem.
Skončilo veliké cosi.

Přiznávám, že o svatém týdnu jsem měla do svatosti opravdu daleko. K učení jsem se dostala pořádně asi jen po tři dny. A pokud jsem se už učila, potom jen chemii, ze které jsem měla největší "vítr".
Obdivovala(nebo možná spíš podivovala) jsem se spolužákům a ostatním spoluvrstevníkům, kteří na FB měli statusy, ve kterých se přiznávali, že studují do dlouhých půlnocí a ještě mnohem dál. Já jsem chodila spát stále ve svých pravidelných deset hodin.
V úterý jsem si tedy řekla, že bych taky ráda zkusila nějaký ten podpůrný prostředek, abych si sama na sobě vyzkoušela,jak dlouho se může má studijná duše vydržet učit. Mým "životabudičem" byl zelený čaj. Uvařila jsem si plnou konvičku a pomalu začala usrkávat nad entropií molekul, které se pomalu měnili v ionty.
S postupující noční hodinou rostla také entropie propisek, papírů, knih a zvýrazňovačů kolem mě.
A najednou byla půlnoc...a byla jedna hodina, dvě ráno, tři ráno a já stále svítila jako žárovka. V půl čtvtré jsem se rozhodla jít vítězoslavně spát. Ale vlivem teinů z čaje, vlivem endorfinů a enkefalinů, které se mi vyplavili do hlavy během studia, jsem nemohla a nemohla usnout. Stále se mi míhaly hlavou chemické rovnice, trojmocný ozon, radioaktivní vodík nebo postup při výrobě trinitrotoluenu. Usnula jsem až brzy k ránu.
Ano, zvládla jsem to. Jediným problémem na tomto nočním dobrodružství byl malý a "nepodstatný" fakt, že probděnou noc vystřídaly dva dny spánku:-) To se bude muset na vejšku ještě trochu promyslet, protože tak by to asi nešlo:-)

Ale abych se vrátila ke své pondělní anabázi. Nechci se už vyjadřovat k úvahám o nešťastné smůle na otázky, protože to je v současné době už jedno.
Ráda bych zde uchovala vzpomínku na celé to maturitní bojovaní. Možná proto, abych se za pár let mohla usmát nad tím, jak jsem se celá zaprášila od bílé křídy, nechtěně upustila otázku č. 3, která se následně zakutálela a já se stala středem pozornosti celé maturitní komise...jak jsem povídala o erotičnosti sv. Kateřiny, o problému jaderného odpadu, o vlasovci LoaLoa nebo o jediné pozitivní bagetě ve školním bagetomatu.

čeština: Literatura doby Karlovy
biologie: Mnohobuněční živočichové
francouzština: On fait des achats
chemie: Stavba atomu, elektronové konfigurace, radioaktivita

středa 20. května 2009

Modré oči

Mám strach
Bojím se psát
Bojím se promluvit do ticha
Bojím se zpřetrhat ta stříbrolesklá pavoučí vlákna
Bojím se

pátek 8. května 2009

Ti Ou eM




Tomáš neměl rád fráze. Říkával, že jsou prázdné a samotnou komunikaci dvou lidí drží na nehybném místě.

Poznala jsem ho před deseti měsíci v Dolomitech. Nemůžu uvěřit, že to bylo jen deset měsíců...zdá se to jako léta, co ho znám. Pocházel z Košic, ze Slovenska, ale studoval sport tady v Praze.

Vždycky budu děkovat, že jsem dostala šanci ho v životě potkat.
Byl to osud nebo to byla náhoda? Tak či tak, nám dvoum život vykreslil krásné společné chvíle.
Ať už to bylo na břehu řeky, o úplňku, na severu Itálie, pod horskými štíty Dolomit nebo v Harrachově při tajném nočním výšlapu se snowboardy na čerťák nebo v Café Louvre na Národní.

Tomáš byl zvláštní. Byl to ten nejzajímavější člověk, kterého jsem do té doby poznala.
Svět kolem něho se dělil na dva tábory- na ty, kteří ho neměli rádi a jeho samotného považovali na snoba a egoistu, a na ty, kteří ho milovali...

Já jsem se v jeho šarmu utopila už po prvním stisknutí ruky, po prvním pohledu do jeho modrých očí.
On věděl, jak mě pomoci z té tůně, ve které jsem byla až po uši, ale také věděl, že úplně na sucho na břeh se musím vyškrábat sama.
Proto jsem se většinou brodila pokolena nebo popás a čekala, co se stane.
CHtěla jsem, aby taky skočil do té tůně. Aby skočil ke mě a abychom se brodili světem spolu.
Nikdy jsem nenašla odvahu, abych mu to řekla.

Jak osudově končí moje slova k němu: "Tomko, třeba někdy najdu slova, jak to říct. Možná až se to všechno uklidní..."

"2.5.2009 byla skupina skialpinistů v rakouském Soldenu zavalena lavinou."
"Pět Čechů a jeden Slovák našli svou smrt ve 3000 m.n.m."
"Muži byli ve věku 20-30 let. Slovenský skialpinista pocházel z Košic, v té době však studoval v Praze."


Ticho Prázdno

Miluju Tě!
Dvě slova, která jsem ti nikdy neřekla.
Dvě slova, která jsem se bála vyslovit nahlas.
Dvě slova, za které jsem zaplatila nejvyšší cenou.

Stal si sa mojom, mojom anjelom.

Tvoj Danuliačik

čtvrtek 7. května 2009

Až se rozední, bude konec

ONA:
Všichni už odešli spát. Vydali se vstříc novým dobrodružstvím za hranice fantazie.
A co já? Nechce se mi ještě spát, nedokázala bych teď usnout. Zítra odjíždíme. Zpátky, zpátky na „zem“, do běžných a každodenních starostí všednověku. Uvnitř plná zážitků, ale zároveň tak prázdná.
Na tyhle prázdniny jsem se dlouho těšila. Ještě nedávno jsem odpočítávala nekonečně táhnoucí se dny ve škole.
Teď tu bezbranně stojím, snažím se zastavit čas, který neúprosně letí rychlostí světla.
Je zvláštní, jak si čas, ten imaginární přítel-nepřítel, volí vlastní tempo.
Nemůžu jít spát. Když zavřu oči, bude všechno pryč.

…Pomalu natáhla ruku, sebrala hranatý kamínek na břehu a hodila ho do proudu řeky. Poté složila ruce k sobě, aby si je trochu zahřála a jen tiše pozorovala a snažila se nemyslet na zítřejší den. Věděla, že až se rozední, bude konec….

..a tak vecer, osamela a smutna, napriek velkej radosti cez den odisla k rieke. nostalgia, romantika, asi trochu klische. ale aj tak, rieka ma nieco do seba...plynie, plynie ako zivot, ako tok myslienok, nikdy nie je taka ista, raz je pokojna, inokedy divoka...a ten vrch - ako sa tycil nad nasimi stanmi - ani neviem, ako sa volal, ale to nebolo podstatne, podstatny bol ten pocit...aha, mesiac, vsimla si...v tom ju ale prerusil prichodzi. bol to on. bez slova si k nej sadol...

ON:
Viděl jsem ji už z dálky. Vracel jsem se s ručníkem okolo krku a kartáčkem na zuby v ruce.
Nechtěl jsem rušit, ale stejně jsem věděl, že bych teď nedokázal usnout. Pomalu a opatrně jsem se vydal k řece.

ONA:
Někdo jde. Vím kdo, cítím to. Slyšela jsem, jak měkce našlapuje. Beze slov si sedl na kámen vedle mě a přidal se k mému mlčení.

ON:
Její oči se ani nepohnuly. Ani koutkem oka nedala znát, že by se cokoliv změnilo. Chtěla uchránit tuto chvíli. Chtěla si zapamatovat ten okamžik. Zvedl jsem oči ke skalám za řekou, ale neřekl jsem jediné slovo.

ONA:
Koukal stejným směrem jako já. Vzhůru ke skalním štítům, na kterých jsme dnes v poledne stáli. Společně jsme v myšlenkách vzpomínali, jak jsme šplhali po strmých svazích. Jak byl svět nahoře tak malinkatý a vzdálený…

ON:
Miloval jsem hory a věděl jsem, že ona je miluje stejně.


...a tak tam seděli a společně naslouchali plynuti času nebo to byla plynoucí řeka? Ať tak či tak o kouzelné chvíli nebylo pochyb. A i když vše okolo plynulo tou neuveřitelně přesnou ručičkou času, která nevynechá, nezastaví se a neohliží se, tak pro tuto chvíli neplatil žádný z ostatních zákonů. Možná to bylo v o té zvláštní nevypočitatelné náhodě, která svedla ty dva dohromady...možná ano a možná taky ne...

…Ani nejnadanější malíř by teď nedokázal zachytit to, co oni dva právě žili. Hvězdy už jasně svítili a jen plynoucí řeka zachytávala jednotlivé momenty a sunula je napříč půlnocí…

ONA:
V hlavě mi začali naskakovat různé myšlenky. Vzpomínka na ranní dobrodružství se ztratila, ale nechtěla jsem na sobě dát cokoliv znát. Chtěla jsem ještě získat chvilku času. Užít si ty chvíle co možná nejvíc. Smířit se s tím, že nic netrvá věčně. Smířit se, že to brzy skončí. Ale kdy? Ale jak?

ON:
Poprvé několikrát za sebou zamrkala. Byla to první změna, která narušila naše daleké společné „putování.“ Teď je čas prolomit nekonečné ticho.

ONA:
Možná bych měla něco říct? Možná bych měla něco udělat?

ON:
Zavřela oči. Když je poté znovu otevřela, koukala na mě, do mých očí.

ONA:
…Zítra se rozední a bude konec…

„Myslíš si, že ta, co nejvíc září, je moje?“ poprvé jsem promluvila, ukázala prstem na nebe, ale stále koukala hluboko do jeho modrých očí.